Když se rozhodl, že je čas začít kouřit, zvolil tak prudký nástup, že jsem se na několik dní stal plnoprůtokovým ohřívačem všeho, co jsem pozřel. O šílené směsi sušeného ořechového listí a bezových klacků jsem již psal. Jediné mé dilema pak bylo, jestli si mám na klozetovou mísu sednout, či jestli si mám před ní kleknout. Bylo mi asi pět dní tak hrozně, že jsem se domníval, že mé dny jsou sečteny. Přepálený nástup spojený se strašným kouřením mého otce - až 80 kusů denně - mě z nikotinu definitivně vyléčily. Táta měl teorii jedné zápalky, a tak si ráno škrtnul a celý den nenechal cigaretu vyhasnout, připaloval si jednu od druhé. Popelníky přetékaly vajgly a já jsem je musel neustále vysýpat. Takže kuřácká výchova se Todorovi nepovedla.

S alkoholem to měl bratranec snazší. Děda pil víno, a tak, když jsem byl hodný, večer při pravidelném vyprávění nám nalil střik s tím, že dobré víno ještě nikoho nezabilo. S bratrancem jsme později vynechali vodu a když jsme neměli peníze na dobré víno, kupovali jsme Vinohradské červené, Dalibora a jiná čůča, která dnes spolehlivě nahrazují krabicáky. Ale Sklepmistr, který je tak sladký, že se nadá dát ani pod maso, přežil i samet. Abychom se pochlapili, přibrali jsme do rejstříku i rum tuzemský. Ten jeden čas i na našem top ten vítězil. Soused Jarda tvrdil, že kam nechodí rum, tam chodí lékař, a protože jsme nechtěli být nemocní, tak jsme si tuzemáku hleděli.

Aby to snad nevypadalo, že jsme jenom chlastali, a tak jsme se pozvolna za pomoci alkoholu dostali z puberty do senility, musím se zmínit o bratrancových vynálezech. Již jako mladý hoch experimentoval s elektrickou energií. Konstruoval různá elektrická udělátka, která neustále vylepšoval. Klubovna jejich party, což byla vlastně stará, nepoužívaná prádelna, měla kromě ohlušujícího zvonku, který ohlašoval vetřelce, ještě úžasné osvětlení. Mimo jiných věcí tam svítil i kolt vzor Stella, což byla zbraň z plastu, která vrhala plastové tyčky zakončené přísavkou. Tuto zbraň jsme museli mít všichni. Bratranec se rozhodl, že pružina, která vyhazuje „náboje“, je slabá a potřebuje napružit, což promptně i provedl. Bohužel, při výstřelu sice vylétla přísavka prudčeji než normálně, leč vzala s sebou i střeva zbraně, protože to mělo takový švunk. Takže nefunkční zbraň sloužila jako svítící ozdoba klubovny.

Později tak vylepšil i pistoli Lov 2, která flusala diabolky. Tato zbraň fungovala tak, že se do hlavně dala diabolka a hlaveň se stlačila. Zmačknutím spouště se hlaveň uvolnila a pružina ji vymrštila. Na konci své dráhy se hlaveň zastavila a diabolka pokračovala dál. Trefit touto šíleností cokoliv byla holá blbost. Možná terč velkosti lokomotivy, ale musela by to být ta velká, rychlíková. Toši vzal pistoli do dílny, vyndal z ní pružinu a chlapácky ji napružil. Hlaveň dával zpátky pod lisem. Vítězoslavně to přinesl domů a že to musíme vyzkoušet: „Dávej bacha, to je dalekonosný flusbrok!“ Vystřelil a hlaveň jsme již nikdy nenašli, tak dalekonosné to bylo!

Abych se vrátil k elektrice. Bratranec vymyslel automatické vytahování záclon, když ráno zazvoní budík. Jenomže to mělo malý háček. Dílo sestavil z věcí ze sběrných surovin, tuším, že ze stíračových motorků. Celý systém byl tak hlučný, že s bratrancem vstával celý dům, i když nemusel. To mu pochopitelně záhy strýc zakázal, takže musel zařízení demontovat.

Z doby, kdy jsme si s bratrance začali domů vodit holky, byl jeho epochální vynález „stydlivý slon“. Co to bylo? Todor dostal kdysi od maminky porcelánovou sochu slona. Byla asi třicet centimetrů vysoká a znázorňovala cirkusového slona, který seděl na zadku na jakémsi podstavci. A protože to byla soška určená jako držák vonných tyčinek, slon byl vevnitř dutý a dal se z podstavce sundat. V první fázi dal bratranec do slona žárovku a slon, který byl celý z tenkého bílého porcelánu, vydával tlumené světlo. To ovšem bylo našemu rodinnému Edisonovi málo, a tak se slon rozsvěcel, když si někdo sednu na pohovku. To byla teprve druhá fáze a po ní nutně musí přijít i třetí. Ta byla skutečně jeho chloubou. Když si děvče sedlo nic netušíc na pohovku, slon, který stál na parapetu krbu, se rozsvítil a za strašného kraválu se otočil cudně ke zdi! Mravnost především! Copak když nás tam bylo víc, tak to byla legrace, ale když to zapomněl vypnout a hodlal s děvčetem ulehnout na pohovku, to byl potom rachot!

