Náš profesor tělocviku Kuchler se v takové absolutní potupě vyžíval. Konkuroval mu v tom profesor tělocviku z elektro průmyslovky Na příkopech. Jmenoval se Baloun a byl to podobný expert jako Kuchler. Já byl vždycky tělovýchovný antitalent a tělocvik jsem nemiloval, ale snažil jsem se, opravdu. Ale když jsme stáli na Václaváku nenáviděl jsem tělocvik i kantora. Měl jsem z tělocviku trojku. A to jsem byl rád! Měl jsem stejnou známku jako Rudla Baudis a to byl mistr Evropy v lehké atletice! Před Kuchlerem jsme si byli rovni.

Tak jsme stáli my na jedné straně Václaváku a na druhé kluci z elektra. A všichni jsme upřímně nenáviděli naše vyučující. Když si stěžovali policajti, tak to Kuchler vylepšil později tím, že jsme běhali na Letné. Tam bylo aspoň míň lidí, takže jsme se tak moc nestyděli. Když tam byl cirkus, běhali jsme mezi maringotkami a zvěřincem. Tam jsem zažil poprvé v životě našeho neoblíbeného učitele tělocviku v šoku. Rudla, který byl reprezentantem v lehké atletice (a byl zproštěn tělocviku), měl hlídat mezi maringotkami cirkusu, aby si to nikdo nezkracoval. A protože měl Kuchlera „na háku“, tak mu škodil, jak mohl.

Běh vypadal asi takto: Po startu běželi žáci, pak dlouho nic a pak já. Zaběhli jsme za cirkus. Zpoza cirkusu jsem vyběhl já, pak dlouho nic a žáci. Samozřejmě že než jsme doběhli k vyučujícímu, kde byl cíl, tak mě třída doběhla. Všichni v cíli popadali dech a strašně se řehtali. „Čech má za pět, protože podváděl a ostatní to mají: Bergman a Jirásek za jedna a zbytek za dvě.“ „Prosím, Čech nepodváděl! On to skutečně uběhl, tam není kudy si to zkrátit.“ „Mně nic neříkejte, znám ho!“ Ostatní se přidali a mezitím přišel i Ruda. „Tak, Baudisi, jak to bylo? Čech si to zkrátil, že jo?“ Ruda ještě zadýchaný, povídá: „Prosím, pane profesore, já nevím kde se to v něm vzalo, ale jestli to bylo pachem té divé zvěře nebo co, ale v něm snad bouchly saze a vyrazil jak šílený!“ Jak to bylo ve skutečnosti? Ano, uběhl jsem to, skutečně! Ale za cirkusem, kam kantor neviděl, mě chytil Rudan v pase a utíkal se mnou. Já dělal dlouhé, stomílové kroky a všechny jsem předběhl. Ruda měl sílu jak bejk a mně stačilo jenom pohybovat nohama. Ostatní se začali šíleně smát, protože to prý vypadalo jak ve špatně nakresleném filmu - já dělám kroky, za mnou v předklonu Ruda, od kterého létá hlína, jak zabírá... Já měl jenom starost, abych sebou neflák, protože metrákový spolužák by mě převálcoval.

Proč byl reprezentant osvobozen od tělocviku? Například, házeli jsme na školním dvoře koulí. Ruda požádal profesora, jestli bychom nemohli házet na druhou stranu kruhu, ne proti budově kláštera, kde jsme měli dílny. „Baudisi, nerozumujte a házejte!“ „No, jak myslíte pane profesore!“ Vzal kouli, otočil se v kruhu (jediný z nás to uměl) a hodil. Ze staré zdi kláštera létala omítka a okno nad místem dopadu se otevřelo. V něm se objevil náš oblíbený profesor na dílny, kovář Petrtýl, a povídá Rudlovi: „Měls ho zabít, vola lampasáckýho, já jsem ti nic neudělal, já bych ho eště dodělal dvouručákem, kripla blbého!“ Měli jsme všichni Petrtýla rádi, byl to dobrák od kosti. „Já jsem to říkal, že budeme házet na druhou stranu, nevím, co tomu řeknou památkáři, že jo pane profesore?“ Kuchler se tvářil, že tam není, zato dobrotivý kovář pronesl chmurně: „Profesor, jo? Debil to je! Toho majora si vybrečel! Ten by se ještě zastřelil, takovýmu ani flintu nesvěří, ten stačí akorát na to aby nás tady buzeroval při cvičení CO (civilní obrany).“ Na jedné straně stál dvoumetrový kovář a na druhé sto šedesát centimetrů dlouhý „čahoun“, učitel tělocviku. Ten den jsme šli z těláku dřív...

Skutečně, nejdůležitějším předmětem na průmyslovce byl tělocvik. Bylo to zplaťpánbůh už v době, kdy se nedalo z tělocviku propadnout. Jinak bychom s Rudanem opakovali. Já právem, neb jsem dřevo, ale on? V zimě, když jsme se nemohli předvádět ani na Letné ani na Václaváku, jsme měli civilní obranu. Kdo se naučil výložky majora, ten měl za jedna. Dodnes si pamatuji, že to byla jedna velká zlatá hvězda v ohrádce. Ostatní hodnosti nebyly tak důležité. Také vím, jak se mám chovat v případě atomového útoku! Sice se našli tací, co říkali, že se máme koukat na výbuch, že už nic takového v životě neuvidíme, ale já vím, že to je špatně. Imperialista na nás kul pikle, a tak na nás každý den číhalo nebezpečí. Že nás nakonec obsadí kamarádi pana profesora, že od nich bude znečištěna celá Masná ulice a naše školní šatny, to asi velký malý politruk netušil. Jeden výrok se stal slavným: „Pane profesore, ti Rusáci jsou opravdu jenom na hovno!“

