K těmto vzpomínkám mne inspirovaly články o zásahu německé policie proti závodu zbohatlíků. Denně nás šokují zprávy o počtu mrtvých na našich silnicích. Stejně tak nás nutí k úsměvu prohlášení policejních ředitelů, jak to mají „pevně v rukách“. Protože počet mrtvých je skutečně alarmující, zamysleme se nad tím.

V době mého mládí, tj. v padesátých létech, jsme měli starou Zetku čtyřku, dvouválec, dvoutakt, kterou koupil táta někdy v roce třicet šest. Přes válku ji měl ukrytou ve stodole po senem a po válce ji slavnostně vytáhl a zprovoznil. Auto to bylo konstrukčně velmi jednoduché. Tachometr končil číslicí sto a mám dojem hraničící s jistotou, že této rychlosti „zeťulka“ nikdy nedosáhla. Přestože v ní nebylo topení, jezdili jsme s ní v zimě na hory. Se ségrou jsme seděli vzadu zabalení v dekách a v bundách a máma měla s sebou baterii termosek horkého čaje. Trochu tepla šlo od motoru, ale opravdu jenom trochu, ale ta trocha zase stačila, aby v létě bylo v autě neuvěřitelné vedro. Se zetkou jsme projezdili naší republiku křížem krážem. Pamatuji si, když jsme jeli naložení do kopce, tak jí táta „pomáhal“ tím, že se houpal dopředu a dozadu. V létě, když jsme nebyli zabalení v dekách, jsme to dělali po něm, takže když nás někdo předjížděl, tak si musel určitě myslet, že máme pedály a že je to šlapací auto!

Se základními náhradními díly, tj. vázací drát a gumičky na zavařování, nás tohle auto vžda dovezlo z bodu A do bodu B. Vlastně jednou ne: to jsme jeli tuším kolem Vlašimi, bylo to navečer, bylo už šero a jeli jsme z kopce. Najednou táta povídá: „Hele, někomu upadlo kolo!“ Viděli jsme, jak nás předbíhá kolo od auta. Táta přibrzdil a auto se začalo naklánět: „A hele, to je naše kolo, asi jsem ho nedotáh!“ Pod kopcem byla zatáčka a rybník. Ve zbytku světla jsme ještě viděli, jak se voda rozstříkla a kolo skončilo v rybníce. Táta opatrně dojel k rybníku a baterkou, která svítila tak dvacet centimetrů daleko, se snažil kolo najít. Protože se to nepodařilo, rozkázal postavit stany. Ty jsme vozili s sebou, táta vždy myslel na zadní kolečka, tedy obrazně, protože jak vidno z tohoto příkladu, na jedno zadní kolo nemyslel a dopadlo to špatně! Byl to nečekaný večer na břehu rybníka. Měli jsme se sestrou svoje transistorové rádio Mír 2, a tak jsme u setmělého rybníka poslouchali četbu na pokračování. Pamatuji si, že to byl Pes baskervillský. Velmi stylové! Z rádia se ozývalo vytí a strašidelný zvuk se nesl nad hladinou rybníka. Nemohli jsme se ségrou usnout, měli jsme dojem, že kdosi, kdo lační po našich životech, neustále obchází naše stany. I když člověk ví, že ježek ještě nikde nikoho nezabil, ale co kdyby to nebyl ježek?

Ráno jsme kolo našli a táta kolo namontoval. Náhradní matky s sebou vozil pořád, jen na kola musel mít dvojí sadu, protože na jedné straně byly u tohoto auta levotočivé a na druhé pravotočivé. Sbalil jsme stany a po snídani, kterou máma připravila na primusu, jsme odjeli směr Praha. Protože všechna auta v té době byla silně obstarožní, nových spartaků a octavií bylo minimum, tak naše „maximální“ rychlost nikomu nevadila a nikdo se nás nesnažil nacpat do škarpy. Pražští taxikáři sice již tehdy jezdili jako magoři, ale bylo jich málo, a tak se dalo celkem slušně projet i Prahou. Byla to úsměvná doba, kdy se řidiči vzájemně nejenom respektovali, ale dokonce i zdravili.

