Vracím se ještě k minulému pokračování. Od té doby, co jsem se zamiloval do zbytečně velkých aut s velkým motorem, která strašně žerou (i když to není tak strašné), vím, že Auto Škoda pro mě vozy skutečně nevyrábí. Když mi nějaký hrdý majitel Otíka nebo Fóbie hlásí, že ten jeho vůz má spotřebu jen 4,5 litru, a to ho honí, zeptám se ho, jakýže to má obsah, ten jeho zázrak. Když mi řekne, že 1,2 litru, tak vím, že ho bezpečně dorazím tím, když opáčím, že takový motorek mám na stírače.

Jednou jsme se vraceli z nějakého srazu a jeli ještě do Čelákovic ke kamarádovi, který se nám o naše miláčky stará. Jelo nás asi deset aut - camara, corvetty a firebirdy. Cestou jsme zajeli k jedné pumpě. Takové množství neobvyklých aut budí všude pozdvižení a u pumpy zvlášť. K jednomu kamarádovi, který má starou corvettu, přišel typický strejda v nažehlených nedělních montérkách, bílé košili a s plátěnou čepičkou se znakem Škoda. Vybral si z nás ke konverzaci toho nepravého. Honza je strašný samorost a tyto "strejce" má "na háku", jak se říká.

První otázka byla tradiční: "Co to žere?"
"No, já nevím, když jsem přišel ráno na dvůr, tak tam chyběl kohout a dvě slepice." To strejc ještě překousl. Další otázka byla neméně tradiční: "Náhradní díly se na to shánějí blbě, co?"
"Já nevím, já to mám už dvacet let a ještě jsem žádný nekupoval."
To už byl chlapík jeho. "Ale ta cena benzínu, to naštve, s takovým autem, co? Mě žere moje oktávka pět litrů, mám jí seřízenou od kamaráda, ale tohle bych živit nechtěl!"
Dvoumetrový Honza vylezl z corvetty, narovnal se před stošedesáticentimetrovým chlapíkem a povídá: "Podle mě, by ten benzín měl stát tak čtyřicet korun, protože pak byste vy s tím střepem na silnici nepřekážel - a my si na to vždycky vyděláme."
"Mámo, slyšela si, co řekl o našem Otíkovi, prej střep, prej střep! Co si myslíš, že máš ty, ty šašku?"
"Strejdo, sedněte si do toho vašeho křápu a pamatujte si, že motor má obsah od pěti litrů vejš, do pěti litrů je to jenom agregát." Honza se hrozivě tyčil nad nedělním řidičem, který jel od tety Máni, kde byl na svíčkové a která mu teď zhořkla.

Jeden náš kamarád má Chevrolet Caprice. Jeho žena neustále na auto nadávala, že je moc velké, že se s ním blbě parkuje, že žere atd. Kdykoliv jsem je potkal, tak remcala. Jednou jsme se sešli a já koukal, že jeho krásný auťák měl ohnutý sloupek mezi dveřmi na pravé straně. "Jak se ti to povedlo?"
"Jiřino, pojď sem, řekni tady Honzovi, jaký je náš Caprice?"
Čekal jsem jako obvykle nadávání, ale stal se zázrak. Jiřina přišla k autu a něžně ho pohladila: "Kdepak náš kaprýsek, zachránil nám život. Nedám na něj dopustit! Byla jsem blbá, když jsem na něj nadávala."
"Co se stalo?"
"Jeli jsme z Hradce a koukám, že po vedlejší se řítí stodvacítka. To nemůže ubrzdit, má tam stopku, to jí nevidí? Začal jsem brzdit, protože mně bylo jasné, že ta stodváca to do nás práskne. Ale zastav tři tuny! I když nejsem žádný závodník a Chevy ani na závodění není, jel jsem nějakých devadesát, tak to do mě dědek prásknul. Byla to taková rána, že nás hodil do škarpy. Nevím, byl starej chlap, jestli se mu něco stalo, ale vůbec nebrzdil. Trefil se mi rovnou doprostředka. Volali jsme policajty a záchranku. Když řidiče vytříhali hasiči z auta, tak měl volant na zádech, bylo to hrozný. No a my jsme sedli do auta a odjeli. Mít jiné auto, tak je po nás."

U USAiru dělal jeden kluk, který tvrdil, že je Čech, že má české předky. Jeho dědeček se narodil na Moravě. Česky ho dědeček naučil jenom neuvěřitelné sprosťárny, jinak česky neuměl nic. Když zjistil, že jsem vlastně jeho sourodákem, staral se o mě jako o vlastního. Tehdy si koupil nějaké japonské auto a byl z něj nadšený. Neustále zdůrazňoval, jak Camaro, které měl před tím bylo zastaralé, co všechno má ta žlutá kára se šikmými světlomety v základní výbavě... až do té doby, co měla jeho žena Nancy těžkou nehodu. Pak zjistil, že úžasné japonské auto je z konzervového plechu a když jeho bezvadná žena bojovala v nemocnici o život, zapřísahal se, že žlutou káru už nikdy (je to patnáct, možná dvacet let).

