Včera večer jsme seděli na zahradě s přáteli a mé kamarádky vzpomínaly, jak to bylo před dvaceti lety v Železné Rudě. Již jsem o tom psal, kterak jsem si tam našel přítelkyni. Dnes je všechno jinak. Je šťastně vdaná, říkám šťastně, tudíž ne za mě, a má rodinu, a přesto protestovala, že to seznámení bylo jinak, než jsem napsal. Samozřejmě, že na tom dnes nezáleží, ale pojetí kamarádek bylo také pěkné:

„Byly jsme na Samotyho stěně (pro znalce Železné Rudy: Na samotách) a kromě nás tam byly akorát školy v přírodě, množství dětiček a učitelek. Nám bylo dvacet a byla to nuda. Vystály jsme si frontu u vleku a sjely dolů, prostě nuda. Najednou Zuzana na mě zavolala: „Ty jo, koukej, co to je? Vidíš to co já?“ Od výboru kráčela podivná čtveřice chlapů. Vedl je jeden, co měl zimní bundu s kapucou obšitou ocasem z mývala. Bylo to jak v americkým filmu, když kosmonauti jdou k raketoplánu, znáte ten zpomalený záběr? Tak oni vypadali i šli tak pomalu.“ „Počkej to bylo jak V pravé poledne, když šli tou vesnicí!“ „No, mně připadali jako kosmonauti, jedno je jisté, přišli ke stěně a ten s tím mývalem znalecky povídá: „No to je ale krpál, tady si zítra rozbiju hubu!“ A vytáhli láhev rumu a zavdali si. „Pane bože, co to je? Co je to za exoty?“ No a večer, když jsme seděly v Javoru a odháněly místní ometáky, tak ti kosmonauti tam přišli. U nás bylo u stolu volno a tak si sedli k nám. Zeptali se samozřejmě, jestli jsme tam za lyžováním, že oni přišli za sportem. „Jo za sportem? Ty jo! A kde lyžujete?“ Bylo nám jasné, že to žádní lyžaři nejsou. „My jezdíme na černé sjezdovce, tedy zítra tam jdeme.“ „My jsme vás dneska viděly v Samotyho stěně.“ „No, vždyť říkáme, černá sjezdovka.“ „No, my tomu říkáme debil plac, nebo Samotyho stěna, páč je to Na samotách.“ „Dámy, takovému padáku nepřísluší říkat debil plac. My, synové hor, to víme nejlépe. Hanč byl mým předkem.“

Pak jsme šli tančit, ten velkej a vlasatej tančil se mnou. Bylo nám jasný, že jste proti nám dědci, ale byla s váma sranda a bylo to fajn. O sedmnáct až dvacet let starší, ale byl to bezvadný večer. Tanec v ponožkách, abychom měli lepší skluz, to Javor ještě nezažil! „No tak velká sranda to zase nebyla, já jsem si tam zadřel třísku.“ Ale následovala operace na stole vinárny a tříska byla vyjmuta a rána vydesinfikována vodkou. Jak tak koukám, po dvaceti letech máš stále nohy obě, takže jsme to udělaly dobře!“

Takhle to viděly po dvaceti letech účastnice. Na čem jsme se shodli, byly svahové lahve, které jsme měli zapíchnuté ve sněhu, abychom mohli otupit strachové buňky. Nebyl jsem nikdy neodolatelným a vůbec ne svůdníkem. Ale bylo to v době, kdy se mi hroutilo manželství a já měl dojem, že všechno stojí za prd, a tak příjemné mladé holky byly bezvadnou náplastí na maléry, které se na mě valily. Nikdy, ani před dvaceti léty, jsem si nepotrpěl na mladé holky. Neměl jsem potřebu si dokazovat, že jsem ještě mladý a že na ně ještě mám a také jsem nikdy neoplýval finančními prostředky a postavením, neměl jsem holt sexy mozek. S odstupem času, když vidím naše politiky či jiné nesourodé dvojice, kdy on vypadá jak její tatínek, mám dojem, že to je trapné a že tam skutečně o lásku nejde, alespoň ne z její strany, on si to může namlouvat.

Pak jsem zůstal s Janou něco přes rok. Ona mezitím udělala státnice a skončila vysokou ekonomickou školu. V té době byla ještě povinná státnice z „marxáku“, čili z vědeckého oboru zvaného „marxismus-leninismus“. Pamatuji si, že Jana měla ke zkoušce neuvěřitelná skripta, která nesla titul „Láska v pojetí marxismu-leninismu“. To bylo velmi úderné dílo! Nevím už, kdo tento svěží opus sepsal, ale musel to být podle mne totální idiot. Z té knihy jsme si v intimních chvilkách citovali. Tedy já jsem citoval a ona zuřila, že to kazím.

Nakonec všechno skončilo. Muselo to skončit. Ona se chtěla vdávat a mít svou rodinu, což je pochopitelné. Já v té době nebyl rozvedený a měl jsem čtyřletého syna. Dnes je mému Honzovi dvacet čtyři a jezdíme všichni pohromadě na hory. Inu, rodina má držet pohromadě, jak říkával můj bývalý tchán.

