Když se ptali redaktoři České televize náctiletých na ulici, kdo to byl Jan Palach, výsledek byl tristní. Vrcholem byl jeden blb ověšený všemožnými ajfouny a ajpedy a měl asi patery sluchátka: „To byl snad nějaký popový zpěvák, ne?“ Z té naprosté neznalosti mně běhal mráz po zádech. Když se Jan Palach v roce 1969 upálil, byl jsem z toho v šoku. Bolestivější smrt asi neexistuje. Chtěl svým činem probudit náš národ z letargie. Strašné je, že čtyřicet osm let po této tragédii lidé přibližně v jeho věku vůbec netuší, kdo to byl. Z této neznalosti lze vinit samozřejmě školu, ale také rodiče. Nevím, jaké jsou osnovy dějepisu na středních školách. Pamatuji si, jak kdysi v pořadu Taxi vezl Aleš Háma mládež, která tvrdila, že dělá jakousi elitní vysokou školu pro diplomaty. Jejich znalosti odpovídaly spíš škole pomocné než vysoké a ještě k tomu elitní...

Proč jsem začal s Janem Palachem? Sešli jsme se s kamarády ve Windsoru v hospodě U dvou pivovarníků, což je nádherná stará hospoda u brány do parku. Kamarád, který konstruuje letecké motory u Rolls Royce, vlastně konstruoval, protože teď je v důchodu, se mne zeptal, jestli znám Jana Palacha. V hospodě u piva mi to vyrazilo dech. Vím, že je Vick z německé židovské rodiny, která prchla před Hitlerem z Německa. On se narodil už v Anglii. Kromě toho, že nejlepší současný motor Trent má v malíčku, se zajímá o historii. „Jak tě napadl zrovna Palach, a tady ve Windsoru?“ „Protože dnes má výročí úmrtí a já jsem ho osobně znal.“ Došlo mi, že je devatenáctého ledna, ale přesto jsem byl udivený. Trochu jsem se zastyděl, že mě to nenapadlo. Ale za mnou visela na zdi tabule, kde v jiných hospodách mají nabídku jídel a tady měli napsaná slavná výročí toho dne, mimo jiné i to, že se v Praze na Václavském náměstí 16. ledna upálil a 19. zemřel Jan Palach na protest proti ruské invazi. Již menším písmem tam bylo, že se v roce 1943 narodila Janis Joplin.

„Vicku, jak jsi prosím tě přišel k Palachovi?“ „Víš, že jsem hrál za reprezentaci rugby? Když jsme jako junioři měli soustředění v Jánských Lázních, starali se o nás vaši studenti a my měli Jana Palacha. Byli jsme hrozní puberťáci, bylo nám sedmnáct. On byl starší a měl s námi boží trpělivost. Když jsem se o půl roku později dozvěděl, co udělal, byl jsem v šoku. Takový skvělý kluk! Díky mým rodičům, kteří jediní z celé rodiny zůstali naživu, se zajímám o evropskou historii.“

Stál jsem jako opařený a koukal jsem na tu tabuli. Když jsem objednával další rundu, barmanka se mě ptala, jestli není něco špatně. Ukázal jsem jí tu tabuli a řekl jsem, že jsem ze stejné země jako Palach a že jim děkuji, že si na něj vzpomněli. Také jsem jí řekl o debilech v České televizi, kteří, ač Češi, netušili, kdo to byl. Byl jsem z toho opravdu naměkko. Další důvod, proč miluji Anglii. V obyčejné hospodě, kde to hučí jako v úle, si vzpomněli na kluka z malé země uprostřed Evropy!

U dvou pivovarníků

Za mého mládí se výuka dějepisu scvrkla na dějiny husitského hnutí, protože podle Jiráska a jeho vykladače Nejedlého byli husité vlastně předvoj komunistů (taky kradli a vraždili, to jo). Pak jsme toho trochu vynechali a hned jsme vlítli na dějiny dělnického hnutí. A to jsme měli až do maturity. Malinko jsme měli také Karla lV., ale jenom malinko. Co se týká selektivního pojetí dějepisu, pan profesor Tater, který směl učit jen na devítiletce, nám řekl: „Kronikář Kosmas, na kterého se odvolávají všichni historici, ve své kronice píše: ́Toto mně starci vyprávěli a toto jsem sám zažil. ́ Toho prvního byly asi tak dvě třetiny. Čili celá slavná kronika jsou báje a pověsti. Tak musíte přistupovat k dějepisu.“

A tak jsme se několikrát učili o mejdanu socanů v hospodě U kaštanu, o tom, jak byl soudruh Lenin v Lidovém domě. O tom, jak soudruh Lenin trpěl ve vyhnanství, že za ním soudružku Krupskou poslali až za půl roku. To, že soudruh Lenin, když začal se svou krutovládou, se nějakým vyhnanstvím nezdržoval, ale rovnou nechal lidi vraždit, jsme se nějak učit zapomněli.

Když jsme odcházeli od Dvou pivovarníků, ještě jsem se jednou na tu tabuli šel podívat a Vick mi ji vyfotil. Řekl jsem si, že se s vámi o to musím podělit.