Rok 2006 byl pro mne smolný. Kamarád a kolega si vzal život a pár měsíců po něm se rozhodla má maminka, že už tady nechce být. Dvě rány v jeden čas je opravdu hodně. Musím přiznat, že oba ke svému konci směřovali, jen bylo otázkou kdy. Láďa deprese léčil chlastem a propadal se hlouběji a hlouběji. Mamince zemřela na vánoce její nejlepší kamarádka a na konci května mi maminka, když jsem byl u ní na obědě, řekla, že už jí to tady nebaví: „Támhle je taška s poslední vůlí a jsou tam také peníze na pohřeb.“ Obojí se ztratilo s odchodem pečovatele, vem to čert. Naštěstí nemám se ségrou majetkové problémy. Ty nastaly až při vyhazování věcí, které po mámě zbyly. Nad hromadou seděly Zuzana a ségra. Vypadalo to následovně: „To dej do kontejneru, to je hrůza!“ „Ale já bych si to, když dovolíš, nechala.“ A tak hromada „kontejner“ byla nepatrná, zatímco ty jejich rostly.

Věděl jsem, že nastal čas, že nikdo tady není na vždy. To tvrdili jen o Leninovi, že je věčný, a jak to dopadlo! Jednou byla Zuzana s kolegou Kouklíkem na nějaké dálkové lince a říkala mu, co mě potkalo. „Tak se seberte a leťte do Řecka. Ráno sedneš na mašinu do Atén a v sedm večer jsi na Aegině u moře!“ A dal Zuzaně telefon na hotel, který vede jeho kamarád. Od té doby jezdíme na stejné místo, ve stejný čas a do stejného pokoje. Již dvanáct let! Letos jsme měli s sebou Amálku a Honzu. Dovolili jsme jim, aby spali v našem pokoji 36 a my měli 37.

Hotel je 100 metrů od moře a rodina pana hoteliéra nás adoptovala. Vloni jsme byli například na svatbě jejich staršího syna. Letos jsem s mladším řešil jeho osobní problémy. Když se problémy vyřešili, Metaxa tekla proudem, až mě musel Honza vysvobodit.

Zažili jsme v Řecku vrchol krize, prázdné pláže a zavřené hotely. To je minulost. Ale podle toho, co jim jejich Babiš premiér Tsipras nasliboval s tím, že veškerá omezení EU už neplatí, mám dojem, že se řítí do další krize s tím, že to někdo zaplatí. Už zase platí třídenní pracovní týden. Vládní úředníci odjíždí z Atén na víkend ve čtvrtek odpoledne a zpět se vrací až v pondělí. Takže přes víkend je tady živo.. Pak je zase klid.

Kdo bohužel přibyl, jsou Rusové. Naštěstí to nejsou ti věčně ožralí a uřvaní, ale jsou to rodiny s dětmi. A chovají se celkem slušně. Nikdo je nikdy neučil ohleduplnosti k okolí. Takže si rozloží své deky doprostřed cesty a je jim upřímě jedno, jestli je všichni musí obcházet. Ale já prostě Rusy nemám rád, i když podle jejich věku s tankem do Prahy mohl přijet leda tak jejich dědeček.

„Naše“ auto ještě nevyplivlo smrt, a tak jsme zase projezdili celý ostrov. Suzuki Jimny je pidi teréňák, tento je navíc udržovaný s řeckou pečlivostí. Nikdo nevypadl za jízdy. Akorát na fotce Zuzana vypadá, že sedí za volantem, i když sedí vzadu. Proti tomu můj Chevrolet Suburban vypadá jako autobus.

Koukal jsem na Amálku, jak skáče do vln a ječí štěstím. Bylo mi dobře. Skákala „pavouka“. Tento její skok spočívá v tom, že vleze mně nebo Honzovi na ramena. My si pak stoupneme a ona se za strašného řevu vrhne do vln. Když se Honza konečně vyspal a začal komunikovat, koukal z plážové restaurace na ječící Amálku a řekl: „Táto, je to strašně drahé, ale za tohle to stojí, podívej se, jak je šťastná!“ Největší problém s Amálkou nastal, když měla jít z vody, nebo večer, když měla jít spát. Seděli jsme na terase nad mořem a na otázku: „Amálko, spíš?“ Bylo chvíli ticho a pak se z temného kouta terasy ozvalo uchcechtané: „Ano!“ Naštěstí s námi nebyla maminka a my to tak nebereme.

Řekové vyřešili EET po svém: Dají vám lístek, na něm je káva a sklenice vína, ale drahé věci, jako je večeře, to tam není, to připočítají z hlavy a daňový ouřad ostrouhá.

Lidé, kteří pracují v cestovním ruchu se musí sakra otáčet, aby si vydělali na celý rok. Ale nesetkal jsem se nikým nepříjemným. Ovšem nesmíte na ně spěchat. Slova jako „okamžitě“ a „hned“ nemají ve svém slovníku. Ale já jsem si na to zvykl a náš ostrov miluji!