Když jsem začal rozum brát, moje maminka se rozhodla, že by konečně měla naučit synka vařit. Ze začátku jsem se šprajcoval, je tolik lepší zábavy než stát nad sporákem, ale později mě to nějak přestalo bavit. Zapomněl jsem říct, že v té době jsem byl kost a kůže a i když to dnes bude znít víc, než nepravděpodobně, měl jsem jít do zotavovny pro neduživé děti! Naštěstí jsem se z toho vylízal a jsem dnes sošným mužem, zvícím metráku živé váhy. No a tak mě má matka, výtečná kuchařka, učila taje jíšky, koření, co lze s čím s úspěchem mísit. Také mě naučila nedocenitelnou věc, kterak nasytit rodinné příslušníky, když doma nic není, když se člověk odněkud vrátí a nic nestačí nakoupit (v té době se nám o super- hyper- mohlo akorát zdát).

Každá slušná hospodyně měla doma v zásobě pro strýčka příhodu konzervu - hovězí či vepřové ve vlastní šťávě a lančmít, neboli luncheon meat. V každé rodině byl alespoň zbytek těstovin nebo rýže. Cibule je také většinou doma. Máma dokázala z těchto základních surovin připravit ohromná jídla. K tomu pytlíková polévka nebo v té době kostky polévky hrachové, či gulášové. Skvostem byla v té době maďarská plechovka s pastou gulášové polévky.

Tak jsem byl zasvěcen do vaření jídla, kterému se u nás doma říká „psí žrádlo“. Základem je nakrájet na hrubo cibuli a dát ji na olej. Než se cibule udělá, dá se proběhnout obydlí a najít v různých depositech nějakou surovinu, která by se hodila na cibuli. Když doma ještě najdete curry, máte vyhráno. Nejlepší je originál z Indie, Pákistánu či Srí Lanky. Blivajz z Vitany jsou vyhozené peníze. Z komerčních mám nejlepší zkušenosti s Tesco curry. Na cibuli hodíte polévkovou lžíci curry a pak můžete dodat třeba zbylé, na kostičky nakrájené karbanátky, salám, prostě to, co najdete, základ je utvořen. Když je ještě nějaká zelenina, tak ji tam šoupněte také.

„Psí žrádlo“ má u nás takový úspěch, že se ho můj syn dožaduje, když jsme spolu na dovolené. Další nedílnou součástí našeho jídelníčku je polévka „popa“. Cože to je za blbý název? Polévka toho jména vzniká na naší společné dovolené. Je to polévka pondělí- pátek. To v pondělí uděláte kuřecí polévku z kostí a se zeleninou a postupně do toho přidáváte nudle, česnek, čili a doléváte vodu a v pátek to může být už úplně jiná polévka. Majstrštykem bylo, když jsem končil hrachovkou! Takovou polévku za přítomnosti vaření chtivé manželky neuděláte, protože taková osoba tvrdí, že je zapotřebí kastroly mýt a podobné nesmysly.

A tak jsem se za mlada naučil vařit a také jsem přestal být vyzáblý. Poprvé jsem to zúročil, když jsem byl v Mariánských Lázních jako letecký mechanik. Hospodská jídla jsou sice fajn, ale jsou všechna stejná, za chvíli se to přejí a navíc to leze do peněz. Od práškařů jsme měli surovin víc než dost, a tak stačilo zařídit si kuchyň a už to jelo. Jak říkával můj tatínek: vařilo se tam jak U Šroubka (někdejší vyhlášený hotel na Václaváku).

Když jsem se oženil, moje žena vařila výtečně. Leč začala létat jako stevardka, takže jsem to vzal do rukou já. Stevardky už mají v popisu práce, že se doma moc nezdržují, a člověk je tedy postaven před rozhodnutí: buď chodit domů k mamince, anebo se postavit na vlastní nohy. Já to zkombinoval - k mamince jsem chodil vařit. Když se nám narodil synáček, když mu byl rok, stevardka odletěla a já musel vařit chca-nechca. Akorát jsem ubral na koření. Podle toho, že synáček není zrovna neduživý, asi jsem udělal dobře.

Má současná partnerka je opět stevardka, jak jinak, a ještě k tomu velmi nerada vaří. Mě to baví, takže oba utěšeně tloustneme…

Často čítávám o hvězdičkách jakési gumárenské společnosti. Určitě žádnou nikdy nedostanu, ani to není má ctižádost. Mou ctižádostí jsou úsměvy na tváři strávníků a mě je úplně jedno, jestli ta kráva měla rodokmen. Stejně tak nejezdím kupovat kuřata do Paříže na trh, neb jen tam jsou ta nejlepší! Vařím z konfekce, jen koření si vybírám. Zásadně nepoužívám české kořenící směsi, taková směs „zlaté kuře“ obsahuje 80% soli, a tak se to koření sakra prodraží. Pamatuji, jak na začátku devadesátých let objížděli dodavatelé hospody a nabízeli koření ve velkém balení. Na ochutnání to bylo jakž-takž, ale ve velkém balení to byl slaný hnus. Tomu se vyhněte a namíchejte si to sami! Vřele doporučuji.

