Jeden z našich nejlepších motoristických novinářů a můj spolužák z průmky se kochal novým modelem jakéhosi automobilu, pečlivě ho fotografoval a zkoušel. Večer uspořádala pro novináře automobilka večeři v pravé mexické restauraci s živou hudbou. Jak tak seděli muži volantu a pera v restauraci a čekali na jídlo, jeden z typických Mexičanů začal na Toma řvát česky: „Tý vole, co tady děláš? Já se na to vys…, seš to tý, Tóme?“ Tom koukal jak Slovák do hodin, než zaostřil své dioptrie: „Khengu, co tady proboha děláš? Ty seš nějakej Mexičan? Dyk si z Kambodže, ty Mexičane jeden!“ „Tóme, tý vole, dyk já sem vlastně potomek indiánů, aspoň tak vypadám, šikmý voči mám a placatej ksicht taky, tak co? Né, abys mě prásknul! Tý vole, já sem na druhý straně zeměkoule a najednou tý a tády, to je prd…, co?“

Tri If Kheng byl náš spolužák z letecké průmyslovky. Byl to takový malý, veselý chlapík. Pamatuji si, jak ještě před kambodžskou genocidou tady byl jejich král Sihanuk a on pozval celou třídu na mejdan na ambasádu. Tam jsme poznali jeho sestry. Musím říct, že jsme koukali vyvalení jak puci. Kheng zrovna moc krásy nepobral, ale jeho sestry, členky nějakého jejich folklórního souboru, který vzal král s sebou, to byly krasavice! Opravdu neuvěřitelně krásné holky, a to i ve srovnání s ostatními členkami souboru. Nabízeli jsme Khengovi, že když budou jeho sestry studovat místo něj v naší třídě, že za ně budeme dělat rysy a úkoly. On se jenom culil: “Tó by se vám hodílo, já vím vo co vám jde, ale to se vám nepovede! Můžete je dělat za mě.“

Kheng proplouval naší školou s tím, že když se to hodilo, neuměl a nerozuměl česky, když jsme byli někde v hospodě, mlel česky docela dobře. Když jsme maturovali, Rudí Khmerové táhli vítězně jeho mateřskou zemí a za nimi zůstávaly hromady mrtvol. O své rodině už nikdy neslyšel, a tak se vydal hledat štěstí někam jinam. Odletěl na Kubu, kde měl nějakého vzdáleného příbuzného na ambasádě. Tam začal dělat číšníka. Na Kubě mu to nevyhovovalo, takže odletěl do Mexika, kde je dodnes.

Nedávno jsem byl s kamarády v hospodě a tam jsem jim vyprávěl jeho příběh. Protože jsem měl již naváto pod kulichem, zaboha jsem si nemohl vzpomenout na jeho jméno. Věděl jsem, že to jsou tři slova, ale jaká, na to si ne a ne vzpomenout. Jak už to tak bývá, drtil jsem ty poslední dva střízlivé mozkové závity, ale nějak proklouzávaly a nechtěly se chytit. Až najednou jsem si vzpomněl: „Jmenuje se Kim Ir Sen!“ Moji kamarádi, vesměs ve věku mého syna, vytřeštili oči: „Cože? S kým že jsi to chodil do třídy? To si chodil do školy ještě před válkou, ne? Tak Otec všeho korejského lidu byl tvůj spolužák? Veliký kormidelník a milovaný vůdce! To bys měl jezdit v Severní Koreji po školách a vyprávět jim, jakého jsi měl spolužáka, dobře by se ti žilo! Fasoval bys jednou za měsíc deset deka masa, konečně bys držel dietu a protože bys psa nechtěl jíst, tak bys měl prd!“ Došlo mi, jakou kravinu jsem řekl, a chtěl jsem se opravit, ale bylo už pozdě. Od té doby se mi na letišti spousta „dobráků“ ptá na spolužáka, jestli dával opisovat a jestli byl na ženský atd. Takhle to dopadne, když má člověk místo mozku červené víno!

Taková setkání jsou jenom ve filmech, a to ještě jenom v těch slabších. Jdete například po New Yorku a potkáte děvče svého srdce, které bydlí na druhé straně Ameriky nebo světa. Také v detektivkách, když nevědí kudy kam, tak z čista jasna detektiv potká čirou náhodou padoucha ve čtrnáctimilionové megapoli. Mně se ale takový neuvěřitelný příběh skutečně stal.

Stavoval jsem se za manželkou a synkem v New Yorku s tím, že s nimi poletím domů, protože má mise v Severní Karolíně skončila. Docela jsem se na Prahu těšil. Před odletem, když jsou všechny stevardky hysterické, protože se snaží být za krasavice a v některých případech to dá dost práce, je lepší vypadnout z hotelu a jít se projít. A tak jsem šel. Bylo krásné jarní sobotní ráno, lehce pofukovalo, prostě ideální počasí pro procházku. Obchody v New Yorku otevírají až v devět hodin, takže ani na ulicích nebylo mnoho lidí. Pouze pejskaři venčili své miláčky. Šel jsem po Páté avenue a pozoroval lidi. To je to, co mě na tomto městě fascinuje, nepotkáte tam dva stejné jedince. Řeknete, že u nás také ne.

