Na Plzeňské ulici, na té části, co dnes již neexistuje, byla drogerie, papírnictví, obuv a elektro-radio. Vlastně by se to mělo psát s velkými písmeny, protože to byly názvy obchodů. Ty se v té době jmenovaly stejně a většinou měly stejné i vnitřní vybavení. Některé měly to štěstí, že tam zůstalo vybavení po původních majitelích, taková byla cukrárna U Zvolánků. Tedy, ona se jmenovala jenom Cukrárna, ale nikdo jí jinak neřekl než U Zvolánků. O té jsem již psal. Stejně jako nikdo nechodil do Obuvi, ale nakupoval u Bati, což byl v té době největší třídní nepřítel, který vykořisťoval své dělníky tím, že jim za první republiky dal nejenom práci, ale postavil jim i domy a vážil se jejich práce, což po něm už v této zemi neudělal nikdo.

Elektro-radio byl obchod, který měl staré pulty s chromovanými pultíky na tašky, prosklenou horní část a pod ní celý drobný sortiment: ploché baterky, žárovky, konektory a podobně. Sortiment byl velmi malý, neb obecně nebylo nic. Tam jsem si před každým pionýrákem, tedy pionýrským táborem, kupoval baterku, protože tu starou jsem bezpečně během roku ztratil, případně rozbil. Baterka byla v mém dětském věku velmi důležitý doplněk klukovské výbavy. Nejraději jsem měl vojenskou, s výměnnými barevným filtry a krytem přes sklo, protože aby nepřítel neviděl. Ta byla dražší než klasická „dvoubuřtovka“, kulatá baterka na dva monočlánky. Lepší byla trojbuřtovka, ta měla větší šajny, ale já zůstával tradicionalistou a kupoval jsem tu vojenskou.

V té elektře jsem také viděl první transistoráky, malá rádia na baterky. Byla to první generace rádií vybavených polovodiči - transistory. No, termín „malá“ je poněkud zavádějící v době, kdy se výkonný čip vejde na nehet prstu a mikroprocesor, který je srdcem výkonného počítače, je destička o hraně 1,5 cm. Samozřejmě jsme se sestrou zatoužili po malém rádiu, které bychom mohli poslouchat v posteli. To byl náš sen.

Koncem padesátých let se našich rádií vynořila řada. Československý design tehdy v Evropě něco znamenal. Plastová Tesla Minor, červeno- krémový transistorák, dostala dokonce nějakou cenu v Bruselu. My jsme zatoužili po kabelkovém rádiu Tesla Mír. Proč kabelkové? Rádio bylo zamontováno v jakési „kabelce“ bůh ví z čeho a na přední straně byly dva knoflíky: velký na ladění a malý na vypnutí a hlasitost. Mělo jen jeden vlnový rozsah. Na vrchní straně bylo ucho, za které se přístroj nosil. Celé to bylo polepené koženkou. Přední strana s knoflíky a reproduktorem byla zprvu plechová, později plastová mřížka. Se sestrou jsme se zamilovali do vylepšeného modelu Mír 2 s plastem. Stál pro nás tehdy nekřesťanské peníze, 650 Kčs. Naši se nad námi smilovali a řekli, že nám na to přidají 400 Kčs a zbytek si musíme dodat sami. Tak jsme lítali se starým papírem a vraceli staré flašky. Naši si libovali a my každý večer počítali, za jak dlouho si vysněné rádio budeme moci koupit.

Nakonec ten den nastal a já se dohodl s tátou, že to půjdeme koupit spolu. Byl jsem tak vyvalený z obnosu, který jsem měl donést na schůzku s tátou, že jsem pro jistotu jel jednu stanici tramvají, aby mě nikdo těch dvěstě sedmdesát korun neukradl. Prodejna byla samozřejmě mezi stanicemi a já viděl tátu, jak stojí před krámem a kouká vyvaleně na mě, jak jedu kolem něho. Zpátky do kopce jsem běžel, aby ta facka byla co nejmenší. Doběhl jsem k tátovi, schytal jsem, co jsem schytat měl, a vyrazili jsme do krámu pro vytoužený přístroj. Bylo za pět minut šest a krám zavíral v šest.

V obchodu uvítala utahaného otce a zářícího syna kyselá prodavačka, již nachystaná jít domů. „Rádio? Jo? A Mír, tak ten nemáme!“ „Ale prosím vás, máte, vždyť je máte za sebou v polici.“ „Ty jsou prodané a končíme, zavíráme!“ Já jsem se rozbrečel a byl jsem nešťastný, od rána jsem se na rádio těšil, ani spát jsem nemohl, to nemůže být pravda, aby mi ho baba neprodala! Nakonec se babě sželelo nešťastného syna a rádio mi prodala v podstatě mezi dveřmi, ani záručák nám nepotvrdila, což byl tehdy zákon. Dala nám krabici a vystrčila nás z krámu. Šok následoval poté, co jsem ukázal peníze – zůstaly tak, jak jsme je se sestrou naspořili, rozhodně to stokoruny nebyly. Takže babizna musela zpět do krámu, vysypat je na pult a počítat. Jistě proklínala okamžik, kdy povolila a rádio nám prodala.

