„Co to tady máte, vyndejte to!“ řekla mi sekuriťačka, když jsem šel v noci do práce. V kapse bundy viděla jakýsi podlouhlý předmět. „Co by to bylo, to je kouzelná hůlka, kterou mi dala Amálka, a tu nesmím ztratit!“ Paní koukala na klacík, který jsem vyndal z kapsy bundy: „No, na seznamu nebezpečných předmětů to není, žádná kouzelná hůlka, nic takového tady není, a rozhodně to nesmíte vyhodit, když vám to vnučka dala.“ A tak jsem šel do práce s úsměvem a paní na bezpečnostním rámu také noční utekla s úsměvem.

Naši milovaní islámští přátelé nás dostali přesně tam, kam chtěli. Kvůli nim jsou na letištích takové kontroly. Tedy... jak kde. Na letišti Berlin Tegel, které je již silně „jeté“, mě buzeroval mladík evidentně arabského původu, jak nesmím mít v zavazadle žádné mastičky, včetně masti na hemeroidy, a obřadně mi dával do igelitového pytlíku tuby. Předtím mi vyhodil dvě malé lahvičky vína, které jsem dostal od letušek, takže když vzal holou rukou za aplikátor tubu s Preparation H, který je obzvlášť výbušný, byla to taková malá odměna za to vyhozené víno. „Kdybys věděl, ty blbe, kde jsem to předtím měl!“ říkal jsem si.

Vím, že takové věci mám mít v odbaveném zavazadle, ale netušil jsem, že při přestupu v Berlíně se dostanu mimo letiště a kufr si potáhnu z terminálu do terminálu. Ve skvělém Německu se někde trochu zastavil čas. Nové letiště Williho Brandta Berlín-Brandenburg bylo postavené v roce 2010, ale stále není schválené k provozu a ani se neví, jestli někdy bude. Bylo postavené za peníze EU a jak neustále úředníci mění předpisy, tak jim letiště již neodpovídá a je neustále přestavované, aniž by tam přistálo jediné letadlo.

Když jedu po Plzeňské ulici směrem k Motolu, na levé straně je neuvěřitelná věc: stadión pro chrtí dostihy! Postavený za peníze EU! Netuším, kolik chrtů u nás závodí, ale stavba je to velkolepá. Původně jsem si myslel, že firma Greyhound tam bude mít garáže, protože tam byl namalován grey hound (chrt), ale chyba lávky! To musel být úžasný kšeft postavit takovou pitomost za cizí peníze, i s ubytováním. Greyhound park Motol je skutečné potřebná základna pro tak masový sport, jakým chrtí závody bezesporu jsou. Parkují tam Ferrari, Lamborghini a jiné vozy proletariátu. Aby to zase tak moc neřvalo, tak je tam i motokárová dráha. Jak mohl někdo takovou naprostou pitomost schválit? Komplex je vybaven luxusními restauracemi Four Leaf (pro nás blbce: „čtyřlístek“) s luxusními cenami. Který ministr školství a tělovýchovy je pod tím podepsaný a dostal za to do kapsičky? Někde nedostanou dotace na městskou kanalizaci a jinde se vyhazují peníze oknem. Připomnělo mi to závod voříšků a hospodu „U kulatý báby“, holt není to za dotace a není to snobárna, je to každý za své a nejezdí se tam Rolls Roycem, ale je tam sranda! Můžete tam v džínách a v rozdrbaném triku.

Z mých předešlých vyprávění už jasně víte, že nejsem sportovcem, zejména ne fotbalistou. Jako malí kluci jsme hráli v naší ulici čutbes, což byl náš druh fotbalu. Spočívalo to zejména ve řvaní, rozbíjení si kolen a občasném kopnutí do míče. Já, jako brejloun, jsem byl vyloučen, takže jsem se mohl jenom koukat. Někdy mezi nás vlítla ségra a profackovala kamarády – jak to, že nehraju. Kamarádi měli strach, že by mi mohli rozbít brejle, a tak jsem dělal něco jako soudce. Nadávaly mi obě strany a já měl dojem, že jsem důležitý. Když dnes vidím hochy s milionovýma nožičkama a fotbalové bosse, nechápu, jak někdo může ještě v této zemi fandit fotbalu, když to nemá se sportem nic společného.

Sport, kterému jsme se před léty v naší ulici věnovali, se jmenoval tenis. Možná, že znáte sport stejného jména, ale zcela jiných pravidel. Hráli jsme pouze Wimbledon, protože jsme popíjeli šampaňské a jedli k tomu jahody. Zcela jsme zavrhli tenisové počítání jako neodůvodněnou blbost. Todor hrál s raketou Dunlop. Když ho nějaký hnidopich upozornil, že ten napínací rám se z toho sundavá, Todor řekl, že to tam má schválně, aby nedával takové rány, přeci jenom Cibulecký háj je poměrně daleko a kdo tam má chodit pro míčky. Já používal obávanou raketu La Hellé. Mnohokrát se stalo, že když jsem dal prudkou ránu ( tzv. prdu) míček zůstal ve výpletu rakety a protihráč marně čekal, až k němu doletí. Jednou to mého švagra , který je bohovsky súperivý, tak naštvalo, že přeskočil provaz, který nahrazoval na našem centrálním kurtu síť, a mlátil mě s mou La Hellé do hlavy. Později se obhajoval tím, že chtěl dostat míček z výpletu a že se k tomu má hlava výborně hodila.

Jak vidíte, jsem sportovcem každým coulem!