To tedy bylo něco z historie, řekl bych dřevní. I když jsem byl odkojen motorismem, nikdy jsem k němu nenašel vřelý vztah. Protože otec požadoval, abych s ním trávil soboty a neděle při rozebírání a skládání auta, kde jsem mohl dělat jenom pomocné práce jako mytí demontovaných dílů v petroleji a také jsem musel neustále pro něco, co tátovi chybělo, běhat domů. Garáž jsme měli pronajatou od Kubíků, což bylo od našeho domu kus cesty. Auto jsem začal řídit, až když jsem se oženil. Moje kamarádka Radana to kdysi komentovala slovy: „Mládí je definitivně v hajzlu, Čech řídí auto!“ Asi tak nějak to bylo. První moje auto byla Škoda 100. Horší auto jsem už naštěstí nikdy neměl. Původně to byl dar od tchána, ale jak už to tak s dary bývá, nastrkal jsem do ní peněz, že by za to byla nová. A ještě jsem musel za ten danajský neustále projevovat vděk. Měl jsem na to auto vztek a snažil jsem se ho co nejrychleji zbavit.

Pak jsem si koupil volhu. To už bylo jiné kafe! Velké a pohodlné auto, náhradní díly za babku. Byla ale poněkud rezavá. S kluky z práce jsme zalepili díry a vesele jsme jezdili. Nevýhoda tohoto typu auta byl nezvyklá hlučnost daná špatně spasovaným diferenciálem. Tuto vlastnost měly bohužel všechny volhy. Taxikáři tvrdili, že pomůže dát do oleje diferenciálu trochu kovových pilin. Nezkoušel jsem, nevím. To auto mělo zajímavý osud. Když jsem měl vyhlédnutou další volhu, tentokrát kombi, tak mě zavolal můj tehdejší šéf, jestli je pravda, že mám Volhu a že ji chci prodat. „No ano, chci ji prodat, proč?“ „Znám jednoho ruského doktora, který tady končí a chtěl by Volhu domů, můžu mu dát tvoje telefonní číslo?“ A tak mě za dva dny volal nějaký Rus, jestli mám volhu. „Da, u meňjá Volga.“ Pak se mě ptal na barvu. Řekl jsem, že černou, to byl nadšený a kolik prý za ní chci. Nejsem šíbr přes auta, a tak jsem si řekl, no kolik za ní chtít? Je prorezavělá, v kufru jsou díry a koupil jsem ji za třicet pět tisíc. Dolů mohu jít vždycky. Povídám: „Sorok! (čtyřicet)“ Na druhém konci drátu se ozvalo, že tedy zítra na letišti. Přijel jsem před halu, tam stál můj šéf s nějakým člověkem. Zastavil jsem u nich. Ruský doktor se mi představil, na auto se velmi zběžně podíval, dal mě obálku s penězi, abych si je přepočítal. Přepočítal jsem si je, bylo to skutečně čtyřicet tisíc a doktor sednul do auta. Ještě jsem si dovolil nesměle vzít z auta svou tašku s doklady. Doktor nastartoval a odjel a vícekrát jsem ho neviděl. Když odjel, zjistil jsem, že mám u sebe velký techničák a prosil jsem svého šéfa, jestli by mu nemohl zavolat, že mu ho musím dát. „Jo, kamaráde, ten už je v Rusku, ten odjel hned, jak jsi mu to auto dal, a určitě tam náš techniček nepotřebuje.“ A tak má první carevna zmizela ve Velké zemi.