Vítězoslavně jsem donesl rádio domů. Sestra se vrátila z tréninku a byla zvědavá, co jsem koupil. Vybalil jsem krabici (dodnes miluji rozbalování nových věcí). Rádio bylo ještě v takové látkové košilce, kterou jsem sundal a koukali jsem se ségrou s téměř posvátnou hrůzou na nový přístroj. Dali jsme čtyři monočlánky do zvláštního papírového futrálu, zasunuli do rádia a zapnuli knoflík. Naladili jsme Prahu a zbožně ji poslouchali.

Toto nostalgické vzpomínání je asi z dnešního hlediska trochu směšné. Krámy přetékají zbožím a malé rádio do postele? Kdo by si ho kupoval, když i v telefonu může mít přehrávač, internet a já nevím co všechno. Jenže to byl rok 1961, obchody prázdné a hlad byl po všem. Na tohle vyprávění mě přivedly dvě věci, jednak jsem doma našel fotky staré Plzeňské ulice, které jsem udělal, než ji zbourali, a také jsem narazil na to rádio, stále ho totiž máme.

Jsem na horách v Rokytnici. Pan hoteliér Tadra nám nosí šampaňské na sjezdovku (pro puntičkáře sekt) a je to nádhera. To nemají ani v Rakousku! Luxus nad luxus a za lidové ceny! Věc v Čechách nevídaná. Což mě přivedlo ke vzpomínkám na hory. Na horách se dějí věci! V roce 1983 mě přihlásila má tehdejší žena na lyžařský zájezd pro začátečníky. To byl vlastně můj první kontakt s horami a s lyžováním. Autobus byl plný letušek a pilotů a já byl mezi nimi jediný mechanik. Oddíl začátečníků vedl Ferda Gut, skvělý člověk a pedagog. Dokázal takovému antisportovnímu dřevu jako jsem byl já vštípit lyžařské základy tak, abych byl schopný jezdit a nezabít se. Ten vyprávěl, jak byl kdesi v Čechách jako instruktor na školním lyžařském zájezdu. Tam vedl kotvový vlek před betonový můstek. Jedna z účastnic zájezdu jela na kotvě sama a vypadla z ní. Kotva se nestačila navinout a zaháknula se za betonový můstek. Věřte, nebo ne, lanko kotvy nepovolilo, ani vlek se nezastavil, ale skácel se první sloup, silně zkorodovaný. No, velká klika, že se tehdy nic strašného nestalo!

Tehdy, v létech osmdesátých na tom zájezdu, kde mi byly vštěpovány základy lyžařské etiky, nám kapitán Fiala tvrdil, že jedna ze zásad nejhlavnějších je, že lyžnici jsou národ družný. Faktem je, že jsem tam poznal svou nynější ženu!

Naše družstvo začátečníků se skládalo ze samých stevardek, jediný muž jsem byl já. A tak se stalo, že mě kolegyně ve stěně oslovovaly „Unser Bergführer (náš horský vůdče)!“, což při pohledu na můj „vybroušený styl“ zaráželo zejména německou klientelu.

Stevardky, které člověk znal z práce jenom jako upravené, nalíčené a v uniformách a vždy s velkým odstupem od ostatního tvorstva (bez prýmků), se tady změnily a dělali neuvěřitelné věci. Potkal jsem kolegyni v Rokytnici, jak vychází z dnes neexistující restaurace a kráčí poněkud prkenně. Zeptal jsem se jí, jestli ji berou záda, a ona mi řekla, že nikoliv, ale že ji okradli při účtování, takže jim ukradla panáka ferneta. „A kde ho máš?“ „Pod kulichem, ne?“ řekla a opatrně si sundala čepici. Tam balancovala velkého panáka fernetu! Vypili jsme ho napůl, ona se otočila a narazila si kulicha na hlavu se slovy: „Tam ma tak bohovsky nasrali, že idem pre ďalší, počkaj ma tu, Honza!“ Počkal jsem a ona za chvíli vykráčela z hospody jak řecká bohyně - a zase s panákem!

Byl tam s námi na svahu (nebo ve stěně, jak jsme tomu říkali my) školní zájezd. V kritický třetí den děti nelyžovaly a stavěly sněhuláka. Došlo k neuvěřitelnému úrazu. Když měly uválenou velkou kouli, tak se rozjela ze svahu dolů a převálcovala jednoho účastníka zájezdu. Dítě se nezvedalo, a tak tam pedagogové utíkali, co se stalo. Asi desetiletý kluk ležel obličejem dolů a nehýbal se. Kantoři ho ve zlé předtuše raději neobraceli a chtěli zavolat horskou službu. Naštěstí jeden její člen mimo službu na Studenově lyžoval a přijel ke klukovi téměř současně s učiteli. Opatrně kluka otočil a zjistil, že mu nic není, jenom se leknutím počůral a styděl se za to! Byl z toho velký smích a kluk dostal od učitelů velkou čokoládu, prože při takové ráně koulí to není žádná hanba, když si člověk krůpne.

Jako by sněhulák byl očarovaný! Když došlo k nenadálé změně počasí a začalo pršet, sněhulák se na svahu uvolnil a sjel dolů. Sjel ale tak nešťastně, že vjel do fronty u vleku. Kdyby tam vjel do mezery mezi lidi, tak věřím, že by ho i k tomu vleku dostrkali a nechali by ho svézt nahoru, jenže on pár lyžníků srazil a jednomu dokonce zlomil lyže. Prodavač v kiosku vylezl ven a pronesl: „Tohle až někdo napíše, tak tomu stejně nikdo nebude věřit!“ Což jsem tedy učinil. Až teď, po létech.