Závidím pořádným lidem. Když po mě chce můj nakladatel třeba nějakou fotku, je to malér. Vím naprosto přesně, že ji mám, ale absolutně nevím, kde. Mám dojem, že mám doma nějakou černou díru, kde mé věci mizí. Znám lidi, kteří fotí třeba letadla a když nějakému řeknete, že potřebujete například Concorde G-BOAC, ten mrkne do počítače, sáhne do police, vyndá patřičné DVD a fotku mi nakopíruje. Já se musím ponořit do hor svých fotografií a hledat a hledat. Při tom třeba nacházím fotky, které jsem hledal před měsícem! A tak je to u mě se vším, vím třeba, naprosto přesně, kde mám nějakou knížku, kterou strašně potřebuji. Ale ona na tom místě není! Že by si ji půjčil synek? Ne, nemá ji! Tak kde sakra může být, určitě ještě včera byla tady v té polici! A když marný boj vzdám, najdu ji někde úplně jinde.

Moje maminka měla teorii pitrejsků. Pitrejsek je domácí pidimužík, tedy možná, že to je pidimužík, on ho nikdo ještě neviděl. Není v jádru zlý, ale je strašně poťouchlý. Je poťouchlý, a tak nám schovává věci, které hledáme, aby je později někam, kde nemají být, položil. „No přeci nejsem blbej, stoprocentně vím, že jsem to měl tady!“ Jo, houby, je to někde úplně jinde. A kdo to tam dal? Pitrejsek, samozřejmě! Někdo sofistikovaně tvrdí, že to je ten Rakušák, ten Alzheimer, ale u nás je to pitrejsek.

Přítomnost pitrejska si uvědomíme, když ležíme v posteli a konečně začneme zabírat a najednou začne v našem starém domě praskat starý nábytek. Že to je tím, že je rozeschlý? Houby, to vrže pitrejsek. Můj syn, kterému je čtyřiadvacet, u mě občas přespí. Když je tady sám, tak se leká praskajícího nábytku. On tu přespává, jenom když je v Praze na nějaké oslavě, takže má mozek oslabený alkoholem, a toho ten mrňavej poťouchlík okamžitě využije a vrže. Někdy také něco samo od sebe spadne s police nebo se dokonce i občas sama zapne televize. No, to všechno dělá on! Ne, že bych měl police přecpané věcmi nebo že bez brýlí zmáčknu na voliči televize tlačítko časovače, který třeba za dvě hodiny televizi zapne, to ne, jsem študovanej a nejsem blbej, to dělá ten šašek mrňavej!

Když jsme byli se sestrou malí, měli jsme v našem pokoji mezi horami věcí vyšlapanou cestičku. Někdy už naší mámě praskly nervy a seřvala nás, že jestli to neuklidíme, tak nám to vyhodí. Naštěstí to bylo vyhrožování toliko verbální. Ale někdy to vypadalo už hodně zle, a tak sestra použila svou tzv. proudovou metodu a všechno, jak leželo na zemi - knížky oblečení, autíčka, prostě všechno - vzala a naházela to bez ladu a skladu do skříně na šaty. A bylo uklizeno. Máma nikdy neměla dost odvahy se do té naší skříně podívat. Když nebezpečí pominulo, ségra otevřela skříň a jak ty věci letěly ven, tak jsme si je přebrali a rozdělili. „Brácha, nebuď blbej, život je moc krátkej na to, aby člověk uklízel! Jsou lepší věci na Zemi než zbytečně uklízet.“ Tímto heslem jsem se řídil a řídím celý svůj život. Nemám rád špínu, to opravdu ne, ale že mi padají knížky ze židlí a že mám letecké časopisy všude, kam se podívám, no bóže, když si chce někdo sednout, tak to dám na zem nebo jinam a je vystaráno!

A tak si žiju v poklidu podle hesla, že pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos. Když už to dojde tak daleko, že má inteligence nestačí, přijde ta chvíle, kdy si začnu nadávat, že jsem bordelář, a začnu uklízet. Vím, že dělám hovadinu, protože pak už nenajdu vůbec nic, ale, přátelé, na druhou stranu, co já při tom najdu krásných věcí! Pravda, potřeboval jsem je před měsícem, ale jsou na světě!

Jak já nechápu lidi, co stále uklízejí, tak oni zase nechápou mne. Na chatě jsem měl sousedy, kteří byli fajn, tedy soused byl bezvadný, ale jeho žena byla zvláštní. Měli například na chatě vnoučka, kterému byly asi čtyři roky a bylo to milé a velmi živé dítě. Jak už to tak bývá, běhal neustále dovnitř a ven, stále nám chtěl ukazovat svá autíčka a jiné hračky, bylo léto a vedro, a tak běhal jenom v tričku a trenýrkách a sandálkách. Za tu zhruba hodinu, co jsme seděli u jejich chaty, sousedka dokázala chatu třikrát vytřít a mně bylo jasné, že to za chvíli skončí hysterickým záchvatem. Tak jsem vzal milého kluka k nám, já si s takovými věcmi nikdy hlavu nedělal, a večer (nebo ráno nebo i někdy za dva dny) jsem zametl. Podle toho, jak jsem měl náladu. A děti mi nikdy nevadily, i s tím nepořádkem, který kolem nich panuje.

