19.4.2024 | Svátek má Rostislav


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 44

24.3.2009

Někdy se mi stane, že mám pocit, že od někoho nemohu odtrhnout oči. Přímo magicky mě přitahuje. Vždycky si při té příležitosti vzpomenu na text jednoho šansonu paní Hegerové: „Je krásná, až to uráží!“ Není krása modelek, nemusí to být dlouhé nohy, velká prsa či jiné obecně uznávané hodnoty krásy. Je to prostě něco, nějaká maličkost. Viděl jsem několik modelek v civilu, letěl jsem v letadle s Claudií Schiffer a musím říct, že bez záře reflektorů, make upu a kadeřníků to jsou „vyblitá leča“, nezajímavé, ničím pozoruhodné ženské, většinou na nich upoutá pouze jejich vychrtlost a nezvyklá výška.

Proč o tom píšu? Před pár dny jsem byl na koncertu své oblíbené kapely „Vrať se do hrobu“, kde samo jméno říká, že to žádní mladíci nejsou. Poloamatéři, každý má jinou profesi, která je živí, a na koncerty se chodí vyblbnout. Také diváctvo netvoří zrovna teenageři. A tam přišla dívka, která mě, přesně jak jsem popsal v úvodu, upoutala. Byla vysoká, černovlasá, na krátko ostříhaná. Štíhlá, nikoliv vychrtlá. A já na ni zíral, málem s otevřenou pusou. Až mi to bylo nepříjemné a jí jistě také. Nemějte strach, nebylo to náhlé vzplanutí starého muže k mladé holce, ne, nic takového. Pouze jsem zíral! A když jsem tam potkal svého souseda z Vršovic, kde jsem léta bydlel, a měli jsme si o čem povídat, přestal jsem mu koukat do očí, což normálně dělám a je to i slušnost, ale koukal jsem mu přes rameno a zíral. On si toho samozřejmě všimnul a otočil se směrem, kam směřoval můj pohled, a povídá: „Co je? To zíráš támhle na tu holku? Ty jí znáš? To ti nestačily maléry, cos měl z holkama?“ „Ne, neznám, nikdy před tím jsem jí neviděl a dávno žádné maléry nemám. Od dob Vršovic uplynulo deset let a ledacos se změnilo. Ale podívej se na ty oči, to jsem ještě neviděl!“ Přátelé, ta holka měla tak nádherné oči, že jsem se od nich nemohl odtrhnout. Jinak to byla úplně průměrná ženská, vysoká, štíhlá, nikterak příliš obdařená poprsím, ani nohy nebyly nic moc. Tedy to odhaduji, protože od těch očí jsem se dál nedostal!

„No musím říct, že oči má skutečně krásný, ale kdybys mi to neřekl, tak bych si toho nevšimnul, ale i jinak je to pěkná holka. Toho jejího kluka znám, ten je fajn, ale nedělej mu do ní, to by se asi zlobil a ... kde jsme to skončili?“ „Já nikomu do ženský dělat nechci a nebudu a zvlášť ne člověku s bundou, která má na zádech ´Dirty 12´, čili tucet špinavců, to byli tvrdí chlapíci!“ A zíral jsem dál. Opravdu jsem si připadal jako tydýt, a tak jsem k ní šel: „Slečno, prosím vás, neurazte se a nerad bych vás naštval, ale jestli vám dneska ještě nikdo neřekl že máte krásné oči, tak jsem první! Omlouvám se.“ „Co ti ten šašek chtěl?“ „Že prej mám krásný oči.“ „No, to má ale pravdu.“ „Ale to jsi druhý, on mně to řekl jako první tento den!“ Když viděli, že je nebudu nadále prudit, že mám svou společnost a že to skutečně nebyl trapný pokus zbalit holku, skončilo to smíchem.

Jsem stár a nesnáším vzruchu, jak by řekl mistr Antonín Důra v Rozmarném létu, mé oblíbené knížce. Když jsem v půl třetí ráno stoupal Klamovkou k nám domů, nejenom že jsem supěl jako lokomotiva, což my, obtloustlíci, děláme, neboť taháme váhu ještě jednoho člověka s sebou, ale neustále se mně ty oči vracely. Stále jsem je viděl. Kdyby to ta dívka věděla, jistojistě by se mi smála. Dovolil bych si ještě jeden citát: „Krásných ženských je šlakovitě málo, avšak jsou!“

Něco podobného jsem zažil v životě několikrát. Fascinují mě na ženách oči a vlasy. Potkával jsem ve Vršovicích děvčátko, ne starší než čtrnáct let, a ta měla tak nádherné vlasy, že jsem také koukal jak u vytržení. Ještě že si toho tehdy nikdo nevšiml, byl bych považován za pedofila. Dnes by to, po deseti letech nevadilo, ale to ji zase nepotkám, protože už ve Vršovicích nebydlím.

Obojí, krásné oči i vlasy, měla má španělská kamarádka Suzana. Tam jsem to dotáhnul až téměř ke zdárnému konci. Od fascinace přes strašnou zamilovanost až ke svatbě. Díky jejím příbuzným a mé neznalosti katolické věrouky jsem byl zapuzen. Španělky mají většinou velké zadky a krátké silné nohy, což ona měla, ale jinak byla jako obrázek! Jak asi vypadá dnes? Když vidím na letišti, jak vystupují z letadel zástupy španělských turistů, tipuji si, jak asi teď může vypadat. A utěšuji se slovy jednoho našeho pilota, dnes důchodce, která pronášel, vždycky, když se někdo kochal umělohmotnými krasavicemi v Playboy: „Taky z ní jednou bude tchýně a ta prsa budou podléhat gravitaci a bude mít křečové žíly!“ Tím nás vždycky vytrhnul ze snění. Případně, když ani tohle nezabralo, přidal: „Víš, jak jí musí ráno smrdět z pusy?“ A to už většinou ten časopis po něm letěl.

