19.12.2018 | Svátek má Ester


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 476

7.8.2018

V tom hrozném vedru jsem přes den zalezlý ve svém doupěti. Ani číst mě nebaví! Když jsem posledně seděl večer v Jeepu, bar byl prázný. Seděli tam jen dva exoti, o nichž by moje maminka řekla, že „je to jako když blbý narazí na pitomý“. Oběma nechybělo sebevědomí a vedli velmi „odborné“ debaty. Součet jejich IQ byl nižší než bylo datum. Říkám součet, protože bylo sedmadvacátého a to je už hodně vysoké číslo!

Přišel si k nám sednout Pavel, otec majitele baru. To je člověk, kterého si velice vážím a se kterým si rád povídám. Přestože mu je osmdesát šest, je v něm energie víc než v mnoha mladících. „Honzo, copak, že sedíš tady s členy menzy?“ Protože ani jeden z nich nepochopil, že si z nich Pavel dělá legraci a oklikou chtěl říct, že jsou idioti, ozval se ten, který předstírá, že je podnikatel: „Menza, ty vole, to si myslíš, že jsme v kolejích na Strahově?“

Oba intelektuálové nás naštěstí brzy opustili a my se mohli bavit takříkajíc o osobních věcech. „Jedna věc mě na mém věku štve. Samozřejmě, že mě spousta věcí bolí a dělá mi problémy ráno vstát. Ale pro mě je nejhorší pocit samoty. Většina kamarádů se na mě už kouká odtamtud (ukázal na nebe) a tak si kolikrát říkám, proč jsem ještě tady?“ „Pavle, jednou jsi vyprávěl, že když jsi chodil naší ulicí s tvou krásnou ženou Evou, tak tě strašně štvali uřvaní šílení puberťáci, kteří tady lítali jak smyslů zbaveni. No a dnes tady sedíš s jedním z nich. Tedy v bezmála sedmdesáti mě snad trochu puberta přešla. Říkám trochu. A já si nesmírně vážím toho, že tady s tebou mohu sedět.“

V ten večer jsem si uvědomil, jak je skvělé, že má člověk takové bezvadné lidi kolem sebe. Měl jsem vlastně štěstí celý život, že jsem měl mizerů kolem sebe poměrně málo. V době vlády jedné strany byla tato země profízlovaná. To, že nám teď jeden z nich dělá předsedu vlády, sem netahám, svobodně jste si ho zvolili. Ale tehdy si musel člověk dávat bacha. Byl jsem celý život dělník a mé povolání mě bavilo. Když se člověk zrovna necpal mezi „elitu“, která jezdila na zahraniční zastoupení a létala doprovody, bolševici a fízlové nám dali pokoj. Legrace nastala až v Anglii, tam nás vybírali Angličani a ti skutečně nehodnotili, jestli je člověk v partaji a dělá nástěnky. Ty zajímalo, jestli umí anglicky a jestli se umí k letadlu postavit. Ze stovky lidí si vybrali čtyři. Komunisti dělali všechno možné, aby tam nacpali své lidi. Ale v té době (1988) se také vybíral kádr na Airbus 310, tak tam vybrali své věrné. Přilepili k nám dva soudruhy, aby nás hlídali. Odlétali jsme 15. listopadu 1989. Hned po příletu do Londýna nám Jirka J. řekl, abychom neblbli. Láďa byl čerstvě rozvedený a mně se manželství hroutilo. „Kluci, mám vás hlídat, já vím, že vás to tady láká, ale dali vám důvěru, tak jí nezklamte!“ Bylo potom velmi zábavné, jak se pod náporem změn u nás měnilo jeho sebevědomí. Někdy koncem listopadu přišel na snídani celý zničený, že měl strašný sen, že ho chceme oběsit. „Láďa mi dával na krk oprátku a Honza mi podtrhnul stoličku!“ Netuším, jakou reakci očekával, ale že se Láďa na mě vrhne s výkřikem „Zase jsi měl lepší práci!“, to asi nečekal. Proměna sebevědomého fízla v podělaného člověka, který netušil, co bude, byla velmi zajímavá.

Opravdových hajzlů jsem v práci potkal naštěstí málo. Vlastně jen dva. Jeden mi dělal mistra. Byl jen o rok či dva starší, ale byl to opravdu hrozný křivák. Nakonec ho svědomí dohnalo a spáchal sebevraždu. Trvalo to ale dost dlouho a za tu dobu napáchal spoustu zla. O tom druhém netuším, proč mě tak nenáviděl a nejspíš i stále nenávidí. Nikdy jsem s ním osobně nepracoval. On ostatně nikdy moc nepracoval. Dostával jsem od něj neuvěřitelně hnusné maily. Dokud nadával jen mně, ignoroval jsem to, ale když začal do toho plést i mou rodinu, začal jsem pátrat, kdo to je. Ajťáci mi řekli, že to je posílané z počítače mimo letiště. Věděl jsem, že to musí být někdo z naší party, protože měl přesný přehled, kde se momentálně ve světě nacházím, co jsem tam dělal a kdy jsem se vrátil. Nakonec začal hrát s jedním kolegou po síti tankovou bitvu a Lukáš mi přinesl jeho IP adresu. Předtím tvrdil, že počítač nemá. Shodovala se s tou, ze které byl ten hnus posílaný. Když jsme se ocitli sami spolu v šatně, dal jsem mu na vybranou: buď toho okamžitě nechá, anebo to dám policajtům. Nechal toho, ale stále netuším, proč mě tak nenávidí. Čert ho vem!

Jednoho neuvěřitelně zlého člověka si už čert vzal. Mně rozvrtal manželství a svému synovi také. Tomu synovi obzvlášt hnusným způsobem: když nebyl doma, tak mu chodil za ženou a snažil se ji dostat do postele. Bylo to na vesnici a on byl macho. Nikdo jí nevěřil, já ano. Když už měla věčného osahávání a pokusů o znásilnění dost, utekla. U mé ségry si naběhl. V můj svatební den se na ni sápal. Ségra závodně plavala a měla ohromnou sílu. Přišel jsem tam ve chvíli, kdy ležel na zemi, nad ním se tyčila ségra a řvala na něj: „Já jsem ti říkala, že jestli mi ještě jednou šáhneš na prsa, že ti dám přes držku!“ Pak ta „veselá kopa“ sebrala manželku a se slovy, že se nenechá fackovat od ženský na svatbě své dcery, odtáhl. To, že on fackoval v opilosti svou ženu, jsem viděl na vlastní oči, když jsem mezi ně vběhl. Mimochodem, má někdejší tchýně je milá a hodná ženská a takového blba si rozhodně nezasloužila.

Jak vidíte, jen několik opravdu zlých exotů prošlo mým životem, měl jsem štěstí a děkuji za něj! A zaplať pánbůh za takové skvělé lidi, jako je Pavel!



Diskuse


P. Janoušek
14:46
7.8.2018

J. Farda
18:34
7.8.2018

počet příspěvků: 2, poslední 7.8.2018 06:34









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.