Vím, jak je nudné, když vás někdo prudí „fotkami z báječné dovolené“, které se většinou skládají z fotek: já u stromu, já u kostela, naše mamča u Ferrari, co stálo na ulici „hele sluší ji to, co? Vypadá, jako by bylo její, že jo?“ Takové fotky mě strašně štvou, a proto se zásadně nenechávám u čehokoliv fotit a minimálně fotím u něčeho svou družku. Výjimkou jsou letadla, to se přiznám. Ale je to skutečně výjimka a těch fotek existuje jenom minimum. Nicméně fotky, které jsem udělal na dovolené, ukazuji jen a pouze na výslovnou žádost. Teď minulý týden jsem byl v Torontu. A i když vedení ČSA tvrdí, že jsou letadla poloprázdná, tak kdyby to šlo, cestující by seděli i na křídlech, protože uvnitř není místo. Byla sranda pozorovat ty, kteří byli dáni do „bussines class“, protože turistická třída už byla plná. Seděli tam klasičtí „Homolkové“, jak se říká lidem, kteří se podobají a chovají jako stejnojmenní hrdinové Papouškových filmů. Že se neustále něčemu divili, třebaže červený tramín je ve skutečnosti bílý, nebo že v Grónsku je sníh, to by se ještě dalo pochopit. Ale když jim stevard vysvětlil, že v této třídě se za nápoje neplatí, tak paní se vehementně dožadovala, aby jim dal celou láhev! Když jim po přistání vzala stevardka z tašky letadlovou deku a sluchátka, paní se cítila velmi dotčená. Mně ta ženská vzala noviny a časopis, které jsem si zakoupil na cestu v letištní hale, že si to chce také přečíst, že to přeci není jenom moje a že já stejně spím… Prostě, Homolkové!

V Kanadě zuří krize. Benzin litr za 17,50 Kč, dvě kuřecí stehna v sámošce za 27 korun, prostě hrůza a děs! Nikde jsem neviděl fronty na polévku ani nezaměstnané válející se po ulici a nastavující ruce, žebrajíce tak o drobné mince, aby jejich děti měly alespoň na vodovou polévku. Tak by to tedy alespoň mělo vypadat podle mediální masáže, které se nám denně dostává.

Toronto je krásné město. Leží u Ontarijského jezera a má 5,5 milionu obyvatel. V takhle velkém městě jsem já musel potkat blba, který se sice vydával za Srba, ale mluvil plynnou češtinou, což by asi Srb nezvládl. Mám já to ale smůlu! Byl jsem za městem a na stanici autobusu jsem se ptal člověka, který vypadal jako bezdomovec, jestli platí i na autobusu žetony, které platí ve městě: „No jasně, že platí, proč by neměly platit?“ „No, já jsem cizinec a nevyznám se, tak se ptám, no.“ „A odkud jsi?“ „Z Česka, z Evropy.“ A pak to začalo... že já blbec jsem se vůbec s takovým volem bavil! „No jo a co tady děláš?“ „Jsem tady na dovolené.“ „A co se ti tady líbí? Vždyť je to tady hnusný, podívej se támhle na ty dřevěný baráky, do toho nás nastěhovali (ukazoval na dřevěné řadové domky). Já jsem Srb, ale tady mě to sere!“ Snažil jsem se nedat mu důvod k tomu, aby se bavil, bylo mi jasné, že tím, že jsem se ho zeptal, jsem šlápl do exkrementu.

Jenomže dědek se nenechal zastavit. „Vy tam máte toho kreténa Havla, co? Ten debil tam k vám natáhnul ty Sudánce, proto taky jdete do hajzlu.“ „Já mám Havla rád a o Súdáncích nic nevím.“ „Tak to víš pěkný prd, natáhl si k vám ty zapráskaný Sudánce a vy o tom nic nevíte, jak říkám, je to hajzl ten váš Havel. Nám nechal zabít Miloševiče.“ „Vidím, že v tom máte trochu guláš, Havel má možná nějaké chyby, ale o Súdáncích nic nevím a s Miloševičem nemá nic společného, pokud vím. Ale na to, že jste Srb, mluvíte slušně česky.“ Dědek jenom vztekle odfrknul. Naštěstí přijel autobus a já nechal nastoupit dědka a lidi, kteří mezitím přišli na stanici, a nastoupil jsem až poslední, abych měl od něj pokoj.

Bohužel, na konečné u metra se dav rozplynul a dědek si na mě na nástupišti počkal. Když jsme nastoupili do vagonu, zeptal se mě anglicky, jestli mám rád toho Havla, řekl jsem mu, že ano. A on začal ječet na celý vagón, že jsem komouš. Poloprázdný vagon na nás koukal se zájmem. Dědek mě tak vytočil, že jsem stejně nahlas zařval ať mi plíbí pr.., respektive adekvátní anglickou nadávku, neboť zrovna tuto nádhernou nadávku v angličtině neznají, Angličané se nikam neposílají. Dědek to nečekal, neb si myslel, že na domácím hřišti je pánem on, a přemístil se na opačný konec vozu. Naštěstí! Oddechl jsem si ale, až když za několik stanic vystoupil. Zapšklý, protivný dědek a ještě Čech a na takového musím zrovna já narazit v pětimilionovém městě! Jestli já nejsem smolař!

