Mám jednu velkou slabost, teda já jich mám samozřejmě víc, ale jedna je zvláštní a o té chci mluvit. Je to láska k americkým autům. Ta se traduje už od mého dětství. V padesátých a na začátku let šedesátých pracoval můj táta u firmy, která měla pobočku ve Vídni. Tam měli jako služební auto ohromného kombíka Ford Country. Bylo to auto z roku padesát devět a když pobočku naše vláda zlikvidovala, tak se auto dostalo do Prahy. Táta, když jel někam fotit nějakou fabriku nebo stroje, tak měl to auto jako služební. Já ho miloval: kapota jak pingpongový stůl, interiér obrovský, auto nádherně odpérované, bylo tam rádio a automatická převodovka, prostě nevídaný luxus. Motor si tiše předl a když auto stálo u nás před domem, zabralo celou ulici.

Byl to v té době už takový otloukánek a držel pohromadě zuby nehty, protože náhradní díly byly jenom za dolary. Vím, že u nás v Košířích byla firma „Auto péra Málek“, jeden z posledních soukromníků (nakonec ho stejně strčili do komunálu). Ten pan Málek byl borec, který jako jeden z mála (táta tvrdil, že jediný) dokázal pro ohromného Forda vykovat listová péra. Táta vždycky říkal: „Jo, Málek, to byla firma!“ A pan Málek nám také zasazoval přední okno, bylo v jednom kuse a mělo zahnuté spodní rohy. To se sem nějakým záhadným způsobem dostalo. Táta ho rozbil, když dostal na náledí na Vinohradské smyk a s dvoutunovým autem vlétl do prodejny aut Mototechna, která byla na rohu Vinohradské a Španělské. Velkého Forda tam zapasoval do výlohy celého, jenom zadní světla mu koukala. Vedle zadních dveří ameriky se skvěl nápis „Škoda Octavia, nové auto pro naše pracující“. Táta, protože měl foťák vždy u sebe, to vyfotil, protože to budilo dojem, že Octavia pro naše pracující vypadá konečně jako pořádné auto, ostatně, na tento „skvost“ se čekalo deset let, takže za tu dobu mohl i povyrůst. Fotka vyšla až v roce 1968, kdy už si naši pracující trochu přičichli ke svobodě.

Pak se Ford kamsi ztratil (dnes by měl ohromnou cenu) a já ho měl jenom jako angličáka. Večer jsem na něj toužebně koukal a říkal si, co bych za něj dal. Další kontakt s amerikami jsem měl až v New Yorku na konci osmdesátých let. Můj někdejší kamarád, u kterého jsem bydlel, měl v té době Mercury Montego, nádherné velké kupé, jak říkali Američani „full size coupe“, s tuším pětilitrovým motorem V8. V té době byl ještě New York plný velkých krásných aut. Když jsem se dostal do General Motors buildingu, mrakodrapu u Central Parku, mohl jsem tam na autech oči nechat. Bylo to už v době nastupujících menších aut s předním náhonem, s šestiválci o objemu maximálně 3,8 litrů. Ale bylo to v době, kdy nastupovala generace nádherného sporťáku Pontiac Firebird a Trans Am. To auto se mě strašně líbilo (a stále líbí). Tehdy tady kraloval Favorit a ulice lemovaly polské fiaty, žigulíky, trabanty a wartburgy - a málem bych zapomněl na Ceausescovu pomstu Dacia a Oltcit. Firebird měl nádhernou karoserii s vyklápěcími světlomety a sundavací skleněnou střechu. „Takové auto nikdy mít nebudu!“ Kdykoliv jsem šel kolem prodejny GM, zašel jsem se na ten zázrak podívat. Líbil se mi víc než Corvette. Jednoho dne se mě kamarád zeptal, jestli bych nechtěl jít s jeho šéfem koupit nové auto, že tomu vůbec nerozumí: „Řekl jsem mu, že shodou okolností tady mám odborníka na auta z Prahy.“ „Jakej jsem já odborník? Koukám tady na ta auta jak na holé skřivánky. Líbí se mi, to jo, ale odborník nejsem, vždyť o tom nic nevím.“ „To máš jedno, on zná jenom počítače a není nic lepšího, než utrácet cizí peníze.“

