Je neděle a ráno, když jsem se probudil, koukám, kterak vločka kalamitka vesele dovádí. Zahrada je bílá a stále padá. Připadám si jako ministr dopravy Ťok, když se divil, že může v prosinci sněžit. V červnu prosím, to je normální, že sněží, ale v prosinci?

Kladno vyhlásilo kalamitní stav! Prý na úklid ulic povolali i městskou policii! No, to si dovolili dost! Vozím Zuzanu do Vojenské nemocnice každý týden dvakrát na rehabilitace a tam, než se zahne k nemocnici, je pruh, kde není ani tráva, ani dláždění, je tam bláto. A protože v nemocnici je parkování drahé a kolem je to nacpané, parkují lidé na tomto pruhu bláta. Za rohem číhají měšťáci a když se tam nashromáždí víc nešťastníků, udělají fotky a napíší lístečky. Mně se to přihodilo, když mi operovali dásně, přišel jsem k autu a měl jsem lístek za stíračem. I odjel jsem do Českomalínské ulice, kde tento mozkový trust sídlí, a bylo mi sděleno, že jsem ničil městskou zeleň! Žádná tam není a nebyla, ale pět set za auto se hodí, ne? Mně se to stalo před pěti léty, ale od té doby se nic nezměnilo, stále tam číhají. Měla by jim tam Praha 6 postavit aspoň boudu, aby se chudáci nemuseli choulit schováni v autě! Stejné je to na křižovatce Plzeňská - Stroupežnického. Před obchodním centrem číhají buď měšťáci, anebo „pomáhající chrániči“ a kdo zahne do Stroupežnického, hned ho lapí, případně kdo vyjede z této ulice, je „jejich“. Ohromně se tím sníží počet smrtelných nehod na našich silnicích! Se stejnou pravidelností vídám policajty, jak se svými superrychlými auty chytají na Strahově. V serpentinách se 180stupňovými zatáčkami fakt potřebují nadupaná auta, to dá rozum!

Chtěl jsem původně jet na nákup, protože mi v lednici umřel pavouk hlady. Šel jsem si vyfotit sněhovou nadílku a nápad mne rychle opustil. Zůstal jsem doma a kochám se, kterak po létech začal padat sníh a já nemusím do práce. Netuším, jestli se na Ruzyni létá, a je mi to „šumák“. Vzpomněl jsem si, jak nám u ČSA dělal mistra jeden člověk, který byl duševně velmi nesmělý. Koukal jsem ven z okna na plochu. Obloha byla tmavě šedá a já povídám: „Až toto spustí, to bude maglajz!“ A on povídá: „Čechu, nedělej paniku, to bude jenom taková babka!“ Pak se dva dny nelétalo, protože z té „babky“ vypadlo tolik sněhu, že nebyli štonc to uklidit. Tento kovaný soudruh to měl vůbec v hlavě srovnané. Jednou přišel za kolegou Pavlem a povídá: „Melichar, máš ještě týden dovolené, kdy si to hodláš vybrat?“ „Jé, pane mistr, tak já bych si to vzal první týden v únoru, jo?“ „No to nejde, Melichar, Procházka jede v dubnu do Singapúru!“ „Ale já mluvím o únoru!“ „No, dyk řikám, to nejde!“

Co se týká mistrů, až ne Pepu Smítku a před ním pana Pešku jsme měli na startu „členy menzy“. Air Algeria plnila v Praze své Boeingy 727 na lince do Moskvy na doraz. Když automat zavřel nádrže, synové islámu odmáčkli mechanicky ventil a plnili, až byly nádrže skutečně plné. Když letadlo stálo déle na ploše, palivo se v létě v křídlech ohřálo. Letecký petrolej mění s teplotou poměrně značně svůj objem, a tak začal vytékat z pojistných ventilů na koncích křídel na plochu letiště. Když Boeing roloval na dráhu, táhly se za ním dva pruhy paliva. Říká se tomu ropná havárie. Nezbývalo nic jiného, než nechat palivo z horkého betonu odpařit. Jeden z členů menzy, který mne měl obzvlášť rád, protože jsem jednou šel pro nějaký papír do kanceláře mistrů a on se zrovna zabýval se svou sekretářkou rozborem pozdních příchodů, jak to později obhajoval. Proč při tom nutně musel mít své přirození ve její puse, nechápu, ale mezi lidem vzdělaným se tomu říká „orální sex“. Od té doby mne opravdu on ani ona neměli rádi. Nevím proč. Tak tento člověk mi řekl, abych si vzal Vapex, což je sorbent, který na sebe váže palivo, a uklidil to po Alžířanech. Naštěstí tam byl ještě jeden člověk, který tento dementní rozkaz potvrdil. „To to mám uklidit až na dráhu?“ „Si blbej? Řekl jsem to snad jasně: uklidit, a už mi neser a vypadni!“ Tím ukázal svou nespornou autoritu a já měl radost, protože takovou blbost mi ještě nikdo nikdy nenařídil. Vzal jsem si vysokozdvižný vozík, naložil jsem na něj sud na zametený Vapex, pytel s Vapexem, lopatu a koště. Oznámil jsem kolegům, že jdu uklízet po Air Algeria palivo. A vyrazil jsem. Napřed jsem se motal po odbavovací ploše. Protože nebyl zrovna provoz, nikdo si metaře nevšiml, ale když jsem byl na pojížděcí dráze, kupodivu jsem začal překážet. Za chvíli přijeli policajti a dozor plochy: „Honzo, co tady proboha blbneš, museli jsme poslat mašinu, aby opakovala pro překážku na dráze!“ „To mi nařídil pan mistr, že to mám zamést, a já jsem zvyklý poslouchat!“ „Kterej z těch debilů ti to nařídil? Jeď s tím do hajzlu, okamžitě!“ Nasedl jsem na vozík a jel jsem zpět. Když jsem se dokodrcal do prďárny, bylo tam boží dopuštění. Policajti řvali na mistra, ten se vymlouval a tvrdil, že to není pravda, ale objevil se tam kolega, který jeho rozkaz potvrdil. Vím, že mě potom měl rád ještě míň, ale naštěstí odešel kralovat na jiný provoz.

Tak to bylo něco z dob dřevních, kdy Ruzyně byla „letisko Tri duby“ a všichni jsme se tam znali. Rád na většinu svých někdejších kolegů vzpomínám. Dnes, místo toho, abych se pomalu balil na noční, si uvařím grog a budu se koukat oknem do zahrady, jak krásně sněží!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.