Asi by nikoho nenapadlo ptát se, jestli jsem byl 21. srpna na Václaváku. Brala mě sice dna, ale dopajdal jsem se tam. Před padesáti léty nás s přítelem Šubou zavřeli ve Stralsundu v božské NDR, protože jsme večer, respektive nad ránem opilí provokovali soudruhy příslušníky. Když nás odvezli na stanici, tam na nás začal řvát člověk oblečený v černé rajtky a bílou košili. Nebyla to oficiální uniforma policie, ale tento idiot asi ctil tradice. Kamarád, když ho viděl, tak se postavil do haptáku a zařval: „Heil Hitler!“ Pravý hák ho poslal k zemi. Pak nás zmlátili pro jistotu všechny a onen člověk na nás řval, že půjdeme dělat s vězni do přístavu. Ráno ho vystřídal starý policajt. Ten se za kolegu omluvil, nechal nás, abychom se umyli, a poslal nás domů. Tím jsem dostal téměř neochvějnou jistotu, že do Německa už nikdy více.

Bylo mi osmnáct a svobodu, byť krátkou, jsem prožíval velmi intenzivně. O to větší šok byl, když k nám vtrhly loupeživé bandy. Dnes vím, že jednou komunista, navždy komunista. A může svůj vstup do KSČ obhajovat, jak chce. Proto jsem byl smutný, že jsem nemohl pro bolest nohy jít před rozhlas a tam pískat na soudruha Babiše-Bureše. Drzost tohoto člověka nezná mezí. Ano, byl svobodně zvolen, ale slušní lidé ho rozhodně nevolili. Stejně tak soudruha Zemana. Ještě, že ten „svěží Jura“ zůstal zalezlý! Zajímavé je, že Česká televize informovala jen velmi stručně o setkání u Rozhlasu. O tom, že jen na Babiše a Ondráčka dav pískal, když mluvil předseda Senátu nebo ředitel rozhlasu, bylo ticho.

Koncert se opravdu povedl. Zuzana má před operací kyčle a já měl záchvat dny, takže jsme byli takové pajdavé sousoší. Ale vidět opět plné Václavské náměstí, to stálo za to. Samozřejmě, že výběr skladeb do časově ohraničeného prostoru je obtížný a diskutabilní. Kryl, to je jasné, Hana Hegerová, také, Marta Kubišová, jasně. Ale proč tam byly dvě písničky od Karla Černocha, to jsem nějak nepochopil. Nejspíš proto, že tam zpívala jeho dcera, mimochodem je zazpívala lépe, než její tatínek. Co jsem absolutně nechápal, jak tam mohla vystoupit Lucie Bílá. Byla trochu překvapená, že dav začal pískat a volat, ať táhne za Alexandrovci. Jak může někdo zpívat s Alexndrovci a stejně tak na koncertu proti vstupu ruských vojsk, to nechápu. Pánbůh dal Lucince krásný hlas, ale když rozdával rozum, stála ve frontě na prsa… Naštěstí nás oblažila jen jednou písničkou. Ano, zazpívala ji krásně. Byla věnována Janu Palachovi. Jak na to může mít žaludek? Pak poleze Rusákům do zadku?

Z jiného soudku. Kdysi jsem chodil s jednou krasavicí. Ona v té době končila VŠE. Mně se hroutilo manželství, a tak jsem byl rád, že jsem měl někoho normálního, a bylo mi s ní fajn. Nakonec skončilo všechno jinak. Ona zjistila, že se ženatým by to bylo na dlouhé lokty, a ona chtěla děti a mít normální rodinu. A tak si vzala Petra, znalce bulharských vín. Netušila, že se z nás stanou kamarádi. Byl jsem vtažen do jejich party. Jsou to lidé o téměř dvacet let mladší. Jezdíme s nimi na hory a pořádáme různé akce. Naposledy nás přemluvili, abychom s nimi jeli na jachtu na Lipno a potom v sobotu na rafty na Vltavu. Lipno jsme vzdali, protože mi dláždili kuchyň a když už jsem ji měl vystěhovanou, tak jsem ji i vymaloval. To se samozřejmě neobešlo bez problémů. Musel jsem i škrábat a protože nejsem řemeslník, nadělal jsem kolem sebe neuvěřitelný čurbes.

Jeli jsme za nimi až v pátek odpoledne. Nocleh jsme měli zaplacený v penzionu Šerhant v Záhořánkách. Na internetu to vypadalo pěkně, i když to bylo „in the middle of nowhere“, česky „prdel světa“. Slibovali restauraci, snídaně v ceně. Dorazili jsme jako první a paní majitelka nás uvítala. I zeptal jsem se, jak je to s restaurací, protože jsem nic, co by ji mohlo připomínat, neviděl. „Co by tady dělala restaurace?“ „No, nabízíte jí na internetu, tak se ptáme, a jak je to se snídaní?“ „Nic takového na internetu nemám a snídaně si můžete koupit za šest eur.“ Při ceně za pokoj 1200 Kč to připomínalo drahotu. To jsem té dámě řekl a Zuzana našla na internetu její stránky, kde výše zmíněné skutečně nabízí. Paní se urazila a řekla neuvěřitelnou větu: „Tak s vámi zruším smlouvu, než mít nespokojené hosty, to raději žádné!“ Pak přijel zbytek výpravy, které jsme po telefonu informovali, že nic z toho, co nabízí na internetu, není pravda. Takže nakoupili na snídani. „Uvaříte nám aspoň čaj?“ „Ne a odjeďte, já vás tady nechci.“ „A důvod?“ „Mohu odstoupit od smlouvy, když je host problematický.“ Problematický? Já jsem jen chtěl to, co bylo na internetu, nic víc, nic míň. Na obhajobu penzionu musím říci, že byl čistý.

Nakonec to nějak holky ukecaly a odjeli jsme na večeři do Českého Krumlova (10 km), kde byla nejbližší hospoda, tam se postarali o hladovějící poutníky. V restauraci U Trojice nebyl nic problém. Ochotná paní, dobré jídlo. Úplný opak penzionu Šerhant.

Druhý den jsme brzo ráno po snídani z Janiných zdrojů odjeli do Krumlova, kde na nás čekal veselý chlapík a odvezl nás za Rožmberk. Tam jsme se rozdělil na dvě trojice a nalodili jsme se na rafty. V životě jsem na takovém zařízení neseděl. Projeli jsme trasu dlouhou téměř třicet kilometrů bez ztráty květinky a člena posádky. I když to chvílemi na našem raftu vypadalo na vzpouru, protože velitelka vydávala mnohdy protichůdné rozkazy a za všechno špatné mohl Petr. Nakonec to ale dobře dopadlo a já ztratil vodácké panictví. Líbilo se mi to, ale nepropadnu tomu. Nejveseljší zážitek byl, když se Jana snažila nepozorované převléci do suchého a vystrčila z auta zadek v plavkách. Kolemjdoucí šikmooký chlapec se při pohledu na tu krásu v pravdě neasijských rozměrů přerazil o svůj kolečkový kufr velikosti bytového jádra. To bylo veselé zakončení vodáckého dne!

Takže: Ahoj!