A tak jsme se sešli v daný den před Chevroletotechnou. Mně bylo jasné, jaké auto by si měl koupit, přeci Pontiac Firebird. Auto, které je sice krásné, ale úplně na nic. Je velké, ale nic se do něj nevejde, kufr zabírá nádrž, takže je sice velký, ale mělký, zadní sedadla jsou tak akorát pro trpaslíky, ani dítě se tam nevejde! „Myslíte tady to auto?“ Zeptal se pán, když jsme stáli u placatého sporťáka. „No, mně se líbí, záleží na tom, co v tom chcete vozit?“ „To je auto pro mě, rodinný vůz už máme.“ Objevil se vedle nás muž v elegantním obleku s deskami s formulářem na koupi auta: „Pánové si přejí Firebirda? Jaký motor? Vé osm bych doporučil, pětilitr. Skvělý motor! Naprosto spolehlivý, tichý a s malou spotřebou.“ John se obrátil na mě: „Tak co říkáte, má pravdu?“ „No, vyrábí se bezmála třicet let bez větší změny, ten bude již dobře odzkoušený, ten bych bral.“ A tak se z Firebirda stal TransAm, lepší a výkonnější verze. Nakonec pan prodavač přečetl požadavky kupujícího, jak si je zaznamenal: „Je to tak v pořádku? Nezapomněli jsme na něco? Jo, převodovku, asi automat, že jo?“ „No já mám raději manuální,“ řekl jsem, aniž bych měl v té době jakoukoliv zkušenost s automatem. „Tak mi tam dejte manuál, když to tady pan Čech říká.“ Uvědomil jsem si, jakou pitomost jsem poradil Američanovi, který v životě s manuální převodovkou nejezdil. Faktem ale je, že jsem dodnes neslyšel, že by se ten člověk zabil.

Pak si sedli do kanceláře, já si vzal z polic prospekty na doma. Když vyšel John z kanceláře, mnul si ruce, jak dobře koupil. Nevím, jakou zásluhu jsem na tom měl já. „Po dobré koupi bychom měli jít spolu na oběd, ne? Kterou restauraci byste navrhoval?“ Já, světák, jsem znal New York jenom z detektivek Jana Šmída a to jsem ještě tehdy nevěděl, že on tam také nikdy nebyl. On čerpal své vědomosti z průvodců. A tak jsem věděl, že je dobrá restaurace v hotelu Waldorf Astoria. Dnes, když znám to město celkem dobře, bych tam nikdy nešel, je tam spousta daleko lepších restaurací a daleko levnějších. Protože mám talent přivolávat maléry a hlavně trapasy, tak jsem toto jméno vyslovil, aniž bych tušil do čeho jdu. „Vidím, že jste znalec, objednám stůl.“ A požádal prodavače aut, aby nám objednal stůl pro dva ve Francouzské restauraci v hotelu Waldorf Astoria.

I jeli jsme taxíkem po Park Avenue až před hotel. Já „světák“ jsem stál před nejvyhlášenějším hotelem v městě, které nikdy neusíná. Ještě jsem znal hotel Plaza, ale to by asi vyšlo nastejno. Jako blbec bych si tam také připadal. Ve Francouzské restauraci se kolem mě začal točit panáček v černém „Voilá, voilá!“ vykřikoval neustále a hodlal mi odebrat kabát. Mě začalo polévat horko, měl jsem jenom jeden kapesník, a to již poněkud „jetý“, byl v kapse u kabátu a já ho potřeboval nenápadně přemístit do kapsy u kalhot. Jak to udělat, když ten „voilá“ se motal stále kolem mě? Mezitím si John odskočil zavolat, takže mě tam nechal zrádně samotného (bylo to v době, kdy mobil měl jenom James Bond a ten ho zásadně nepůjčoval). „Máte nějaký problém pane?“ „Ne, kochám se, máte to tady krásné.“ Při tom jsem se potil jak vrata od chlíva. Nakonec někdo picmocha zavolal, já bleskurychle přehodil kapesník a sundal jsem si kabát. Novopečený majitel pontiaca se za chvíli vrátil a oběd už pokračoval normálně, jíst umím. neříhám pži tom a neutírám si pusu do ubrusu.