Moje druhá volha byl krásný kombík. Auto bylo ve vynikajícím stavu, sedačky mělo z Tatry 613 a bylo neuvěřitelně prostorné. Dodnes na ně velmi rád vzpomínám. Co tam jsem naložil! Jenom co jsem odtahal na chatu! Když jsem jel za rodinou a nakládal jen ty „nejnutnější“ věci, pozorovali mě vinárníci z vinárny U hroznu. „Hele Honzo, vás až vykradou a uvidí, že doma nic nemáte, když si všechno odvezl, tak si řeknou: Hele, chudí, těm něco musíme dát, aby si mohli ten byt zařídit!“ Naštěstí nás nikdy nikdo nevykradl, takže mi doma nic nepřibylo, kromě pár cetek, které tam zapomněli milenci mé ženy, ale to je jiná kapitola.

Volha byla skvělé auto, než ho manželka nabourala. Ostatně, ona nabourala všechna auta, co jsme měli. To byl nějaký její zlozvyk. Nevím, jak jezdí teď, ale podle toho, že „Antoníček“, zděná schránka na elektroměr před jejich domem, je celý od červené barvy, asi se zlozvyku nezbavila.

Po roce 89 jsem si koupil ojetého Renaulta 25, což bylo šlápnutí do exkrementu. Na tom autě odcházelo úplně všechno a všechny díly byly astronomicky drahé. Nacpal jsem do tohoto auta strašné peníze a na značku s kosočtvercem na čele jsem zanevřel. Pak jsem měl už jenom ameriky.

Auta se stala na má stará kolena i mým koníčkem. Máme se synkem několik amerik, které za pomoci kamarádů udržujeme v provozu. Jsou to velká a silná auta, takže to, co chci dál napsat, rozhodně nepramení z nějakého mindráku.

Po roce devadesát se u nás objevil kult peněz. Kdo má peníze, může všechno. A tak když se začala na našich silnicích objevovat silná auta, většinou německé provenience, jejich řidiči se začali chovat jako hovada. „Já mám silné auto, vypadni s tím zmetkem ze silnice, když mám peníze na tak drahý vůz, můžu všechno.“ Bohužel je to pravda. Zbohatlíci mohou parkovat, kde se jim zachce. Když jdou kolem policajti, městští nebo či státní, jsou jak čínské opičky: neslyším, nevidím, nemluvím.

Když jsem bydlel v Dejvicích, sedávali jsme v létě na zídce proti hospodě Za školou. V dalším domě je italská restaurace, kam chodí božská Heluš, Kája a podobné celebrity. Kromě nich ovšem restauraci navštěvují i zbohatlíci. Protože těmto lidem pánbůh sebral nohy, tak musí parkovat až u hospody, aby to neměli daleko, takže parkují všude - na chodnících, uprostřed ulice, kde je napadne. A tak tam stojí aston martiny, maserati, bentleye a další drahá auta. Nedaleko mají stanici „měšťáci“ a ti musí chodit po rajónu. Když jdou kolem takto zaparkovaných aut, otočí se na druhou stranu a předstírají, že vlastně nic nevidí. Jak jsme tam tak seděli a koukali na ně, povídám: „Vám nevadí, že tady parkují na chodníku?“ „Kdo?“ „No přehlédnout jaguára, maseratti a mercedesa, to byste měl jít s očima k doktorovi.“ „Vy ste ňákej chytrej! Hele Stando měli bychom zapsat tady ty, nebo nás ten vůl práskne.“ A začali silně naštvaní zapisovat.

Nebo: uprostřed křižovatky zaparkoval kabriolet BMW a majitel telefonoval. Policajt k němu šel, aby poodjel, že blokuje provoz. Řidič klidně telefonoval dál, policajta ignoroval. Když to trvalo asi pět minut, došla policajtovi trpělivost a dal autu „botičku“. Telefonista řekl do telefonu: „Počkej moment, musím něco vyřídit“ a vytáhnul z kapsy dvoutisícovku a dal jí policajtovi do kapsy u košile se slovy: „Koukej to sundat a dělej!“ Koukal jsem na tu scénu jak na nějaký špatný film. Policajt mlčky sundal „botičku“, sedl do auta a zmizel. Telefonista skončil veledůležitý hovor, kvůli kterému pět minut blokoval křižovatku, protočil kola a odjel. Jo, když se tam zastaví dědek s favoritem a s vozíkem, kde má jablka z chaty, tak to mu policajti udělají hrdinně technickou prohlídku rovnou na ulici.

