V roce 2006 mi zemřela maminka a můj kolega podlehl klamu, že alkohol vyléčí jeho deprese. Umím vyléčit letadlo, ale neumím vyléčit lidskou duši. Kolega, kterého jsem měl moc rád, se rozhodl odejít z tohoto světa, protože měl dojem, že ho nemá ráda jedna paní, do které se bezmezně zamiloval. Netuším, jestli to ta dáma vůbec věděla. Ale takový je už život. Jeho bývalá žena mi vynadala, proč jsem k němu nezajel, když nepřišel na noční. Nepřišel několikrát na směnu, protože byl zmožen alkoholem. Nemohl jsem tušit, že tentokrát je to jinak. Ale ji zajímal hlavně PIN kód jeho karty a velmi se divika, že ho neznám. I kdybych ho znal, což je blbost, tak bych jí ho neřekl.

V červnu téhož roku se moje maminka rozhodla, že už ji svět nebaví, a odešla v 86 letech za svými kamarádkami. Byl jsem z toho špatný. Tehdy přišla Zuzana, jestli bych nechtěl letět na Aeginu. „Ráno vlezeš do letadla a v šest večer jsi na pláži. I stalo se! Od toho roku létáme každé září na tento ostrov do hotelu Sandy beach do pokoje číslo 36.

První dny neděláme vůbec nic, jen koukáme do vln a kocháme se. Letos na začátek našeho pobytu bylo tak hrozné vedro, že jsme večer pouštěli na chvíli klimatizaci. Přes den bylo 36 stupňů! Honza, který s námi tentokrát nejel, mi říkal, že v Praze je sedm a leje. Mrzelo mě, že letos s námi nebyli, protože Amálka tady byla šťastná (tedy až do chvle, kdy její zlí rodiče chtěli, aby vylezla z vody, protože se už stmívá).

Od prvního podzimního dne se znatelně ochladilo. Teplota nepřekročila 27 stupňů. „Co děláte dvacátého třetího? Máte nějaký plán? Rádi bychom vás pozvali na svatbu našeho staršího syna!“ Na řecké svatbě jsem ještě nikdy nebyl, ale měli jsme s sebou jen džíny a trička, nic slavnostního jsme s sebou nevzali. „To vůbec nevadí, pro nás bude čest, když tam budete!“ Znal jsem řeckou svatbu jen ze skvělého filmu „Moje tlustá řecká svatba“ a o opravdové svatbě jsem nevěděl nic. Abych to upřesnil, původně jsme byli pozváni na křtiny, ale že to bude svatba, jsme zjistili až na místě. Že to pan hoteliér myslí vážně, nám bylo jasné až den předem, když nás upozornil, že náš jeep nezemřel, a dal mi klíčky od auta. „Naše“ Suzuki Vitara je sice značně omšelá, ale na ježdění po ostrově bohatě stačí. „Ale my nemáme žádný dárek, nemáme nic!“ „To nevadí, hlavně, že tam budete.“ Druhý den se holky namalovaly, což normálně samozřejmě nečiní, a v jedenáct Tomáš, náš chauffeur, prohlásil, že kdo nesedí, nejede. Dámy kupodivu přidaly do kroku a nalodily se. Vyrazili jsme na druhý konec ostrova, kde se vše odehrávalo. Tam byla před kostelem více než stovka Řeků. Musím se přiznat, že se mi líbí Řekyně, jsou krásné a s nějakým faldíkem si rozhodně starosti nedělají. Tady byly jen krasavice, až mi oči přecházely. „Honoušku, jenom koukat, nesahat!“ Zuzana měla strach, abych nevyměnil model. Ale uznala, že to jsou krasavice, bez ohledu na věk.

Nádherně nazdobený kostel, květiny a veselí lidé. Začal obřad. Proboha, to nejsou křtiny, ale svatba! Byla to řecká svatba. Partneři si vymění prstýnky, dostanou na hlavu čelenku, která má mašli na zadní straně. Svědek chytne nevěstu a ženicha za tyto pentle a pop vezme nevěstu za ruku a třikrát obejdou oltář. Tím je sňatek zpečetěn. Pak ovšem došlo na křtiny. Vzali chudáka malého chlapečka, který srdceryvně řval, a pop ho máčel ve vodě s olejem. Podle toho, jak ten chudák křičel, jsem nabyl dojmu, že ta lázeň byla vařící.

Po těchto obřadech, které trvaly asi dvě hodiny, jsme se odebrali do taverny na břehu moře. A tam začaly jídelní orgie. Asi všichni, kteří byli v Řecku, potvrdí, že řecká kuchyně je skvělá. Tady mohly michellinské hvězdy létat vzduchem jako motýlci. Ptal jsem se pana hoteliéra, proč byla napřed svatba a pak křtiny. „On by jinak kluka nepokřtil, kdyby žili v hříchu.“

My jsme jedli a jedli a pili, až jsem měl dojem, že prasknu. Jakmile to vypadalo, že mám trochu prázdnější talíř nebo sklenici, hned bylo vše doplněno. Večer už jsme nabyli dojmu, že víc se do nás opravdu nevejde, tak jsme se rozloučili, popřáli jsme svatebčanům vše nejlepší a s hekáním jsme se odplížili do auta. Usměvaví Řekové a krásné Řekyně se s námi šli rozloučit až k autu a neustále nám nabízeli, abychom ještě zůstali, že jídla je dost. Doma jsme se zanořili do vln, mezitím se setmělo a cestou od moře jsme potkali různě pohozené svatebčany, kteří nás následovali a zmoženi jídlem a alkoholem pospávali na pláži.

„Na zdraví svatebčanů! A na shledanou příští rok!“

Já i Zuzana přejeme vše nejlepší novomanželům a jejich synkovi Tilemachos- Sozonovi.