Nevím, proč panuje u nás pověra, že má být na Vánoce nebo na Velikonoce uklizeno. Proč jsou ženské hysterické, že ještě nemají vyprané záclony, když svátky jsou již za týden. Vždyť se dá uklízet kdykoliv, ne? Na otázku, jestli jsem už umyl okna na Vánoce, jsem odpověděl, že ano, že je mám již umyté. „A kdys je myl, že jsem si toho nevšimla?“ „No, to mohlo být někdy v červnu... no jo, v červnu to bylo!“ A dotyčná odešla s pocitem, že si z ní dělám srandu. Ale já si ji nedělal, to byla čistá pravda! Mně ta okna připadala celkem čistá. Ale vlastně jsem kecal, myl jsem je a záclony pral až v srpnu, když zmizelo z domu lešení, no jo, tak to bylo! Prostě takové věci neřeším, vypustil jsem je ze života. Jo, kdyby mi došlo víno, to bych byl smutný, to by byl průšvih, to bych musel okamžitě řešit, ale umytá okna na Vánoce? To je ptákovina! Je to stejná zbytečnost jako luxovat před večírkem. Uklízím zásadně až po večírku. Vždyť hosté tam udělají nepořádek, drobí a padají jim chlebíčky, tak uklidím až potom, jinak bych to musel udělat dvakrát a to je ztráta času. To mě naučil kamarád, u kterého bydlím v Anglii. Má ohromný dům asi s dvaceti pokoji. Já tam mám jeden s koupelnou, mohu v něm kdykoliv přespat. A zažil jsem tam spoustu krásných oslav. Nikdy se tam neuklízelo před večírkem, skupina uklízeček přišla vždy až po něm a počkala, až hosté definitivně opustí lokalitu, teprva pak se začalo s úklidem.

Milan, můj kolega v práci, má za ženu doktorku práv. Jsou z malé obce, a proto je ona na svůj titul patřičně hrdá. Její manžel je stejně jako já dělník, takže doma je považován za outsidera. Jednou tak spolu seděli a najednou zvonek. Milan šel otevřít a ve dveřích stál Jarda, další kolega z práce. Milan, bohužel včas nerozeznal, že má Jarda značně naváto pod kulichem, a tudíž že by mohl něco nepředvídaného vyvést. A skutečně vyvedl! Kolega prošel celým bytem, tu i onde znalecky prstem zkusil, jestli není na nábytku prach, a nakonec rozšafně prohlásil: „Člověče, ty furt povídáš v práci, jaká je tvoje žena šmudla, ale dyk tady máte docela naklizeno!“ To by dostalo každou manželku do kolen, tahle z toho měla málem mrtvici, vznešená paní doktorka a taková pohana od dělníka! Vypadalo to dlouho na rozvod, ale nakonec se to nějak urovnalo. Samozřejmě, že nic o nepořádku Milan v práci nikdy neříkal, to si kolega celé vymyslel, naopak svou ženu naprosto nekriticky obdivoval. Když ale zjistil, jak málo stačí někdy k tomu, aby se milovaný partner změnil v lítou saň, svůj postoj k manželce změnil a začal být trochu kritický. Tak jsou některé ženské choulostivé na zmínku o nepořádku!

Má bývalá žena je z venkova a byla také velmi pořádná. Neustále mi přerovnávala věci, takže já, zvyklý na nepořádek, jsem nemohl nic najít. Měl jsem něco rozepsaného a kolem se válely časopisy, knížky a prospekty. Přesně jsem věděl, kam sáhnout. Pak jsem se vrátil z práce a doma byl sterilní pořádek. Chudák holka si bláhově myslela, že mě tím ohromí, ale já jsem byl jenom strašně naštvaný, protože jsem nemohl nic najít. Ona si samozřejmě nemohla pamatovat, kam co dala. Později jsem ji trochu zlomil, že mi dávala mé věci pouze na jednu hromadu, ale její pořádkumilovnost zlomil až náš synek. Uklízet po malém klukovi a navíc ještě po dospělém chlapovi bylo při jejím povolání nad její síly. Tak to vzdala. Samozřejmě, že jsem uklidil, když nepořádek přesahoval patřičné meze. A také jsme nikdy neměli zbytky jídla v knihovně nebo v posteli, i když se o to synek několikrát pokusil.

Jsou místa, kde mám rád pořádek - tím jsou má auta. Viděl jsem, jak se můj kamarád před léty s autem převrátil. Nic by se mu nestalo, nebylo to nic vážného. Jenže v autě měl takový maglajz z náhradních dílů, zapomenutých hokejek, prádla a jiných propriet, že ho v tom autě málem umlátily a všechna zranění, která utrpěl, měl od těch poletujících věcí. Od té doby se toho bojím, a tak se mi ve autě neválí nic, co tam nemá být. Když apeluji na syna, aby z auta odstranil čurbes, který tam má, považuje to za „pohádky ovčí babičky“. Ono dostat do hlavy bruslí nemusí být bez následků. To je holt tím, že zkušenosti jsou nepřenosné.

Můj život je neustálé hledání a boj s pitrejsky. Kdyby se jednou, nedejbože, utrhly knihovny od zdi a všechno z nich vypadlo na zem, to teprve budu koukat, co všechno vlastním!