21.11.2018 | Svátek má Albert


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 487

6.11.2018

Oslavili jsme sté výročí naší státnosti. Odevšud se na nás hrnuly vzpomínky. Některé byly natolik zajímavé, že jsem fláknul vařečkou o zem a nadával nepřetržitě několik minut. Někteří dokázali bezostyšně vyprávět v rádiu, jak za komunistů trpěli a kde oni mohli být, nebýt komunistů. Božský národní poklad žvanil o tom, kterak byla perzekuovaná. Jestli ona byla perzekuovaná, tak potom netuším, co to slovo vlastně znamená. Jestli to znamená, že byla všude a dvakrát, ano, pak jí tu perzekuci fakt nezávidím!

Člověk otevřel televizi: národní poklad! Otevřel rádio: národní poklad! Měl jsem strach otevřít ledničku! Nestydatost a přesvědčení, že si lidé nic nepamatují, je neuvěřitelná. V době, kdy slušní umělci nesměli veřejně vystupovat, byla naše media zavalená buď neumětely, o nichž zaplaťpánbůh dnes nikdo neví, anebo takovými exoty, jako byla skupina Kroky s Michalem Davidem, Mistr, národní poklad, Karel Černoch a další povolení státotvorní umělci. Po chartě žádali o klid na práci. Za tuto anální speleologii mohli pět v rozhlase, televizi, na Festivalu politické písně, Děčínské kotvě a dalších naprosto zbytečných koncertech. Ale už staří Římané říkali: Chléb a hry.

Když k nám vtrhly loupeživé bandy ze sovětského Ruska a pozdější normalizace a nástup prznitelů našich duší, slavil nebývalý rozkvět a popularitu magnetofon. Kde jinde mohl slyšet člověk skvělou muziku? Rozhodně ne v televizi nebo v rádiu! Na mejdanech kralovaly Sonety Duo, B3 a další neuvěřitelně těžké magnetofony, které se vláčely tam, kde rodiče odjeli na chatu, anebo byli tolerantní, případně hluší… A tak jsme pořádali mejdany v Mostecké ulici u Hlavatých, kde čtyřmetrové zdi zamezily šíření řvoucích Rolling Stones, Beatles, Hollies, Troggs a dalších. Všichni kouřili jak cikán za pařezem, pardon, jako k smrti odsouzení. Já jsem nekouřil nikdy. Tatínek s osmdesáti cigaretami denně byl mým odstrašujícím příkladem. Ale dohonil jsem to konzumací alkoholu. Na drogy nedošlo, nevím, jestli vůbec tehdy mezi mládeží byly. Pamatuji si jen na Fenmetrazin, ale po tom mi bylo tak strašně blbě, že jsem takové svinstvo už nikdy neokusil. Byl to tuším lék na hubnutí. Skupina Saze zpívala: „Nesu, nesu fenmetrák, mám ho něco přes metrák. Máničky se seběhly, fenmetrák mi sesnědly!“ To zpívali Sváťa s Alešem. Sváťův majstrštych byl Dům U vycházejícího slunce. V té době jsem byl s bráchancem členem střediska vrcholového pití. Naší oblíbenou, když jsme se vraceli odněkud, byla píseň docenta Skály: „Kdyby ty panáci nebyly, nemusel bych léčit debily!“

Z magneťáků se linula (rodiče tvrdili, že řvala) rocková muzika, my jsme tančili. Když jsme byli u nás na Smíchově, bráchanec, elektronický mág, mi postavil zesilovač do vyhořelé bedny od Marshalla. Kontrolka blikala, bedny pod náporem stovky wattů nadskakovaly, my jsme tančili. Druhý den jsem se šel omluvit tetě, že jsme trochu v noci dělali bordel, ale ona vždy tvrdila, že nic neslyšela. Někdy přišla nad ránem moje maminka, že jde za chvíli do práce, ať jí nalijeme panáka na dobré ráno… Děda postavil náš dům skvěle!

Někdy jsme byli u bráchance o patro níž. On měl zabudované obří reprobedny a to byl teprve rachot! Přes ty když jsme pustili Matadors nebo Troggs (With the girl like you), to bylo, jako bychom na tom koncertu seděli.

Byla to vlastně naše vlastní popkultura. Rádio jsme pouštěli jen kvůli časovému znamení. Opravdu, nikdo z mých známých netoužil po národním pokladu, Mistrovi nebo Haničce písničce. O dalších paumělcích ani nemluvím. Akorát si pamatuji, že byla jakási Markéta Muchová, která zpívala se skupinou Kroky. A Pája, nyní kapelník skupiny Vrať se do hrobu, říkal: „Zpívat sice vůbec neumí, ale na rozdíl od pokladu je krásná!“ Netuším, kde jí je dnes konec. Škoda, že poklad se už někam neodklidil a žvaní v rádiu nesmysly o tom, kterak jí všichni ubližovali. Chtěl bych v těch létech být ublížený jako ona.

Ostatně předevčírem jsem jel autobusem a vedle autobusu v druhém pruhu jel Josef Laufer ve svém Mercedesu G. Toho si asi koupil za našetřené peníze za oslavnou píseň o hrdinném kapitánovi Minaříkovi, kterou vyzvracel, když se agent StB vrátil ze Svobodné Evropy. Ale takových skvostů bylo víc, třeba Únos od Olympiku. Ale těm všem komunisti ubližovali…

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.

Letadla, můj osud 3


Diskuse


I. Novák 763
14:30
6.11.2018

J. Fridrich
14:37
6.11.2018

J. Fridrich
12:19
6.11.2018

J. Lepka
10:30
6.11.2018

počet příspěvků: 5, poslední 6.11.2018 02:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.