Cudný slon se rozsvítil a za hluku, který vytvořil otáčející se porcelán na porcelánové desce, tedy v podstatě pískotem, se otočil ke zdi. Děvče zpravidla vykřiklo zděšením a Todor ji musel chlácholit: „Toho si nevšímej, on je strašně stydlivej a nemohl se na to koukat!“ Některé slabší povahy se neprodleně oblékly a utekly. Pak se ozvalo zaťukání na dveře mého pokoje: „Honzo už spíš? Vona utekla, nevydržela slona!“ „Tys ho zapomněl vypnout, že jo?“ „No, tak nějak to už bude.“ No a pak jsme si nalili a oslavili další úspěch, protože i malá prohra je někdy výhra. Jak by se asi děvče smířilo s našimi dalšími prubířskými kameny?

Slon, to byl jeden zkušební test. Jednou bratranec vymyslel, tedy on to nevymyslel, ale přitáhnul to domů. Někde někomu něco opravoval a tam se válela průhledná hadice plná světýlek. „Co to je?“ „To jsem přivezl z USA, tam jsme to měli na vánoce na domě, jako dekoraci, ale cestou se to rozbilo. Jestli chcete, tak si to vemte!“ No, to byla výzva! Hned to přitáhnul domů a opravil to. Bylo to v osmdesátých létech a taková věc tady neexistovala. A tak měl ve svém pokoji hadici, kterou proudilo světlo. Úžasná věc!

Měl jsem doma zrovna jednu kamarádku a bratranec mě zavolal, abychom ho navštívili, že vyzkouší její IQ. Byl jsem samozřejmě zvědavý, co to bude za ptákovinu, a tak jsem té dotyčné řekl, že musíme navštívit bratrance, že to je úžasný člověk, a hned jsme vyrazili o patro níž. Když jsme k němu přišli, ve zšeřelém pokoji teklo světlo hadicí, bylo to nádherné. „Posaďte se! Já jsem Todor a jsem členem skupiny bratranci.“ Kamarádka si sedla na gauč, slon se rozsvítil a otočil. Ona zařvala leknutím, ale fascinovaně koukala na hadici. Todor nám nalil víno a pásl se na svém úspěchu. Hadice končila v kýblu. Jak jsme tak popíjeli, děvče nevydrželo a povídá: „Proč máte na konci té hadice ten kýbl?“ „A to chcete, aby se to světlo válelo tady na koberci? Nebyla byste tak hodná a nešla byste se podívat, jestli ten kýbl už není plnej? Já bych to světlo musel už vylejt!“ Kamarádka se zvedla a skutečně se šla podívat, jestli ten kýbl už není plný světla. To jsme už nevydrželi a začali jsme se chechtat jak blázni. „Čemu se smějete? Tam se toho ještě vejde! Je toho teprve půlka kýble!“ Tím nás dostala. Zůstala pak u nás téměř dvacet let.

Dalším epochálním vynálezem je patentní Tošiho kočárek. Když se setře narodil syn Ondřej, měla zdravotní potíže a v té době neexistovalo, že si matka může vzít své dítě do nemocnice s sebou. A tak nám byl svěřen. Starali jsme s o něj s péčí sobě vlastní. Já se naučil přebalovat, což se mi později velmi hodilo s mým vlastním synkem. Vymyslel jsem, kam s exkrementem, když je plena plná.

Začalo to tím, že když se Ondra poprvé pokadil, tak na rozdíl od zkušené matky jsem si všechno nepřipravil a teprve pak dítě svlékl. Ne, já napřed dítě svlékl a pak jsem - se znečištěným synovcem pod paží - hledal volnou rukou čisté pleny a spoďáry. Nemohl jsem ho nikde odložit, neb byl opravdu silně znečistěn. Samozřejmě, že jsem ho mohl nejprve opláchnout pod sprchou, ale sestře blbla karma a tekla jenom studená voda. Nicméně jsem to musel nakonec udělat, ale Ondra kupodivu neřval a nechal si to líbit. Dnes, když je mu přes třicet, tak mi to vyčítá, ale tehdy ani necekl.

Abych mohl znečištěnou plenu (jednorázové tehdy nebyly) vyprat, musel jsem se zbavit exkrementu. I políbila mne můza: systém Niagara! Vzal jsem plenu za roh a spláchnul jsem záchod. Plenu jsem opatrně dal pod proud splachující se vody a ta s sebou vzala, co vzít měla! Pak jsem dal plenu vyvařit a byla zase jako nová.

Zpět k Tošiho patentnímu kočárku. Jak jsme tak rajzovali s kočárkem našimi ulicemi, vrtalo mu hlavou, jak kočárek vylepšit, jak ho automatizovat. A tak jednoho dne přišel a táhnul s sebou spoustu věcí. Na madlo kočárku namontoval palubní desku se spoustou světýlek a spínačů: hlásič vlhkosti, hlásič stolice, tělesná teplota dítěte a teplota pod peřinkou a tak podobně. Od toho vedl svazek kabelů do plenek Ondry. Pod kočárkem, mezi koly, byla autobaterie, která to všechno poháněla. Pravda je, že kočárek poněkud ztěžkl, měl asi metrák, ale široko daleko nikdo takový neměl!

Chodili jsme s ním nakupovat, Ondra chrupkal a kabely mu nevadily. Celé zařízení fungovalo perfektně. Horší to bylo s mou sestrou, když se vrátila z nemocnice. Když viděla své milované dítě v obložení kabelů a kočárek nemohla utlačit, začala na nás řvát, snad se ani nenadechovala! Museli jsme všechno okamžitě, ale okamžitě demontovat! Zneuznaný Edison všechno odmontoval a sousedky si mohly oddechnout, že už nemáme to, co ony ani v Tuzexu nemohly koupit! Tak svět odplácí!

**********

Poznámka redakce: Uozorňujeme čtenáře, že zanedlouho si budou moci koupit páně Čechovu nejnovější knihu Vzpomínky z druhého kopce!