Můj kamarád měl pravdu, americká auta jsou zastaralá, kromě Cadillacu si nedělají výrobci velké vrásky s tolerancí. Bohužel, za posledních deset let kvalita těchto vozů velmi klesla. Stalo se tak z různých důvodů a výsledkem je krize automobilového průmyslu v USA. Ale v dobách, kdy se výrobci řídili hlavní zásadou: proč něco měnit, když to funguje, bylo možné, aby se motor vyráběl nepřetržitě čtyřicet let a jedinou změnou v jeho konstrukci byla zástavba vstřikování kvůli zpřisněným předpisům ohledně exhalací.

Vrátil jsem se z Anglie, kde jsem byl na dovolené. Dorset miluji, je to tam krásné. Nádherná krajina, domečky jak pro panenky. Projeli jsme to tam autem křížem krážem. Žena jinak nedala, než že musíme jet do National Car Museum v Beaulleau. Toto krásné městečko leží v přírodní rezervaci New Forest. Rezervace je tuším jediným místem ve Spojeném království, kde žijí divocí koně. Je to nádhera, když v městě zastaví dopravu kobyla s hříbátky, protože se rozhodla projít po ulici. Lord Montagu, majitel tohoto panství, začal sbírat auta už na začátku minulého století. Všechna, od prvních vozů, které byly schopny se pohybovat vlastní silou, žádný nikdy neprodali, a tak začala vznikat tato ohromná sbírka. Auta byla původně vystavena v přízemí zámku, ale jak se sbírka zvětšovala, auta začala překážet. V osmdesátých létech minulého století vybudoval lord Montagu ohromný pavilon v zámeckém parku. Kromě pavilonu je v parku ještě něco - jezdí tam jednokolejná nadzemní dráha a stařičký dvoupatrový autobus, to aby se návštěvníci mohli kochat nejenom auty, ale i parkem a zbytky opatství.

Muzeum je přehlídkou zaniklé staré dobré Anglie. Měl jsem rád britská auta, ale co z nich zbylo? Mini? Vždyť je to BMW. Rolls Royce, tradiční luxusní značka, auta špičkové kvality jsou dnes také majetkem BMW. A Bentley? To je Volkswagen. Když jsme si o tom s kamarády povídali, říkal jsem, že by se Churchill v hrobě otáčel, kdyby to věděl.
"Toho tam mají místo ventilátoru, jak se točí! Vždyť Jaguár patří Indům! To je neuvěřitelné! Chápeš? Indové, naše bývalá kolonie, mají naší prestižní značku! A Číňani vlastní MG! Chápeš to? A kde je Triumph? A naše nákladní auta? TVR, špičková sportovní auta koupil jeden Rusák svému synkovi a ten je poslal do kopru ani ne za rok, dvaadvacetiletý fracek, který neuměl ani anglicky! Hillman, Rover, všechno je pryč. Když chceš vidět auta kolébky motorismu, tak jedině v muzeu, tam ještě jsou."

No a teď jsou na řadě americké automobilky. Další automobilová velmoc se potácí v problémech. Nejsem absolvent MBA, ale to snad ani člověk být nemusí, aby viděl, jak auta, která druhdy byla originální, se stala stejná, malá a ošklivá a ještě k tomu nekvalitní. Skvělí manažeři dovedli automobilky ke krachu. Pak si vyplatí ohromné odměny a půjdou zase ničit něco jiného. Jsou dávnou pryč doby, kdy se například u Forda dostal do vedoucí funkce jenom ten, kdo prošel celou firmou a znal výrobu aut od šroubku.

A tak za auty, která mám rád, musím v lepším případě na srazy, v horším do muzeí. Smutné je, že tyto krásné automobily se staly sběratelskou vášní zbohatlíků, kteří k nim nemají žádný vztah. Tak jsem se dočetl v jakési příloze Hospodářských novin o úspěšném britském podnikateli, který "manažeruje" u nás a vlastní automobil snů - Jaguár E type. Evidentně o tom voze nic neví, netuší, že předchůdce éčka byl typ, který vyhrál slavných dvacet čtyři hodin Le Mans. Je to smutné, že takové auto má takový člověk. Stejně tak jsem viděl jednoho pitomce s vyholenou hlavou, samý zlatý řetěz, vlastníka Mustanga, se kterým Steve McQueen honil padouchy po San Francisku. Na vlastní oči jsem viděl, jak to nádherné auto rozstřelil na srazu amerických aut. Vylezl z rozbitého auta, mávl rukou a řekl: "Bába mi koupí jiné!" Byl milencem zámožné starší ženy a ta mu to auto koupila jako kalorné…

Ještě jedna věc je zvláštní: když jsem si koupil svého Firebirda, našel jsem za stíračem vizitku s textem: "Máte-li problém s Vaším autem, rádi Vám ho opravíme" a následovala adresa a telefon. A tak jsem se dostal mezi skvělé lidi, kteří milují ameriky a víc než o peníze jim jde o kamarádství. Když mi vyšla první knížka, dostal jsem mail, že se dotyčnému knížka líbila a adresa byla na servis amerických aut. Poděkoval jsem a napsal jsem, jestli má něco do činění s americkými auty. Dostal jsem odpověď, že ano a jestli nějaké auto z USA mám, tak že mohu přijet.

A tak jsem se dostal ke kouzelníkovi, který dokáže opravit i úplný šrot. Když s auty nic nemám, chodím se do dílny jenom koukat a popíjet kafe. Možná, že zdržuji, nejspíš ano, ale rád se koukám na ty krásné vozy. A když ještě vidím, jak to s nimi někdo umí, je to nádherné divadlo!