Venku dovádějí „ledoví muži“, já mám zatopeno a sedím v arkýři a koukám do naší zahrady. A tak se vloudily vzpomínky. Vybavilo se mi, jak mi maminka vyprávěla, jak po revoluci bydleli u nás doma, v mém nynějším bytě, ruští důstojníci. Jeden z nich byl velice vzdělaný básník a spisovatel Ivaškijevič. Mámě bylo v té době dvacet pět a byla velice drobná a pěkná ženská (což jsem po ní nezdědil). A tak se kolem ní samozřejmě vojáci točili.

Chlapíci, kteří protáhli za neuvěřitelných útrap celou Evropu, konečně mohli žít jakž takž jako lidé a spát v posteli. Ivaškijevič vyprávěl hrůzostrašné příběhy o zvěrstvech, která páchaly obě strany a které oni brali jako normální věc, byla přeci válka. Za důstojníky chodil ze školy na Podbělohorské jeden voják, Slovák. Začal maminku svádět, ale máma měla už tehdy mého tátu a nechtěla s nim nic mít. To onoho Slováka natolik dožralo, že se opil, vtrhnul k nám na zahradu a hodil po mé mámě ruční granát. Naštěstí toto zařízení, obvykle dobře fungující, selhalo a granát dopadl do angreštového keře, kde zůstal zaklesnutý. Protože ho viděl onen básník, zavolal na něj vojenskou policii, která ho okamžitě odvedla.

Druhý den přišel ze školy vojáček, aby pozval mámu na popravu provinilce. To dostalo maminku do kolen a prosila, aby ho nechali být, aby ho jenom zavřeli. Ivaškijevič se pokusil vysvětlit mámě, že tak to v ruské armádě chodí: „Vy nejste naši nepřátelé, tak se tady musí chovat naši vojáci slušně. A kázeň musí být!“ Máma z toho byla v šoku řadu let.

To ovšem ostře kontrastovalo s tím, jak se Rusové chovali k civilistům v Berlíně. Moje teta tam zpívala v opeře a v roce 1945 jí bylo kolem šedesáti. Strýc byl na konci války již těžce nemocný a ona se o něj starala. Protože na konci války netekla v její čtvrti voda, musela s bandaskou pro vodu k obecnímu vodovodu. Vyprávěla, jak ji cestou několikrát Rusové znásilnili: „Chtěla jsem si zachránit život, tak jsem se nebránila, co jsem měla dělat? Když jsem viděla, že sousedku podřízli jak podsvinče a kolik mrtvých holek leželo po ulicích, to zcela změní životní hodnoty!“

Ten angreštový keř za domem měl pro mě magické kouzlo. Děda mi ukázal, kde tehdy granát ležel, no, dost možná, že ležel úplně někde jinde, děda si vymýšlel ještě víc než já, ale keř byl autentický. Keř byl na rohu malinoviště. To jsem nenáviděl, musel jsem maliny sbírat a babička z nich dělala marmeládu a šťávu. Obojí jsem měl rád, ale to sbírání mě štvalo. Většinou bylo vedro a maliny škrábaly. Ani můj argument, že by tam mohl být ještě jeden zapomenutý granát a že se tam bojím, nepomohl. Malinoviště zmizelo, až když tam vybudoval bratranec bazén. Opravdu, další granát tam nebyl!

Do suterénního bytu nám nastěhovali komunisti dělnické kádry, Beránkovy. Měli za úkol dávat pozor a podávat hlášení na prohnilé buržousty, co si stavěli domy z jejich krve a potu, jak vtipně popsal jistý Bezruč. Leč strážce nové morálky postihl trest, pan Beránek po záchvatu mrtvice zůstal ochrnutý a přestal mluvit. Jediné, co dokázal říct, bylo „Bu jojo“ a tím vyjadřoval všechno. Pepíček Bujojo, jak jsme ho se sestrou překřtili, ležel na nemocniční posteli u okna a celé dny koukal do zahrady. V té době neexistovala televize, a tak jsme mu ji nahrazovali.

Měli jsme Beránkovy celkem rádi, při tom neštěstí, které je postihlo, jsme nějak všichni zapomněli na důvod, proč u nás v domě bydlí cizí lidé. Paní Beránková nám pekla koláče a bublaninu a vůbec se k nám dobře chovala. Pepíček takhle přežíval nějakých deset let, možná víc. Když zemřel, bylo to, jako kdyby zemřel blízký příbuzný. Pak se paní Beránková odstěhovala a víc jsme ji neviděli.

Do bytu se nastěhovala babička. Byla už sama a byt je sice malý, ale útulný. Babička v něm vlastně jenom přespávala, jinak dávala pozor, jestli se příliš nespouštím. A tak několikrát za den dokázala mrštně vyběhnout dvě patra, aby se ujistila, že nedochází k nemravnostem, a také se velmi soustředila na to, aby tátovi zpestřila život.