Při tělocviku jsme jednou udělali na profesora Kuchlera podraz. Velmi si totiž potrpěl na přespolní běhy, nebo orientační nebo jak bych to správně pojmenoval. Jakmile oschly meze, musela se sebrat škola a vyrazit za Barrandov, tam jsme dostali čísla a mapu a měli jsme soupeřit třída proti třídě. Tělocvikář nasedl do svého bojového vozidla KdF, které si pořídil z válečných přebytků wehrmachtu, a odjel do cíle. Naštěstí nikdo z nás nebyl soupeřivý, takže poté, co odjel, většina spolužáků a zbytek učitelského sboru vytáhli svá retka a zapálili si. Já řekl: „Klidně si zapalte, tady kousek je stanice autobusu, a tak půjdeme krokem směr zastávka.“

Naše třídní zajásala: „A pivíčko bychom nestihli, Honzo? Já mám docela žízeň, co vy kolegové?“ A tak zatímco se tělocvikář drncal terénem, neb byl voják tělem i duší, jeho kolegové a žáci si dali pivo a čekali s kelímkáči na autobus. Tedy, v jedné ruce povoskovaný kelímek s pivem a v druhé cigáro. Já byl za vzorňáka, nekouřím a nekouřil jsem a pivo mi nikdy moc nechutnalo. Placatici s rumem nikdo neviděl.

Z okna autobusu jsme viděli neoblíbenou ruštinářku Zinajdu s tělocvikářem, jak drncají po poli. Celý autobus řval nadšením: „Jak je možné, že jsou teprve tady?“ Odpověď byla jednoduchá: V cestě jim stála rokle, kterou museli objet. Zajímavá byla Kuchlerova tvrdohlavost: hlavně nejet po silnici. Inu, malý Napoleon se předváděl.

A tak jsme „doběhli“ do cíle celkem nezadýcháni. Někteří jedinci dokonce s cigaretou v ruce. To ovšem vydrncaného tělocvikáře rozběsnilo. Začal na nás ječet a bral si své kolegy, kteří přijeli s námi autobusem, jako záštitu proti nám, zlobivým žákům. Kolegové ze sboru nás kárali a my se váleli smíchy. Prostě, přespolní orientační běh skončil krachem.

Naprostým opakem tělocvikáře byl profesor strojů ing. Král. Byl to geniální samorost, na kterého dodnes všichni rádi vzpomínáme. To byl kantor, který přišel do hodiny s rukama v kapsách. Žádný notes, žádnou učebnici, žádnou přípravu. Stál u tabule a svým chrchlavým hlasem pronesl: „Jak se máme, Macháčková? Cože? Neslyším! Ševel květin jsem už slyšel, tak jak se máme?“ „Dobře.“ „Tak fajn, a co jsme měli posledně? Buben?“ To zařval tak, že holkám v první řadě spadly učebnice na zem. A začal přednášet tam, kde den předtím skončil. Bez poznámek, bez přípravy, prostě z hlavy!

Někdy, když měl špatnou náladu, přišel do třídy a upřeně se na mě zadíval: „Čechu, ty jsi tak hnusný, běž si sednout dozadu!“ To by normálně člověka naštvalo, ale u Krále to každý bral jako dobrý fór. Přesedl jsem si dozadu a seděl v poslední lavici. „Eště Baudis, vy taky dozadu!“ Já byl jediný z celé třídy, komu tykal. Mám dojem, že jsem byl také jediným žákem, kterému nadržoval. Holky měly vždy rysy perfektní, ale já je nestíhal, takže jsem to měl odfláknuté a on na můj strašlivý výtvor koukal a začal řvát: „Panebože, to je čmáranina, kdybych mohl dávat dvě známky, tak za rys by to byla tak šestka, ale za řešení je za jedna, Čechu, ty seš impresionista nebo co? To nevíš, že už dávno vynalezli pravítka, křivítka a kružítka? Mně je z toho rysu špatně, honem ho musím dát pryč!“ Pak dal rys do desek a schoval ho.

Jeho specialitou bylo, aby žák namaloval nějakou strojní část na tabuli. „Tohle umí namalovat jenom machr, je mezi vámi nějaký machr? Není? Tedy dobře, já sám!“ Stoupnul si k tabuli a od ruky namaloval nějaký složitý díl, jako kdyby měl pravítka a ostatní pomůcky. Obrázek byl většinou lepší než ten v učebnici, kterou ovšem nikdy nepoužíval.

Byl opravdu spravedlivý. Jednou přišel do třídy a zařval: „Jak se máme Verner?“ a Verner zařval stejným hlasem jako on: „Faaajn!“ „Verner, máš kus papíru? Napiš si: Dnes jsem byl drzý na oblíbeného učitele strojů prof. Krále. Podpis otce, podpis matky.“ Druhý den v hodině strojů se ptal: „Verner, co říkali vaši, ale pravdu!“ „Prosím tatínek se mě ptal, jestli nejste nějaký magor!“ „Vernere, ať za mnou přijde tatínek do školy, třeba zítra, ano?“ Druhý den Vernerův tatínek skutečně do školy přišel a potvrdil to, co říkal jeho syn. Kantor přišel do hodiny češtiny, přerušil vyučující: „Je tady Verner? Vernere, jsem rád, že říkáš pravdu. I když je nepopulární!“ Tak skvělý kantor to byl!

To byla vzpomínka na střední průmyslovou školu v Masné ulici.

**********

Poznámka redakce: Uozorňujeme čtenáře, že zanedlouho si budou moci koupit páně Čechovu nejnovější knihu Vzpomínky z druhého kopce!