Posloužím příkladem: Byl jsem ve Františkových Lázních, ne, že bych tam chtěl, ale poslala mě tam doktorka. Strávil jsem tam tři neděle. Tři ztracené týdny. Na kúry se vstávalo jak do Poldovky, protože, jak mi bylo řečeno šéflékařkou, personál chce také jít brzo domů. To mě překvapilo, v kraji, kde je dvacetiprocentní nezaměstnanost, že si personál diktuje pracovní dobu. Nepochopil jsem, proč mám obědvat v jedenáct hodin a večeřet v pět, když německá klientela může chodit na jídlo, kdy se jí zachce. Na to existovala jediná univerzální odpověď: oni si to platí! A já ne? Za mě to platí Panenka Mari, nebo Goebbels? „No, vy to máte křížkové, za vás to platí pojišťovna.“ A to pojištění za mě platí kdo? No to přeci platím já! Nakonec jsem podepisoval účet pro pojišťovnu 29 tisíc korun, takže mně to zadarmo rozhodně nepřipadalo.

Ale vraťme se k tématu: Na ulicích lázní člověk potkával ženské, které byly stejně ostříhané a nosily stejné kabáty od Vietnamců. Naučil jsem se rozpoznávat jejich nuance - kabáty existují jako bunda nebo jako tříčtvrteční a jsou fialové, hnědé, zelené, modré a vínově červené. Vždy s kapucou obšitou umělou kožešinou. Účes měly ty dámy stejný, styl bábovka: vlasy na krátko ostříhané, po stranách kratší, ve předu z čela. Takže když člověk kráčel po kolonádě, měl dojem, že potkává jednu a tu samou ženskou v mnoha provedeních. Je to neuvěřitelné, ale je to tak!

Zpět do New Yorku. Vysvětlil jsem proč tam rád pozoruji lidi. Je tam také neuvěřitelné množství magorů, kteří chodí po ulicích a hovoří sami se sebou. Dokonce paní Iva Pekárková, která tam taxikařila, tvrdila, že se pravý Newyorčan pozná podle toho, že právě hovoří sám se sebou. No a já tak kráčím po městě a jsem spokojený, krásné ráno, odpoledne poletím domů, kam se těším, a tak si dám na Time square kafe a budu se kochat. Najednou jsem měl dojem, že mě někdo upřeně pozoruje. Podíval jsem se tím směrem pořádně, zaostřil své dioptrie a skutečně, proti mně kráčel můj kamarád Angličan, kapitán Boeingu 767. Neviděl jsem ho asi dva měsíce, vlastně po celou dobu, co jsem nebyl v Praze. „Honzo, jsi to ty?“ „Rogere, co tady děláš, to je neuvěřitelné! Já si jdu dát někam snídani, pojď také!“ „Ukecals mě, jdeme.“ Tak jsme si sedli do kavárny, dali jsme si kafe, kupodivu měli i porcelánové hrnky a ne jenom papírový hnus, a já nemohl uvěřit, že jsem v městě, které má víc obyvatel než naše republika, potkal kamaráda z Londýna! To se opravdu stává jenom v blbých filmech.

„Nám se rozbilo letadlo, tak nám ho opravují. Stevardky odletěly s cestujícími náhradním letadlem a my čekáme, až to opraví. Teď momentálně čekají na nějaké díly na motor. Rollsy máme akorát my, takže tady na to nic nemají. Tak se flákám po New Yorku. Houby zle!“ Vzpomněl jsem si na ruské pořekadlo: „Sadíš, sadíš i služba iďjót.“ „Škoda, že musím dneska domů, mohli jsme to oslavit. Takové setkání! To se stane jednou za život. Já byl v Severní Karolíně, v Raleigh, a teď se vracím s rodinou domů. Žena je tady služebně a synka jsem tam měl s sebou, tak se vracíme všichni tři.“ „A ty musíš?“ To neměl říkat. Uvědomil jsem si, že mám ještě týden volna. „Vlastně nemusím. Mám ještě týden volna.“ „Tak poletíš s námi přes Londýn. Já mám v hotelu kapitánské apartmá, můžeš bydlet u mě a jestli chceš, zůstaň tady i se synkem.“ „S Honzou to asi nepůjde, co by tady chudák dělal, když my budeme v hospodě? Tady to není Anglie, aby měli v hospodě dětský koutek, ale jinak se mi ten nápad začíná zamlouvat. Skočím si do hotelu pro věci a přestěhuji se k tobě, když na tom trváš.“ „No, to se rozumí samo sebou, takové setkání se musí oslavit. Já si myslím, že bychom si měli dát něco hned teď na uvítanou! Já ti s tvými věcmi pomohu.“

Tak jsme si dali „wellcome drink“, vlastně několik, a já zůstal v městě, které nikdy nespí, jak píší v turistických příručkách, ještě dva dny. Pak jsem letěl do Londýna prázdným letadlem. Měl jsem sám pro sebe letadlo pro dvě stě šedesát cestujících! Opravdu, místa jsem měl dost.

Tak to byly dva téměř neuvěřitelné příběhy. Takové náhody se skutečně stávají i ve skutečnosti, nejenom v hloupých filmech.