V ulici Pod lipkami měli krám Stecherovi. Jindra Stecher chodil se ségrou do třídy a jeho rodiče, dokud to šlo, provozovali krámek, kterému se říkalo konzum. Na konci ulice se vešlo do zahrady a tam v přízemí domu byl malý obchůdek. Bylo to typické „smíšené zboží“, to znamená, že tam měli nejnutnější drogerii - mýdla, pasty na zuby, písek na nádobí, drátěnky a podobně, ze zeleniny cibuli, brambory, mrkev, celer, v létě rajčata a papriky a občas - na výročí říjnové revoluce, co byla v listopadu, a na Vánoce, co jsou na vánoce, dostali zásilku pomerančů a mandarinek, což bylo podpultové zboží jen pro známé. No jo, ale kdo byl známý, když jsme byli u nás v ulici taková jedna velká rodina?

Pamatuji si, že u Stechrů měli jednu úžasnou věc: vážené miňonky a vážené kočičí jazýčky. Ale to byly kočičí jazýčky z hořké čokolády, ne současný mléčný hnus bůhví z čeho. Máma nám napsala na kus papíru nákup a my vyrazili do krámu. Když tam maminka zapomněla připsat deset deka miňonek nebo jazýčků za odměnu, pan Stecher beze slova sáhnul do krabice, kde měl miňonky a každému jednu strčil do pusy. Když tam byla paní Stecherová, tak nám navážila do pytlíku deset deka a řekla, že to s Blaženkou (naší mámou) srovná. Miňonky jsou dodnes božské, ale už nejsou vážené. Na Vánoce prodávali Stecherovi kapry, které měli v kádích v prádelně ve sklepě jejich domu. Na začátku šedesátých let, když prezident Novotný vyhlásil, že jsme Československá socialistická republika, byly všechny soukromé krámky zrušeny, a tak museli i „buržousti“ Stecherovi svůj krám zavřít. Dnes je tam místo toho tuším garáž.

Když zavřeli konsum u nás v ulici, začali jsme chodit pro mléko k Hurským a pro ostatní nákup ke Smejkalům. Ti měli obchod napřed ve statku Klikovka, ale když začali statek bourat, tak se přestěhovali na druhý konec „podlipek“ naproti Hurským. Samozřejmě, že krámy už dávno nepatřili jenovaným, ale nikdo jim jinak neřekl, i když měli nad vchodem napsáno „Potraviny“ a „Mléko“, což byly jednotné nápisy pro všechny krámy se stejnou komoditou a bylo jedno, jestli je to v Modřanech nebo na Smíchově. U Hurských měli vážené máslo a nalévané mléko, pro které se chodilo s bandaskou. Měli samozřejmě i lahvové, ale to bylo dražší. Skleněné lahve byly uzavřeny papírovými uzávěry, které měly tu dobrou vlastnost, že tekly. Tak se stávalo, že jsme cestou z nákupu pohazovali taškou a domů přinesli víc mléka v tašce než v lahvi. Nalévané mléko vozili v hliníkových konvích o obsahu dvaceti litrů. Když jsem přinesl domů bandasku s mlékem, muselo se hned svařit, aby se nesrazilo. Při svařování mi mléko většinou uteklo, tj. vykypělo z hrnce a přeteklo na plotnu, kde se pálilo a neuvěřitelně smrdělo. Uteklo mi, protože jsem se vždycky zakecal a na milé mléko zapomněl. Pak naši koupili „pískací hrnec“, což byl hrnec s dvojitou stěnou, kam se nalila voda a ta se začala vařit s mlékem a pára utíkala přes píšťalku a hrnec začal pískat, což bylo znamení, že je mléko svařené. Dnes si člověk může vybrat nejenom mezi několika druhy mléka, od obarvené bílé vody až po plnotučné, ale mléko je už svařené a některé je i s dlouhou trvanlivostí. Dříve mohlo mléko zkysnout a když zkyslo, tak se z něho dal udělat třeba tvaroh, ale dnes, když zkysne, je z něj neuvěřitelný, zcela nepoživatelný hořký blivajz vhodný pouze k vylití do záchodu.

Pan Hurský měl jeden jediný vlas - měl ho namotaný na hlavě a připevněný brilantinou. Tedy to byla teorie Hanky Hlavaté a Ludi Lipské, které tu důmyslnou „přehazovačku“ velmi bedlivě studovaly. Hanka dokonce vypracovala teorii, že pan Hurský si ráno namaže hlavu brilantinou, sedne si na točicí židličku od piána, otáčí se na ní a paní Hurská mu odvíjí mono vlas ze špulky, na kterou si pan Hurský vlas před spaním namotává a na které ho ukládá přes noc. Nevím, kolik tehdy tomu pánovi bylo, pro nás to byl velmi starý člověk, byl trochu nahluchlý a velmi pomalý. Z domova jsme dostali vždy papírek, kde na jedné straně bylo, co máme koupit, a na druhé byly ceny. Na konci papírku bylo napsáno, kolik to stojí. Sčítání složitějšího nákupu bylo pro pana Hurského nad jeho síly. Jeho počítání bylo zajímavé, počítal si nahlas a všechno opakoval a do toho ještě vkládal slova „tak to máme, to máme“ a když mu člověk řekl výsledek, tak ho tak rozhodil, že ztratil nit a musel začít znovu.