Já se tedy oddával vaření. Vařil jsem své mamince, když už byla stará, uvařím své sestře, přestože mě bila, když jsem byl malý, s radostí vařím synkovi, protože má stejně jako já rád skopové. Se synáčkem to došlo tak daleko, že když se u mě objeví, jeho první kroky jdou do kuchyně, přestože ví, že sedím v obýváku: „Tady jsem synáčku, tady, v kuchyni nikdo není!“ „Já jenom, jestli tady nemáš něco na zub.“ „Hele, ochutnat můžeš, ale nech to Zuzaně, ona se vrátí za chvíli z práce a bude mít hlad, tak jí tam nech, prosím.“ A Zuzana se vrátí a já, že tam má jídlo, ať se nají. A z kuchyně se ozve: „Ta dětská porce je pro mě?“ Synáček se jenom zubí a nic neříká. „Honzo, tys to sežral?“ „Tatí, bylo to silnější než já, ale bylo to dobrý!“

Takže doma musím chránit a porcovat jídlo. Na druhou stranu je to největší pochvala pro kuchaře, když se strávníci hádají o jeho jídlo. Není nic horšího, než když člověk uvaří a lidi se nad tím kroutí a šklebí!

Jednou se mi podařilo dokonale zmrvit jídlo. Ale dokonale! V redakci, pro kterou jsem pracoval, se rozhodli, že bychom mohli udělat výjezdní zasedání. Jeden člověk dal k disposici chalupu a já řekl, že seženu jehně a že ho opečeme. S Jardou Vlčkem jsme jich pekli již několik, tak jsem věděl, že to není problém. Od tchána jsem sehnal jehně, švagr řezník ho vyvrhnul a stáhnul. Pak jsem já udělal fatální chybu. Jehně, aby zkřehlo, se nakládá do octové vody, solí se a prokládá dederony. Já, aby to bylo opravdu dobré, jsem to naložil do čistého octa! Naprostá blbost! Což mělo pochopitelně za následek, že když už maso odpadávalo od kosti, bylo neskutečně kyselé a nepoživatelné! Byl jsem za naprostého idiota. Přestože pak Mirek Balous, výtvarník a letecký odborník, maso okrájel a udělal zprudka na pánvi a dalo se to sníst, nikdy nikdo mi tento debakl neodpáral. To je důkaz, že když se člověk domnívá, že je mistr, může lehce padnout na hubu.

Když jsem byl v Indii, tak jsem tam neletěl s průvodcem, ale s kuchařkou pana Miltnera. On je povoláním broukolog nebo co, ale jako koníčka má vaření a napsal skvělou indickou kuchařku. Já si v ní odškrtával, co jsem už měl a co ještě ne. Také jsem si psal, co mi chutnalo a co ne. Miluji indickou kuchyni a když jsem v Anglii, tak si dopřávám. Bohužel, všechny indické restaurace v Praze stojí za prd a jsou jen drahé. Možná, že jsem nějakou vynechal, ale ty, které jsem navštívil, byly vyhozené peníze. Má první zkušenost s „indií“ byla v restauraci, kde se říkalo „U čadila“. Určitě se jmenovala jinak. Byla na Bandře v Bombaji. Seděl jsem tam a čekal na svou přítelkyni. Vedle u stolu seděla rodina a dětičky pojídaly cosi, co vypadalo jako masové, čímsi plněné kremrole. I zeptal jsem se, cože to je. Pán objednal jednu porci pro mě. Bylo to mleté skopové udělané na ohni a plněné drceným čili s jogurtem. Když jsem do toho kousnul, já, nenavyklý pálivým jídlům, orosil jsem se a jenom jsem koulel očima. Pak jsem se s tou rodinou dal do řeči. Pán byl velmi vzdělaný ohledně jídla, a tak objednával různá jídla a já si to zapisoval do notýsku. Skvělá škola! Rozloučili jsme se s tím, že pán musí do práce. Když jsme večer přijeli na hotel, tak jsem ho viděl, jak komentuje zprávy. Byl to redaktor televize, ale velice vzdělaný v kulinářství.

Tak jsem se prožral až do stáří. Vím, co nemám rád: suši. Tímto podivným módním jídlem jsem nechtěně oslavil své padesátiny a vím, že si to již nikdy nedám. Jo české suši, uzly - ať v oleji nebo na kyselo - a matjesi, to je papáníčko! Ale japonská kuchyně mě opravdu nepřesvědčila. Tu si klidně nechám ujít!

Co neumím? Nemám dar těsta. Kdybych se pustil do čehokoliv, kde je třeba udělat těsto, tak to zkazím. Neumím sladké moučníky, nemám totiž rád sladké, V tom se doplňuji se sestrou, ta to totiž umí a bratrancova žena ještě líp, ale já se do toho pouštět nebudu.

To je tedy o mém dalším koníčku. Možná někdy napíšu kuchařku pro líné jedlíky. Jsem líný a jsem jedlíkem.