Pátý měsíc v roce má jeden přívlastek “měsíc lásky“. Pamatuji si, že březen byl „měsícem knihy“ a nejoblíbenějším měsícem, kterého jsme se nemohli dočkat, byl bezesporu měsíc zostřeného přátelství, oficiálně „Měsíc československo- sovětského přátelství“. Ten trval od sedmého listopadu, kdy údajně picli z Aurory, což byl křižník, který byl v roce 1917 v listopadu v suchém doku, kde ho opravovali po velmi neslavném angažmá v bitvě u Cušimi. Na tento údajný signál vyrazili revolucionáři šturmem na Zimní palác v Pitěru a tam hrdinně pomordovali hrstku vojáků, kteří ho hlídali, protože tento palác byl v říjnu, pardon v listopadu opuštěný. A tak na oslavu této slavné řeže, která zahájila nejtemnější část dějin Ruska, se držel u nás měsíc zostřeného přátelství. Ale to jsem poněkud odbočil. Vraťme se ke květnu.

Měsíc lásky? Pravdou je, že podle statistik je v tomto měsíci nejvíce sebevražd. Jistě by dokázali psychologové vysvětlit, proč tomu tak je. Já sám to nevím. Vždycky jsem se na tento měsíc těšil. Holky se vylouply ze zimních kabátů a já jsem koukal, jak svět najednou zkrásněl. Zejména v době, kdy mně vyrazily uhry a nevěděl jsem dost dobře, co se se mnou děje. V té době jsem psal básně, rodiče mě nechápali a já jsem si říkal, že takový Francois Villon, kterého jsem vnímal jako rozpolceného člověka těsně před sebevraždou, to měl lehké. Neměl nepřející rodiče, toulal se po pařížských hospodách, pil absint a byl znechucen životem. Takovou jsem měl představu, že bych měl vypadat.

Tak jsem musel ze svého šatníku vytěsnit všechny barvy krom černé a pil jsem poměrně značné dávky rumu (absint v té době nebyl k mání). Naši se jenom modlili, aby toto, v době totality značně rizikové období co nejrychleji skončilo. Co to mělo společného s vládou jedné strany? Vysvětlím: seděli jsme v hospodě a hrnuli jsme do sebe zlatistý mok, který jsme prostřídávali panáky. A přitom jsme vedli řeči. Jak přibývaly čárky na tácku, tím jsme byli odvážnější. No a protože jsme Češi, občas se našel někdo, kdo to za jidášský groš prásknul. V květnu, když začalo být hezky, jsme chodili na Petřín do hospody U jezírka, kde byla terasa. Z ní bylo krásně vidět na Prahu a na rozdíl od Nebozízku tam byly normální ceny a nechodil tam Julek Fučík. Dnes je z té krásné hospody ruina. Po roce devadesát jí koupil hitmaker „Biene Mája“ Svoboda a nechal jí zpustnout. Tuším, že byl majitelem vícero nemovitostí na Petříně, jejichž osud ovšem byl totožný.

V této hospodě jsme filosofovali a náramně nám to šlo. Měli jsme dojem, že jsme neskutečně moudří, a hospodský nám přinesl další várku piv se slovy: „Tady máte další Ottův slovník naučný v tekutém stavu, chlapci!“ My jsme se napili tekutého moudra a zasnili se. Koukali jsme na rozkvetlou Prahu a z té ptačí perspektivy nebyly vidět omlácené domy skryté pod dřevěným lešením a špinavé ulice. Holky, které tam s námi chodily, měly dojem, že musí vypadat co nejhůř, a tak nosily účes „cezené nudle“ a dlouhé, velmi asexuální batikované sukně. Teprve když nastala doba, kdy se pod trička nenosily podprsenky, začalo být ve vzduchu něco erotického. Ale erotika nebyla to, co jsme hledali (i když bysme strašně chtěli, ale jaksi se to k rozervaným duším nehodilo). Nonšalantně jsme přehlíželi jejich touhu vzbudit v nás něco, jako je láska. Jo, něco jiného bylo, když jsem šel s nějakou kamarádkou sám. To se ve mně probudilo úplně všechno! To jsme postupovali po Petříně od lampy k lampě a z dálky to vypadalo jako velmi dlouhý kurs dýchání z úst do úst.

Takhle jsme postupovali až k Hoffmeisterově vile a tam jsme sešli po schodech dolů na Malou stranu. Opojná vůně bezu nás doprovázela až na Tržiště, kde jsme se mohli rozhodnout, jestli půjdeme k Bonymu nebo ke Kocourovi, případně na Rychtu. Tyto filosofické fakulty také podávaly tekuté myšlénky…

Po filozofické seanci jsme stoupali nočním Petřínem. Vzduch byl prosycen jarní vůní a když došlo k takové situaci, že jsme sbalili nějakou holku, cesta zpět na Smíchov se „poněkud“ protáhla. V tom případě jsme přestali být rozervanými básníky, hormony zapracovaly, v hlavě se nám to přehodilo a změnili jsme se na svůdníky, což by bylo před tím, ve filozofující skupině, silně nevhodné. Měli jsme v tom trochu hokej. Já jsem na tom byl nejhůř, protože jsem byl permanentně zamilovaný, ale nechtěl jsem se před kamarády shodit. Dovedete si to představit? Byla to honička!

