21.8.2017 | Svátek má Johana


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 426

8.8.2017

Několikrát jsem psal o svém vztahu k Německu, jmenovitě k NDR. Tedy k tomu, kde vláda dělníků a rolníků (a STASI) vzala pevně otěže do rukou a vedla zemi k rozkvětu. Jako malý kluk jsem od táty neustále slyšel, jak Německo je zemí zaslíbenou. Všechno tam bylo perfektní, vymydlené a čisťounké. Táta tam vyrůstal, a tak jeho pohled byl zkreslen fokusem mládí. Když nás se ségrou poslal na prázdniny do Magdeburku, zuřil jsem, protože nejkrásnější prázdniny jsou přece na Landštejně!

nádherný tvar Concorde

nádherný tvar Concorde

Táta v Magdeburku pracoval, dělal v propagaci jedné továrny na armatury. My bydleli v rodině nějakého architekta. On byl fajn, stavěl si vláčky a měl nás rád. Ale jeho baba asi dělala za války dozorkyni v koncetráku. Představoval jsem si ji v holinkách a s bičem v ruce. Vychrtlá baba s nakrátko ostříhanými vlasy a se šedivýma plovoucíma očima, no hnus. Kromě hnusné babice, která se mě snažila hladit svýma studenýma a vlhkýma rukama (brr!), jsme se ségrou poznali také záludnosti německé kuchyně. Jak říká Zdeněk Pohlreich: východoněmecké gastronimické porno. Měli jsme každý večer studenou večeři, co také mohla baba se studeným pohledem vymyslet. K večeři jsme měli salám, který jsme překřtili na „puntíken salami“. Pod tímto českoněmeckým názvem se skrýval polosuchý salám červené barvy s bílými puntíky jakéhosi tuku. Puntíků bylo hodně a byly velikosti asi jeden milimetr. K tomu černý chléb s margarinem a mátový čaj. Mám dojem, že česká alternativa „puntíken salami“ neexistuje. Na top ten se umístila nedělní večeře, kdy jsme měli teplého uzenáče politého marmeládou. Mám rád uzenáče a mám rád marmeládu, ale ne proboha dohromady! Ja, ja, das ist sehr special! Po měsíci neúspěšného poněmčování si nás máma vyzvedla a my prchli k Baltu.

Co mě tehdy šokovalo, byl fakt, že mimo střed Magdeburku, který soudruzi z NDR postavili ze skla a betonu, byl zbytek města neuvěřitelně špinavý. Tady nebylo tehdy nějak zvlášť čisto, ale takovou špínu a bordel jsem viděl akorát v Polsku. Kam se poděli ti pořádní Němci? Bylo sedmnáct let po válce a všude byly ruiny zarostlé hložím a větvovím. Táta dělal, že to nevidí, ale my jsme na to koukali jako na holé skřivánky.

Tu-144D, první let 19.02.79, poslední 12.11.81; nalétal jen 197 hodin

Tu-144D, první let 19.02.79, poslední 12.11.81; nalétal jen 197 hodin

Přeskočím do dneška. Jeli jsme natáčet do mých oblíbených technických muzeí Sinsheim a Spyer. Cestou jsme měli čůr-pauzy. Tak špinavé a smradlavé záchody se hned tak nevidí! Když jsem jezdil po Americe, na odpočívadlech byly záchody naprosto čisté i na odlehlých silnicích. I na pumpě OMV, kde záchod stojí 0,70 €, byl záchod špinavý a chyběl tam ručník! Za co jsem platil?

předsériový An-22

předsériový An-22

Když jsem byl prvně v těchto muzeích, dal jsem si specialitu podniku Wurstsalat. Tento hnus přebil uzenáče! Varoval jsem kolegy, aby si to nedávali, že to prezentují jako specialitu, ale že je to blivajz! Já jsem si dal Goulashsuppe, osvědčenou a dobrou polévku. Ale přiznám se, že druhý den jsem vstoupil na neprobádanou půdu a dal jsem si Schnitzel am zigeuner Art, řízek na cikánský způsob. Nemá se člověk dávat cestou experimentů: byl to obalovaný řízek politý jakousi omáčkou z rajčat a fazolí. Rozmáčený trojobal je pěkný humus! Konec návštěvy jsme si zpestřili klasickým Currywurstem, který by byl skvělý - kdyby ho baba u stánku nepolila klasickou německou tunke (česky: uho).

kokpit An-22, teplota přes 60 °C

kokpit An-22, teplota přes 60 °C

Jeli jsme natáčet do technického muzea Sinsheim a jeho pobočky Spyer. O muzeích jsem již psal, nebyl jsem tam prvně. Znovu opakuji: jeďte tam! Kde jinde můžete vidět skutečnou rychlíkovou parní mašinu, která je deset centimetrů nad kolejemi a po vhození padesátníku se začnou roztáčet kola za zvuku parní lokomotivy. Nebo tank, který se po vhození mince začne se skřípotem rozjíždět a joystikem můžete otáčet věží...

Simone Linger, doprovod v Sinsheimu
Corrina Hendrich, mluvčí muzea Speyer

Simone a Corrina

My jsme natáčeli letadla a personál muzea, na rozdíl od našich Kbel, byl velmi vstřícný. Dámy s námi chodily a otevíraly nám kokpity, které jsou normálně zakryté plexisklem. Když začali proudit návštěvníci do muzea a my neměli dotočeno, zablokovaly vstup, a tak jsme mohli v Boeingu 747 natáčet, jak dlouho jsme chtěli, stejně tak v Concorde, nebo v Tu-144D. Jedinou nevýhodou, hlavně pro mě, byl fakt, že letadla jsou na pylonech a vede tam spousta schodů. Když jsem stoupal v třicetistupňovém vedru potřetí do Jumba, paní kurátorka mě vzala na kafe: „Vás bolí noha, že jo?“ „Mě už bolí všechno, Corrino!“ A tak jsme seděli pod F-4J Phantomem a odpočívali. Není to krása, není to stylové? Pro mne ano!

kokpit Tu-144D

kokpit Tu-144D

Corrina nám odemkla kokpit An-22, největšího nákladního vrtulového letadla na světě. „Nechoďte tam, tam je sauna!“ Jenže já tam musel, a tak jsem se tam vydrápal, teplota tam byla přes 60 stupňů. I když jsem otevřel větrací okénko, bylo tam na padnutí. Ale kdy se vám poštěstí sedět v prototypu tohoto letadla? Slíbili jsme, že tam nebudeme nikoho pouštět, takže se „rejža“ musel málem poprat s davem Němců, kteří se snažili do kokpitu vlézt.

Vylezte třikrát za sebou do Jumba ve 30 °C!

Vylezte třikrát za sebou do Jumba ve 30 °C!

Jsem doma a jsem strašně unavený. Poděkoval jsem oběma dámám, které se o nás vzorně staraly, a poslal jsem jim fotky Il-18E OK-PAI, které jsem udělal v lednu roku 1990 při odletu do Norimberka, kde bylo letadlo rozebráno a odvezeno do muzea.

Příjemné prázdniny!



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.