Inu, čas hlodá na každém z nás. Na někom víc, na někom méně, ale hlodá. Když jsem teď dával dohromady fotky na první díl Vzpomínek, koukal jsem, jak jsem se já změnil. A tak už mohu jenom koukat a kochat se, aby na mě někdo nepokřikoval: „Vrať se do hrobu, dědku!“ Vím, že je i u nás mnoho mladých krasavic, které si vzaly o hodně starší muže a tvrdí, že to bylo z čisté lásky. Ano, z čisté lásky, která přes bankovní konto prochází, neboť žádný z těch šťastlivců nebyl zrovna chudák. Jak říká jeden můj kamarád, kapitán letadla: „Výše mého bankovního konta vítězí nad lží a nenávistí.“

Jedna má velmi dobrá kamarádka má tři děti (no, děti, dneska to jsou dospělí lidé): dvojčata kluky a starší holku. Ta byla jako dítě neuvěřitelně protivný spratek. Takové to přehnaně sebevědomé dítě, velmi cílevědomé. Měla vždycky samé jedničky a už jako dítě věděla, že bude paní doktorkou. Skutečně vystudovala medicínu - věřím, že na červený diplom, jinak to nevidím - a je dětskou lékařkou. Určitě velmi dobrou lékařkou a svědomitou. Byl jsem ji fotit před dvaceti pěti léty na svatbě a pak jsem ji dlouho neviděl. V jejich rodině si geny zahrály podivnou hru. Není podobná své matce, zato babičce jako by z oka vypadla. Věrná kopie babičky! A protože babička byla krasavice i jako stará dáma, logicky i vnučka musí být krásná. Viděl jsem ji teď, po čtvrt století a je to skutečně krásná ženská! A je to fajn, člověku dělá dobře, když se může pohybovat vedle takové krasavice (nebo v mém případě jíst řízek s bramborovým salátem). Bohužel, na rozdíl od babičky, se kterou byla vždycky velká legrace, působí poněkud upjatě, řekl bych až přísně. To jí k dokonalosti chybí. Možná je to jenom obrana před chlípným starcem, ale stejně budu rád, když se zase sejdeme.

Psal jsem o mejdanech v Mostecké ulici. Tam chodila také jedna kamarádka přítele Ivana, seznámil se s ní na šermu. Jmenuje se Anna, ale všichni jsme jí říkali Hana. To byl také případ očí. Ta ženská měla a má krásné oči. Byla v něčem zvláštní. Už na střední škole na mě působila jako učitelka. Mluvila zásadně spisovně a dokonce své jméno Anna vyslovovala pečlivě s dvěma n. Mám ji rád - i přes tento nedostatek. Když mi bylo nějak ke třiceti, strávili jsme spolu několik nocí. Nemělo to kupodivu nic společného se sexem, i když v tom věku člověku lezou hormony i z nosu. Celé noci jsme prokecali. Můžete si klidně myslet, že jsem předsedou klubu netrdů, ale s ní se krásně povídá! Stala se skutečně učitelkou, tedy pardon, profesorkou, ba dokonce tuším zástupkyní ředitele gymnasia. Miluje Francii a francouzštinu (jako já Anglii), a tak když se jí po devadesátém roce splnil sen a jela do své milované Paříže, po návratu mi o ní vyprávěla a já, i když jsem tam byl dokonce dvakrát (v leteckém muzeu, a bůh ví, že tam pojedu potřetí), jsem měl dojem, že nesedím u ní v pokoji, ale že jsem v Paříži a popíjím víno, jím bagetu a koukám kolem sebe na krásné Pařížanky. Jenže jsem byl u ní doma, víno bylo, to jo, ale koukal jsem do jejích krásných očí, třebaže dnes s brýlemi, a tam bylo všechno! Je zvláštní, že tak krásná ženská žije sama.

Jen jeden typ ženských absolutně nesnáším. Je to typ „paní podnikatelová“, resp. „fotbalová panička“. Čím se vyznačuje? Jezdí zásadně v pseudoteréňákách jako Porsche Cayenne nebo v podobné ohavnosti, je blondýna s ohonem, oděná v bílých džínách a v tričku (aby vynikla její polystyrenová prsa), na hlavě bílou kšiltovku a v ruce vždy telefon. Tyhle ženské jsou celé „vydesignované“ a umělé. Jezdí jako prasata a mají dojem, že můžou všechno. Což je většinou i pravda, viz případ jedné takové barbíny, která zabila mého kamaráda i s jeho ženou, protože jim nedala přednost (jeli ve staré stodvacítce). Nic se jí nestalo, dostala jen nějakou podmínku, protože pan podnikatel dává sponzorské dary patřičné straně, tudíž jsou beztrestní. Zajímavé na tom je, že kromě uniformy v podobě bílých kalhot, kšiltovky a peroxydových blond vlasů jsou i v obličeji stejné, jakoby ze sériové výroby. Jejich sebevědomí, podepřené kreditní kartou, je nebetyčné. Takovou uniformitu považuji za krajně degutantní. V podobě sériově vyráběné hračky se dá snést, ale jako živý tvor? To je bezduché a umělé!