Pan Václav Havel, dramatik a politik, mimo jiné napsal i hru Audience. Tam pivovarský předák mizivého rozumu vykládá své teorie intelektuálovi, který pracuje v pivovaru za trest. Své úvahy většinou končí slovy: „To jsou ale paradoxy, pane Vaněk, že jo?“

Nedávno jsem viděl film o antichartě. Naši umělci tam většinou blábolili cosi o tom, že to podepsat museli, nebo národní poklad tvrdil, že tam vlastně ani nebyl. Někdejší milenka ministerského předsedy bojovala proti komunismu v posteli. Michal Prokop svůj podpis provázel pravdivými slovy: „Prostě jsem se posral! A považuji to za své životní selhání a stydím se za to!“ Pak Následoval střih na záznam večera v Národním divadle, kde naši hrdinní umělci houfně podepisoval antichartu. Pak následoval záběr z večera na rozloučenou s prezidentem Havlem v témže divadle, kde náš „národní poklad“ poskakoval a pěl (Božská podepsala antichartu v Divadle hudby). Vedle viditelně neštastného prezidenta se nakrucovala a do kamery se usmívala národní vdova, no tehdy ještě ne vdova. Řekl bych: „To jsou ale paradoxy!“ Gott a jiní umělci, kteří žádali „klid na práci“, se teď servilně nakrucují před prezidentem, kterého nedávno jako disidenta odsoudili! A k tomu se kroutila Dáša (vzpomněl jsem si na dva francouzské sýry: Prezident a Veselá kráva). Pokud se dobře pamatuji, pan Havel by si určitě recyklované komunistické umělce nikam nezval, nebyl to jeho šálek čaje. Byl to inteligentní člověk, ale co by neudělal pro svou milovanou…

Ale teď jsem byl na posledním koncertu Marty Kubišové. Poprvé jsem ji viděl a slyšel živě v šedesátých létech v Rokoku. Mohl jsem na ní oči nechat. A to nemusela ani zpívat! Prostě, osudová žena. A když začala zpívat, běhal mi mráz po zádech! Barva jejího hlasu a síla byla něco, proč jsem se do této dámy zamiloval. Když jsem viděl v Londýně na BBC manifestaci na Václaváku, kde paní Marta zpívala svou modlitbu, rozbrečel jsem se a běhal mi opět mráz po zádech! Uvědomil jsem si, že ji stále miluji! Nezapomněla zpívat a netuším, jestli ta léta, co nesměla na veřejnost, trénovala hlasivky, ale byla to nádhera. Nyní sedmdesátipětiletá dáma přišla v Lucerně na podium a natřískaná Lucerna byla její. Jak začala zpívat, zase jsem měl to mrazení v zádech a slzy v očích.

Marta Kubišová měla jako své hosty Lucii Bílou a Anetu Langerovou. Mám dojem, že obě tyto dámy mají talent i hlas, ale vedle oslavenkyně neměly nejmenší šanci.Václav Neckář, který - ač po těžké nemoci - zazpíval velmi mile a na rozdíl od dříve jmenovaných se nesnažil filosofovat. Byl jen roztomilý. Trochu jsem nerozuměl tomu, proč se tam producírovala Jitka Zelenková. Naštěstí nezpívala, ale byla uvedena jako zvláště významný host. Netuším proč. Nikdy toho podle mě moc neuměla a do Rokoka nastoupila místo vyhozené Kubišové. Chápu, že jako pěvkyně se chopila příležitosti, ale nemyslím si, že by to byla naše významná diva. Pamatuji si, že Marta Kubišová nikdy o nikom neřekla nic špatného, ani o Božské, a že k tomu měla sakra důvod!

V pozadí na podiu byla obří obrazovka. Jestli si někdo myslí, že Česká televize tam promítala své záběry, je na omylu. Tam byly jakési rušivé bubliny, někdy se podařilo zařadit záběry z filmu režiséra Němce, které ovšem nesouhlasily s tím, co Marta Kubišová zpívala. Ten, kdo režíroval toto představení, svou práci doslova odflákl. Vrcholem bylo, když hoch, který byl konferenciérem, přišel, přerušil zpěv a řekl Kubišové, aby poslední písničku zazpívala ještě jednou, že to televize nemá! Kubišová se nevěřicně ptala, jestli si nedělá legraci, ale on řekl, že bohužel nikoliv. A tak ještě jednou zazpívala píseň z CD Soul. Na rozdíl od veřejnoprávní televize je ona profesionál! Ale to byly jen malé vady na kráse.

Na konci koncertu měla Marta Kubišová patnáct minut ovace vstoje. O tom se našim tzv. umělcům může jen zdát! Souhlasím s Ondřejem Vetchým, který si odskočil z Činoherního klubu, aby poděkoval Martě Kubišové slovy: „Pokládám si za čest, že jsem mohl žít v době, kdy Marta Kubišová zpívala!“