Do Rudy jsme jezdili v zimě. Manželka mého kolegy spravovala železniční vagón, který stál v Železné Rudě na nádraží, a i když zvenčí vypadal silně ošumtěle, interiér byl zařízený jako velmi pohodlná chata. V práci jsme si dávali z každé výplaty padesát korun na „pinku“ a za to jsme tam jezdili. V létě jsme jezdili na týden na Orlík na ryby.

Tam jsme stanovali proti hradu. Bylo tam veřejné tábořiště se suchými toaletami a cisternou s pitnou vodou. Místnímu hajnému se platilo tuším dvacet pět korun za noc. Před sjezdem na tábořiště byl pomník sovětským vojákům, kteří tam zemřeli v posledních dnech války. Jednou jsme se zeptali, co to tam bylo za bitvu. „Jo, prd bitva! Tady měli Němci sklady a oni je našli. Tam byly taky sudy s lihem. Na to měli Rusáci nos. Ale ten líh byl meta líh a ti vojáci po něm měli otravu a několik jich na to zemřelo. Velitel jim nechal vypravit v Kovářově vojenskej pohřeb a teprve po válce se provalila jejich hrdinná smrt.“ A tak vždycky, když jsme jeli kolem tohoto památníčku, mládenci, kteří neřídili, vzdali čest padlým bojovníkům tím, že si zavdali ferneta nebo rumu.

Večer, když se setmělo, tak se přes jezero proti nám tyčil hrad ve své kráse. V podezdívce hradu bylo jedno jediné okno a tam se dlouho do noci svítilo. Já si vymýšlel příběhy, kdo tam asi bydlí a co je to zač, když nemůže spát. Jezdili jsme pramičkou přes přehradu nakupovat. Tehdy byl krámek naproti hradu na parkovišti. Taková hliníková bouda. Tam prodávala paní, která byla naším zdrojem informací. Ráno si u ní dávaly prvního panáka lesní dělnice, než odešly za prací. Několikrát jsme na přehradě viděli téměř éterickou bytost, jak v bílých džínách vesluje na lodičce. Několikrát jsme se s ní chtěli dát do řeči, ale ona nám jenom odpověděla na pozdrav a zmizela. Ani se jí nedivím, když viděla neholené desperáty. A tak jsem se jednou v krámě zeptal, co je to zač ta dívka. „Taková blond, hubená a chodí furt v bílým, že jo? Tak ta provádí po hradě. To je brigádnice. Ale ona je divná, ona jí jenom jogurty a pacholíky a s nikým se nebaví, vona je přes tu histórii!“ „No jo, Andula má recht, ani ranního ruma si s náma nedá a když jsme jí nabízely Alpu, aby jí nesmrdělo z huby, tak nám řekla: Promiňte, ale to je mazání na nohy, ne? No jasně, že na nohy, my si to taky tak kupujeme, ale když je nejhůř, tak si cvakneme.“ „Jo, jo, to když jí tady Božka nabídla, tak utíkala, jako by jí zapálil někdo koudel u zadku, jenom se jí ta prdelka třásla. To je holka na prd!“

Chtěl jsem se zeptat, kdo bydlí v tom okně v podezdívce hradu, že se tam dlouho do noci svítí. Nakonec jsem se nezeptal. Představoval jsem si, jak tam bydlí ta brigádnice, co nepije rum ani francovku a svůj život utápí v jogurtech a pacholících a dlouho do noci čeká na prince, co přijede na bílém koni. Asi nepřijel, oni vůbec princové jsou úzký profil, je jich proti čekatelkám nepoměrně méně, ba řekl bych, že jsou přímo na vyhynutí.

Na Orlík s námi jezdil pan Plaček. Byl o dvacet let starší než já a já mu vykal. Asi jako jedinému z práce. Byl to člověk, kterého jsem si velice vážil. Ten s sebou bral vždycky prkna z beden a hřebíky a první, co udělal, bylo, že mi postavil kuchyň, abych mohl klukům vařit. Ráno mi hlásil, že výtopna nádraží Kolín má už zatopeno, to znamenalo, že už je oheň pod kotlem na čaj už hoří a že mám vstávat a dělat snídani. Byl to bezvadný parťák a dnes, když je mi stejně jako jemu v té době, tak na něj vzpomínám a snažím se být k mladým kolegům stejně spravedlivý, jako byl on.

Tábořiště proti hradu Orlík je zrušené. Hrad má zpět pan kníže, krásná průvodkyně- brigádnice má dnes možná metrák a bůh ví, kde je jí konec. Ani krám na parkovišti neexistuje. Hotel Javor v Železné Rudě vyhořel, nevím, jak to tam dnes vypadá. Naposledy, když jsem byl v Rudě, to bylo království vietnamských stánkařů s trpaslíky a „značkovým“ oblečením. No a Jana je hrdou matkou svých dětí a má bezvadného manžela.