Jejich vztah byl velmi zvláštní. Na jednu stranu ho neuvěřitelně buzerovala a nic jí nebylo dost dobré. Na druhou stranu když byl táta nemocný, pečovala o něj lépe než vlastní matka. Pamatuji si, jak moje máma vždycky napomínala babičku, ať ho nechá na pokoji. Dám příklad: Táta si kutil cosi v dílně. Bylo to v době, kdy byl už velmi nemocný. Dílna sousedila s babiččiným bytem. Venku lilo jako z konve a babička stála za dveřmi dílny a nadávala tátovi, že může za to, že prší. Táta seděl uvnitř zamčený a pokuřoval si své ligerosky. „Kdybys nekouřil, tak by nelilo! To je tím sajrajtem, co hulíš!“ Jak souviselo tátovo kouření s počasím, dodnes nevím. Když ale táta začal kašlat, což se při jeho šedesáti cigaretách denně stávalo dosti často, babička hned otočila: „Nemám ti uvařit čaj, mám šípkový, dám ti ho s medem, chceš? To ti udělá dobře.“

Když babička zemřela, seděli jsme s mámou a sestrou v prázdném bytě. Tedy, prázdném je nadnesený výraz, v bytě nebyla babička, ale jinak byl přeplněný věcmi. „Děti moje, až začnu všechno schraňovat, vemte mě polínkem po hlavě, to je znamení, že jsem už stará. Co budeme s těmi věcmi dělat? Pane bože to je krámů!“ A tak jsme věci přebírali a za domem rostla hromada věcí na vyhození.

Pak se do bytu nastěhovala sestra a celý jej se švagrem přestavěli. Za nějakou dobu si vyměnila byt se setrou moje maminka, protože sestře začal být malý. Máma z toho malého bytu udělala jakési společenské středisko a scházela se tam celá naše rodina. Já bydlel v té době ve Vršovicích. Měli jsme tam pěkný byt, ale kolem Obloukové ulice nebyl ani žádný park a jedinou přírodou byly lípy, které lemovaly ulici. Nemohl jsem si tam zvyknout. Žili tam fajn lidi, ale člověk, který vyroste v domě se zahradou, si těžko může zvyknout v sebehezčím bytě ve městě. Utíkali jsme se synkem na zahradu na Smíchov, jak jen to bylo možné.

Máma byla už v důchodu, a tak se o synka s radostí starala a vodila ho do školky v ulici nad domem a chodila pro něj už po o. Když jsem se vracel večer z práce, tak jsem ho tam vyzvedával. Naložil jsem ho do auta a vždycky, když jsme opouštěli naši ulici, bylo mi smutno, že tam nemohu zůstat, že můj domov je už jinde.

Scházeli jsme se u mámy na vánoce a na narozeniny. Když se u ní začaly projevovat příznaky Parkinsonovy choroby, odvedla ji sestra k doktorovi. Máma začala sedět netečně před domem a vydržela koukat celé hodiny do neznáma. Vzal jsem ji na chatu ve Veselí, kde to milovala a zažila tam s mým synem a sestřinými kluky krásné chvíle. Sedla si na verandu před chatu a já odjel do města na nákup. Vrátil jsem se asi za hodinu a ona seděla úplně stejně, jak jsem ji tam zanechal. Bylo mi z toho smutno. To je cesta do pekel!

Doktor poradil sestře, aby vzala mámě z útulku psa, nějakého voříška, aby se máma musela o něco či o někoho starat. Přivezli tehdy strašného podvraťáka, který byl velice milý. Byl to takový veselý pes. Bůh ví, co takový čokl měl za sebou, ale u nás měl radost, že se o něj někdo stará. A máma se změnila. Přestala být apatická, začala s ním chodit na procházky, začala se zase strojit a dbát o sebe. Ten voříšek mámu zachránil. Nehnul se od ní. A ona zase začala vyvářet ohromné pokrmy a dobroty. Když jsme jeli na týdenní nákup, jezdila s námi.

V té době jsem už bydlel v Dejvicích a já nebo moje přítelkyně jsme ji brali s sebou. Před chrámem konsumu jsme se rozešli, dali si generálský čas a slib, že se sejdeme za hodinu (déle nervově nevydržím nakupovat). Za hodinu měla maminka pár drobností v prázdném vozíku. Jednou mi to nedalo a pozoroval jsem ji, proč si nic nekoupí. Stála dlouho před regálem se zbožím, brala si věci do rukou a zase je dávala zpět do police. „Co sháníš mami? Potřebuješ něco konkrétního?“ „Honzo, víš, asi ti připadám jako srandovní bába, ale za války nic nebylo, po válce přišli komouši a zase nic nebylo a teď jsem stará a špatně chodím. Když mě sem vezmete, tak jsem vlastně mezi lidmi a koukám, co tady všechno mají. Já nic nepotřebuju, ale ráda si to prohlížím. Já vím, že to asi zní hloupě, ale když je mi přes osmdesát, špatně slyším a už nemůžu chodit na koncerty a špatně vidím, takže mě četba unavuje, je to pro mě sice hloupé, ale přeci jenom společenské vyžití! Proto jsem ráda, že mě sem berete!“

Před třemi roky jsme seděli se sestrou v tomto malém bytě, který byl opět prázdný. Máma mi řekla, že už ji to tady nebaví, a odešla tam, odkud není návratu. Seděli jsme a plnili igelitové pytle věcmi, které po ní zbyly. Bylo mi z toho smutno. Ta díra v mém životě se zacelit asi nedá.

A teď v tom bytě bydlím já. Ráno koukám do zahrady a popíjím čaj a vzpomínám, co všechno jsem tady zažil. Kolikrát mám dojem, že je máma se mnou. Její duch stále vládne vlídným prostředím toho malého bytu. Mám vše, co ke svému životu potřebuji: velkou knihovnu, svá letadla a malou kuchyň s velkou lednicí.

**********

Poznámka redakce: Uozorňujeme čtenáře, že zanedlouho si budou moci koupit autorovu nejnovější knihu Vzpomínky z druhého kopce!