S nadávkami je to zvláštní. My Češi máme většinu nadávek spojenou s vyměšováním a s anální částí těla, kterou požadujeme políbit nebo se tam posíláme, případně máme požadavek, aby si jí někdo vylízal. Angličané jsou vznešenější a operují se sexem a slovo „fuck off“ je neuvěřitelně univerzální slovo, vlastně slovo, pardon, výraz. Pamatuji si, jak jsem měl dvoustránkové pojednání o tom, jak a k vyjádření čeho se dá tento výraz použít. Je fakt, že na internetu koluje od bratrů Slováků velmi obšírné pojednání, kterak se dá použít jejich výraz „jebať“. Je to také neuvěřitelně obohacující a všeobjímající výraz.

Ale zpět k lidem. Souhlasím s Petrem Nárožným, který v jednom pořadu prohlásil, že ví, že už nikdy nebude rekordmanem v běhu, pilotem jumba nebo pilotem formule jedna. Co, ale ví, že by mohl být tím nejnerudnějším důchodcem ve Stromovce, že by mohl být vzteklým dědkem. Proč to píši? Jsem také starý a vím, že jsou mé možnosti značně omezené. Nemám ani sexy mozek, rozuměj zlatou kreditní kartu, ani nebudu výstředním milionářem. Náladový jsem už teď a někdy bych ty haranty přerazil. Ba ne, to jsem přehnal, děti mně nikdy nevadily. Naopak, když sedím na zahradě a poslouchám křik dětí ze zahrady školy na Podbělohorské, vím, že je všechno v pořádku. Ten křik patří nerozlučně k našemu domu a utichne jenom o prázdninách. Stejně jako k mému povolání patří kravál leteckých motorů. Obojí mám rád.

Co se týká vzteklých důchodců, nevím, co je k nerudnosti a k tomu říct někomu něco zlého žene. Jestli je to komplex z toho, že mají život už za sebou a mají dojem, že ho prošvihli, nebo že ze zásady nemají rádi lidi, co se baví... nevím. Jsem inženýrem přes aeroplány a ne přes lidskou duši - ale znám i několik svých vrstevníků, kteří šlehnou jedovatou slinu, když se člověk z něčeho raduje. Souvisí to také možná s jejich trvalým bydlištěm v zahraničí a s tím, že vytrvale vyžadují obdiv svého okolí. Není co obdivovat. Přeji všem, aby se jim dařilo dobře, ale nevidím důvod proč vyskakovat a tleskat ručkama a vzdychat nad vším, co mají. Za odměnu mám to, že jsem považován za hlupáka, člověka, který se v ničem nevyzná a nic neumí a při každé vhodné příležitosti mi to bylo dáváno najevo. Ale abych nepaušalizoval, mám bezvadné kamarády, kteří se odstěhovali z naší země a se kterými se vždy rád vidím a je jedno, jestli je to u nás nebo v Tramtárii.

Nemám rád nakupování, ale prostě jednou za čas musím navštívit super-hyper, čili chrám konzumu. A tam jsem zažil několik úžasných příhod. Kupříkladu jednou jsem si kupoval máslo, tedy já si ho kupuji často, ale jednou se na mě u police s máslem vrhla bába s pletenou čepicí, taková ta, co by na billboardu dala za Paroubka život, a začala se mnou lomcovat: „No jo, vy mladí (bude mi šedesát! – pozn.autora), vy už nevíte, co roupama dělat, takové drahé máslo! Že se nestydíte!“ Mám rád slané máslo, to je dražší, pravda, ale co je bábě do toho? Sama tlačila vozík plný zlevněných kartónů mléka, že ji přes to nebylo vidět. Také jsem se jí neptal, jestli ten hekťák mléka vysosne a jestli jo, že jí závidím její střeva. Baba nedala a povídá: „Vám holt český máslo nevoní, že jo, to musíte mít všechno americký, co?“ „Paní to máslo není americké a tady to se zeleným proužkem je ve slevě, to byste si měla naložit k tomu mlíku, budete mít potom takový hezký set na vánoce (byl květen).“ Baba ještě něco huhlala a prohlížela si na polici to mé máslo. Kde se v babě vzal ten vztek? Vždyť nemohla ani být o tolik starší? A co si má člověk dopřát, když ne kus dobrého žvance?

Jestli se někdy stanu takovým nerudným důchodcem, prosím své známé, aby mě vzali něčím po hlavě, mé okolí si to nezaslouží!