Když mě zastavili policajti s mým chevroletem ve tři ráno, když jsem jel z práce u Štvanice, podrobil jsem se něčemu, čemu se dá říci šikana: „Tak si pane řidiči dejchneme, že jo?“ Pak na trubičku koukali s baterkou, která měla svá nejlepší léta za sebou. „Ale, ale, vy ste bumbal, že jo?“ „Ne, já jedu z práce, mám toho akorát dost a alkohol jsem pil naposledy před týdnem, jestli se vám to nelíbí, tak pojedeme na krev, ale já chci hlavně do postele.“ „A copak to máme za autíčko? To je nějaká amerika, že jo?“ „Ano, to je chevrolet, techničák držíte v ruce. Buďto mi řekněte, co chcete, nebo mě nechte jet spát, mám za sebou čtyřiadvacet hodin v práci, tak mě nechte.“ „Ale mně se nelíbí to přední sklo, to je nějaké nepředpisové s tím nápisem, že jó?“ „Tak mě napište papír na dojetí a už mě nechte.“ Mezitím tam vyjel bavorák smykem z parkoviště, tak ten hovorný se na něj vrhnul a ten druhý konečně promluvil: „Tady máte papíry a dobrou noc!“ Když jsem to říkal v práci policajtům, řekli mi, že to dělají dopraváci před Vánoci běžně, že to je akce „Vánoční dárek“ a že určitě neměli čísla. V té tmě jsem je opravdu neviděl.

Když policejní ředitel po zpřísnění pravidel silničního provozu sám ty předpisy porušuje, protože jezdí jak magor, když za jízdy kromě monstrakcí policajty nepotkáte a když máte takové zkušenosti, pak se snad nikdo nemůže divit, že je na našich silnicích džungle. Tady holt panuje právo silnějšího a naši řidiči jezdí jako prasata.

**********************************

Vážení čtenáři,

české přísloví říká: "Nevážíte si dobrého bydla!" To znamená, že člověk pozná, že něco bylo krásného, až když to ztratí. Já jsem si uvědomil, jak jsem fixován na náš smíchovský dům a vůbec na Smíchov, až když jsem se musel vystěhovat do Vršovic. Místo mně nikdy nepřirostlo k srdci, i když jsem tam strávil také pěkné chvíle. V devadesátých létech jsem často pobýval služebně v cizině, hlavně v Anglii. Našel jsem si tam spoustu skvělých kamarádů a dům, ve kterém jsem bydlel, byl krásný, kousek od Windsorského parku. Vracím se tam rád, ale není to Smíchov! Windsorský park není Klamovka, ani zahrada Kinských. I když jsem všechny jmenované parky prošel křížem krážem a všude našel krásná místa, malá Klamovka s hospodou uprostřed, vlastně sokolovnou, je nejhezčí. Když stoupám od tramvaje stále do kopce a u nás v ulici stěží už popadám dech, vždycky si říkám, že musím zhubnout. Pak si sednu do arkýře a koukám do zahrady nebo, když je teplo, sedím na zahradě. Když se mi po sportovním výkonu, tím myslím onen výstup, vrátí vědomí, říkám si, jak je ten život krásný, když může být člověk tam, kde to miluje.
Protože se má o radost člověk s ostatními podělit, učinil jsem tak ve Vzpomínkách z druhého kopce, které na pokračování vycházejí v internetovém deníku Neviditelný pes díky laskavosti mého kamaráda a redaktora Jirky Wagnera. Jelikož není "nad trvalé hodnoty", tak první část vzpomínek spolu s mými fotografiemi připravilo k vydání Nakladatelství Jalna, které již na knižní trh uvedlo mé knížky "leteckých příběhů" Droga zvaná letadla a Nazdar orlové.
Zanedlouho tedy dostanete do ruky knížku, z které pochopíte, jak doufám, proč mám Prahu, Smíchov a své kamarády rád!

Váš Jan Čech