U Smejkalů to bylo jiné, tam to odsejpalo. Tam člověk předal papírek se seznamem a než bys řekl švec, nákup byl v tašce. Tam jsem si kupoval za odměnu malou sklenici leča s moravskou klobásou - nejlepší konzervu všech dob! Stála 4,70 Kčs a já si ji mohl koupit, jenom když jsem táhnul větší nákup. Dodnes ji miluji. I když je nyní jenom v plechu a stojí přes dvacet korun, je to jedna z jistot, které trvají. Jistě by se mistři kuchařského řemesla nad tím pozvraceli, ale já lečo miluji a i když umím vařit, nikdy se mi ani trochu nepodařilo přiblížit se chuti této božské konzervy.

Co bylo oběma krámům společné, že oba měly váhu od firmy Van Berkel vyrobenou v Československu a kulatou misku na peníze z tlustého skla a jamkou na drobné. To byl skleněný kruh asi tři, možná čtyři centimetry tlustý. U Hurských na něm byla reklama na kloboučky od firmy Oulíková („Slamáček od Oulíkové padne a sluší“) a u Smejkalů měli tuším „čokoládu Orion“. Kamarádka Hanka se jednou ptala pana Hurského, jestli mu ten skleněný slamáček na té hlavě drží a jestli si nerozhází monovlas. A on, jak byl chudák nahluchlý, jí odpověděl, že mu tak alespoň nenastydne hlava. Myslel tím ovšem svůj bílý baret, který v zimě nosil. Do obou obdhůdků jsme mohli přijít bez peněz a byli jsme obslouženi. Pan Hurský měl na pultu těžítko, pod kterým měl zastrkané papírky se jmény, a když přišli rodiče, tak jim k nákupu připočítal mejdlíčka, tiky a jiné dobroty, které jsme nezbytně potřebovali, když jsme kolem jezdili na kolech. U Smejkalů měli za tím účelem hřebík a na něm seznam toho, co jsme si od nich vzali. Nejčastěji jsem „kupoval“ sojovou pochoutku, což byla skoro čokoláda, nebo sojový suk, který si kupuji dodnes. Suk je také jedna z dobrot, která přežila všechny režimy. Bohužel, vážené miňonky už neměli.

V šedesátých létech se začala vyrábět jablečná limonáda, která byla v igelitovém pytlíku. Stála korunu a byla nakyslá a bez bublinek. Napíchla se brčkem a srkala se. Byla fakt dobrá, pytlíky byly olepené a nápisy, které na nich byly, se přemístily na ruce a nešly umýt. Potom naopak držely ještě líp.

U Perníkářky byl tak zvaný „velký konsum“, tam jsme chodili s kárkou pro větší nákup. To byl proti našim krámkům super market: velký pult, regály dokola a „ohromný“ výběr, tedy na tehdejší dobu. Ovšem nesměli jsme to Smejkalům říct, protože pak by se na nás zlobili, že chodíme ke konkurenci. Slávu toho „super marketu“ se snažili po devadesátém roce obnovit a znovu otevřeli.

S tím obchodem jsem měl úžasnou zkušenost. Když jsem byl v Anglii, kamarád, u kterého bydlím, mi koupil whisky Hanky Bannister, zvanou „Henky-Penky“. „To je oblíbená whisky Winstona Churchilla. Je to speciálně namíchaná whisky pro diplomatický sbor. Je ostrá a silná, ale znalec ví, že je dobrá.“ Protože se pohyboval v diplomatických kruzích, věřil jsem mu, ostatně to bylo napsáno i na nálepce. Té lahve jsem si považoval a opravdu mi „Henky-penky“ chutnalo. No a jednou jsem přišel na Pernikářku a tam v polici tato whisky stála: „Vy tady máte diplomaty jejího veličenstva?“ „Proč, proboha?“ „No, že tady máte pití pro diplomaty!“ řekl jsem a ukázal na whisky. „Dejte si, je fakt dobrá, tady a diplomati, jo? Stará Krajíčková sem chodí pro Alpu a tu vychlastá hned před krámem, ale ta se v diplomatických kruzích nejspíš nepohybuje, občas se tady prochrupne na schodech.“ A tak jsem si láhev té dobroty na Smíchově koupil. Po tom, co dům dostali původní majitelé, byl krám bohužel zrušen.

Tak v mém okolí zůstala jenom jedna sámoška. Je neuvěřitelně drahá, takže tam chodím pouze v nouzi a vzpomínám se slzou v oku na staré krámky, na jejich rodinnou atmosféru a pamatuji si jejich vůni. Je to škoda. Zajímavé je, že v Anglii, v městečku, kde občas přebývám, se malé krámky uživí. Jsou to ty obchůdky, kde vás oslovují křestním jménem a když jednou nepřijdete, protože jste v práci, prodavačka se obává, jestli nejste nemocný…