25.4.2024 | Svátek má Marek


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 412

18.4.2017

Jsou Velikonoce. Jsou to svátky, které nijak neprožívám. Křesťané se na mě nejspíš budou zlobit. Vánoce slavím skoro stejně intenzivně jako Amálka, těším se na ně a miluji veškeré přípravy a vůně. To, že jsou Velikonoce, poznám podle mediální masáže. Také nákladní letadla čtyři dny nelétají a já mohu ležet doma a číst si a večer jít klidně do Jeep baru, kulturní enklávy v ulici Pod lipkami. Pan kavárník kupodivu otevře, normálně má v sobotu zavřeno, ale na Velikonoce otevře. Má sice kecy, ale víno od Bettiny Lobkowiczové roznáší.

Musím nachystat Amálce vajíčka, aby je mohla na zahradě hledat a v pondělí ji musím vyšlupat pomlázkou. Doufám, že to nebude jako vloni, kdy čekala s košíčkem s vajíčky a zajíčky v princeznovském a kromě dědečka nikdo jiný nepřišel. Byla smutná, a tak jsem pozval kluky od Matesa. Když tam vlétli synovcovi kluci a začali dělat sprask, byl jsem rád.

My jsme zamlada jezdili na pomlázku na kolech. Začali jsme u Marty Suché a Aleny Příhodové, pak jsme navštívili Majdu Majerovou, ta, ač údajně hluboce věřící, nám nikdy neotevřela. Tak jsme na ni pokřikovali přes plot, jak to, že neslaví vzkříšení Ježíše Krista, pána našeho. „To jsi katolík, Majdo?“ To křičel Milan Schnabel se Šubánem, jeden Žid a druhý syn politruka Československé lidové armády. To jsou ale paradoxy! Nejvíc vajíček jsme dostali u Ivany Kleinové, kterou jsem miloval. To je také příslušnice národa vyvoleného, ale v padesátých létech se to tak nebralo. Majka Kahudová, dcera tehdejšího ministra školství, s námi nesměla chodit, ale její maminka za námi vždy vyběhla a přinesla nám plný košíček dobrot.

Když jsme už objeli všechny spolužačky, zajeli jsme za garáže a tam na svahu nad naší zahradou jsme seděli v trávě a konzumovali vajíčka. Holky se k nám přidávaly a my se s nimi poctivě dělili. Dopadlo to zpravidla tak, že když nastal čas oběda, sedli jsme na kola a rozjeli jsme se domů. Jarda projel naší zahradou a zastavil o jejich barák. Někdy zůstal u nás na oběd, když jeho rodiče neměli na něj čas. Šubáno to měl doma těžké. V jeho otci se pral lampasák s Moravákem, čili komunista s katolíkem. Neviděl rád, když Honza s námi jezdil na koledu, ale udržovat lidové zvyky se sluší, ostatně byl politrukem a „čo je ludové, je aj pekné“! Neměl to jednoduché.

A tak to bylo se vším! Když nám bylo „náct“, tak jsme byli povznesení nad nějakou koledu. Seděli jsme na skalce, Láďa, Venca, Syn a Jarda znalecky kouřili retka, kolovala láhev nějakého vína, kterou jsme doma šlohnuli já nebo Syn. Jarda přinesl rum, i když, jak tvrdí dnes, ho nikdy nepil. Jak tak nad tím přemýšlím, nikdo ze jmenovaných dnes nekouří. Láska k vínu a k rumu nám zůstala (krom Jardy...).

Když jsme byli po maturitě, scházeli jsme se u Hlavatých v Mostecké ulici. Dům hned za mosteckou věží měl dvoumetrové stěny, a tak jsme mohli v jednom pokoji řádit a v druhém klidně spala paní magistra, Láďova máma. Akorát se ráno divila, když překračovala mrtvoly spící na podlaze, kolik lidí tam zakotvilo. Některé ani neznala a my kolikrát také ne.

Tak jsem se setkal před několika léty s taxikářkou v Toulouse a ta vyskočila z auta a začala mě objímat a vykřikovat: „Honza, Honza jsi to ty?“ Vykřikovala to francouzskou angličtinou a já vůbec netušil, kdo to je. Cestou z letiště vyprávěla kolegyním, jak jsme chodili na mejdany do Mostecké a jaké to bylo skvělé. Byl jsem přesvědčen, že si mě ta ženská s někým plete. Ale když se mne zeptala, zda jsem měl sestru a ta měla takové divné jméno a začala slabikovat: Márinka! bylo mi jasné, že si mě neplete. Já jsem ale přesvědčen dodnes, že jsem tu paní nikdy neviděl Ani Láďa si nikoho takového nepamatuje.

I když ve Vídni jsem u Zuzaniny spolužačky koukal na jejího rakouského manžela, on se rozzářil a povídal: „Ty jsi Honza z Mostecký, že jo? Jsi tlustý a šedivý, ale jsi to ty, ne?“ Inu, svět je malý a kdo neprošel treffpunktem Mostecká, jako by nežil! Faktem je, že se člověk kolikrát divil, vedle koho se tam probudil!

Byla to nádherná doba! Ráno mě bolela akorát hlava, dnes mě bolí celé tělo a vstávání připomíná spíš exhumaci než čilé vyskočení do nového dne! Jau! Kolena, ramena, záda, je to vůbec možný? Ale po hektolitru ranního čaje dokážu i vstát bez vzdychání. Amálka po mně žádá, abych se podíval do zrcadla a zazpíval: „Když se kouknu na sebe, tak se musím pochválit! Nevypadám já věru zle, zkrátka chlapík, jak má být!“ Amálka se směje zvonivým smíchem a já jsem najednou probuzený a svěží!

Veselé Velikonoce!