Tak to byla taková humorná vložka k pojednání o amerických autech. Po devadesátém roce sem začal kdekdo tahat šrot z celé Evropy. Mezi tím i auta z USA. A tak jsem v jednom dnes již velice vyhlášeném autobazaru našel svou první ameriku Chevrolet Cavalier. Neměl jsem na ni peníze, ale strašně se mi líbila. „Pane, to je nikdy nebourané auto a je to opravdu dělo!“ říkal hlasem sladkým prodavač. Nakonec jsem o peníze poprosil svou sestru a ta mi dala základní otázku: „Brácha a naštve to tvou ženu?“ „No, stoprocentně, to si piš.“ Ty dvě dámy se zrovna v lásce neměly. Druhý den mi sestra přinesla peníze a já si dojel do AAA bazaru pro „nikdy nebourané“ auto. A přivezl jsem si domů šrot. Spolu se synovci jsme dali auto dohromady. Nikdy nebourané auto dostalo rány snad ze všech stran, ale protože mělo laminátovou karoserii, tak to nějaký kanoista poslepoval a přestříkal. Jedno se nedalo prodavači upřít, auto jelo jako pila. Lehká karoserie a silný motor, dobrá kombinace.

Jednou jsem šel navštívit svou maminku a Honza Čejchan pucoval nějakou motorku před domem. Dali jsme se do řeči. A já mu povídám, že motorky jsou fajn, ale takhle nějakou ameriku, kdyby měl, to by byla krása. „Myslíš třeba tuhle?“ a sundal plachtu z červeného Trans Ama. Já málem hodil záda. Nádherný Pontiac Trans Am s chromovanýmy výfuky podél dveří, no prostě sen! „Kdes to vzal?“ „No to jsem koupil ve Švajcu, když jsem tam nakládal motorky, a dědek to dával za dobrý peníze, tak jsem to vzal.“ „Kolik za to chceš?“ „Počkej, až to natočím, to budeš čumět!“ Natočil ohromný osmiválec a z výfuků se ozvalo to správné burácení, které bere každého chlapa za srdce. Bylo mi jasné, že to auto musím mít. Samozřejmě, že jsem si na ně opět půjčil. Jenomže člověk míní a manželky mění. Když jsem s tou krásou přijel do práce pro svou tehdejší ženu, prošla kolem nás (byl jsem tam se synem) jako kolem nezajímavé krajiny. „Mami, mami, podívej, jaké máme krásné auto!“ volal synek se slzami na krajíčku. Nakonec jsem byl postaven před dilema: buď to manželství, nebo auto. Já vůl se rozhodl pro manželství. Honza si vzal auto zpět, že pro ně má kupce, abych si nedělal starosti a auto zmizelo z mého života (má žena jenom o něco později).

Když mi bylo padesát, našel jsem inzerát, že někdo prodává mého milovaného Firebirda. Když jsem přijel do Břežan, na udané adrese jsem zažil nezvyklou scénu. Jeden člověk tam škrtil druhého a řval na něj. Když se podařilo škrcenému vyškubnout, vykřikl: „Hned se vám budu věnovat, moment, jen co to tady vyřídím!“ Nakonec vrátil nějaké peníze dotyčnému a ten ho přestal škrtit. „Já tady to auto nemám, ale budu ho mít příští týden. Je na litevských značkách, ale to si jistě nějak převedete, že jo?“ Protože mi to připadalo jako podvod, tak jsem se již neozval. Nakonec jsem auto koupil od bezvadného člověka, který má ameriky jako koníčka, a byl to dobrý kauf.

V padesáti jsem si koupil auto, o kterém jsem se domníval, že ho nikdy mít nebudu. Když bylo synkovi dvacet, tak jsem mu ho věnoval. Minulý týden, když ode mě odjížděl, koukal jsem na jeho Firebirda, jaké je to krásné auto. I když mám několik jiných amerických aut, tohle auto je mou srdeční záležitostí, a kdybyste o nějakém věděli, dejte mi vědět. Láska je láska! (A auto Škoda to skutečně není…)

***

Poznámka redakce: Jan Čech bude mít ve středu 17.6. v 18.00 hodin autorské čtení z knihy Nazdar orlové v hotelu Ostrůvek v ulici Na ostrůvku, Praha 4 Nusle.