Tak jsem se dosti důvěrně seznámil se všemi cestičkami a cestami na Petříně. Projel jsem kus světa a až na malé výjimky jsem všude něco krásného viděl. Ale tak krásná vyhlídka na město, jako je z Petřína na Prahu, taková nikde není. A když ještě jdete s nějakou krasavicí a děláte jí ohníček na ruce, to je nádhera! Měli jsme „zmáknuto“, která lampa nesvítí. Věděli jsme, kde jsou šmírách, kde mají své pozorovatelny. Zejména ve věži, která tvoří průchod Hladovou zdí, kde se nezkušené dvojice oddávali experimentálnímu bio-sexu (bio- myšleno přírodnímu, bez chemických přísad), tam měli stanoviště hned dva šmíráci. Několikrát jsme je honili dolů po stráni a nechť nám památkáři prominou, házeli jsme po nich kameny odpadlé ze zdi. Jednou jsem takový kámen hodil a netrefil se. Šmírák se zastavil, sebral kámen a trefil se! Já měl rozčíslé čelo, ale kámen se vrátil na své původní místo. Dnes je průchod opraven, kameny doplněny a upevněny a já jsem starý a v noci se po Petříně nepohybuji. Takže současný stav neznám.

Tak jsem randil na Peťáku a pral se ve mně filosof, básník a puberťák. Ten poslední měl bohužel silně navrch. Jednou jsme v zimě U jezírka dávali grogovou, jak říkával vrchní, který tam vládnul, „žrožovou“, protože byl světák a objel na koloběžce zeměkouli. Venku vydatně sněžilo a v hospodě bylo nádherně přetopeno. Kolem půlnoci jsme už vyčerpali své filosofické úvahy a také obsah peněženek, a tak nám nezbylo, než se rozloučit. Má kamarádka Zorka, kterou jsem nesmírně miloval, nosila v té době bílý kabát s kapucou. Kabát byl umělohmotný s umělým kožíškem uvnitř. Když jsme vyšli ven, bylo nádherně bílo. Zorka zajásala, že se sklouzne a tak si nasadila kapucu, rozběhla se od jezírka a skočila na sníh. Jela po zádech. Kabát jel jak igelitový pytel, nejspíš byl i z podobného materiálu. Začala neuvěřitelně zrychlovat a na sněhu se otočila hlavou dolů, takže neviděla, že se řítí na sloup veřejného osvětlení. Řvali jsme na ní a ona si myslela, že se nám to tak líbí a že ji povzbuzujeme. Krve by se v nás nedořezal! Lampu minula snad o centimetr! Utíkal jsem dolů z kopce za ní. Když jsem jí pomáhal vstát, strašně se divila, proč jsem tak vystrašený, vůbec si toho sloupu nevšimla! Šli jsme domů celí schlíplí. Kdykoliv jdu dnes kolem, vzpomenu si na to. Zora je dneska zasloužilou babičkou, ale ten strach, že se zabije, ve mně zůstane nadosmrti!

Na Petřině jsme také slavili maturity a jiné příležitosti. To jsme většinou končili ve fontáně kousek od konečné lanovky. Ta je dneska rozpadlá a samozřejmě nefunkční. Napřed jsme tam chladili láhve ruského šampaňského a pak došlo ke koupeli. Připadali jsme si stejně jako Anita Eckeberg z Felliniho Sladkého života.

Petřínský svah je na pramenech vody. Kdysi tam byly vybudovány drenáže, které vodu odváděly. Jenomže takové drenáže se musí i čistit a to nikdo nedělal, a tak se stalo, že se svah v šedesátých létech utrhnul a ujel. Byla zničená lanová dráha a restaurace Nebozízek. Peníze na odvodnění svahu nebyly, takže restaurace pustla. Zajímavé to bylo s lanovkou. Její původní údržbář se po zhroucení svahu a dráhy lanovky nepřestal starat o její strojovnu, která byla a je technickým unikátem. Všechno pečlivě konservoval a udržoval, což vlastník ani netušil. On to dělal zadarmo, protože tu techniku miloval. Když město odsouhlasilo, že se bude kopec rekonstruovat, brali radní za hotové, že lanovka je akorát kus šrotu. Jaký byl jejich šok, když její bývalý zaměstnanec přišel do strojovny a před jejich užaslými zraky ji zapnul - a všechno fungovalo, jak mělo! Bohužel, někdo prosadil, že původní vozy budou nahrazeny novými. Tedy novými, na původních podvozcích budou nové karoserie, čímž vozy ztratily původní šmrnc.

V osmdesátých létech byla dokončena rekonstrukce kopce a lanovky. Bohužel, restaurace Nebozízek, která byla také obnovená, byla jenom drahá a s mizernou obsluhou. To jí zůstalo přes privatizaci dodnes. A tak jsme si na tradiční uvítání jara začali nosit svá grilovaná kuřata a své šampaňské a sedávali na lavičkách před Nebozízkem. Jenomže personál restaurace s tichým souhlasem radnice zabral i veřejnou část prostranství před restaurací a místní pohůnci nás začali vyhánět. Zanevřel jsem na tu restauraci natrvalo a zařekl se, že tam v životě nevkročím (stejně jako do restaurace Zátiší a U lípy). Je mi jasné, že se majitelé kvůli tomu nebudou věšet a dost možná, že se ani nerozpláčí, ale v tomto jsem zásadový.

Tak to bylo malé zamyšlení nad začátkem měsíce lásky. Proč jsem to zakončil tím výčtem nejhorších hospod v Praze? Protože tam majitelé dřou hosty z kůže a s láskou to nemá nic společného….