To bylo někdy na začátku sedmdesátých let. Seděl jsem u Tondy Kučery doma. On byl tehdy nějaký činovník v Hi-Fi klubu. To byla zájmová organizace, která se snažila nahradit v podstatě amatérskými výrobky na trhu chybějící spotřební elektroniku. Měli prodejnu ve Smečkách a členové této organizace si tam mohli objednat hi-fi gramofony a zesilovače, třípásmové repro bedny a podobné úžasnosti, které se dodávaly většinou jako stavebnice, takže si to člověk s pomocí návodu dodělal doma. Nevím, jestli si ještě dneska někdo po domácku staví zesilovače, ale obávám se, že doba elektronických kutilů je ta tam.

Tonda a můj bratranec Todor byli v té době experti na hi-fi neboli High Fidelity. Neustále něco pájeli a vylepšovali. Tonda měl na ploché části střechy namalovanou kompasovou růžici a podle ní se mu otáčela obrovská anténa, s jejíž pomocí na středních vlnách chytal RTL neboli Rádio Luxemburg a jiné stanice, na kterých vysílali skvělou muziku, jaká u nás nebyla ani náhodou. Muziku nahrával na magnetofon B3 a později na B4, takže jsme měli značnou zásobu celkem kvalitní hudby. To je pro generaci mého syna nepochopitelné. V rádiu na Praze 1 a na Československu do omrzení omílali Gotta, Vondráčkovou, Zagorovou, Matušku, Pavla Lišku, Černocha a jiné „disidenty“, jak o sobě teď všichni tvrdí. Koloval v té době vtip: „Otevřu rádio - Vondráčková, otevřu televizi - Vondráčková, mám strach otevřít ledničku!“

Občas se dostala dobrá muzika před vánocemi do prodejen s gramodeskami. Byly to desky indické (!) společnosti Dum-dum. Tak se sem dostala i Janis Joplin a její slavné album Pearle, Simon a Garfunkel a další. Kdo měl známé v prodejnách, ten byl mezi námi king.

Tonda měl známou v prodejně desek Na Újezdě, a tak byl deskami celkem dobře zásoben. Já v té době miloval a vlastně stále miluji kalifornskou skupinu The Mamas and the Papas, neboli „Maminky a tatínky“. Byla to kapela s fantastickými a složitými vokály. Zpívaly a asi i založili styl, kterému se říká „west coast“, čili zvuk západního pobřeží. Švédská skupina ABBA je v podstatě kopírovala. Výhodou maminek a tatínků bylo, že členem kapely byl John Phillips, zpěvák a hlavně básník, takže většina jejich textů je krásná. Na rozdíl od pozdější ABBY to nebyli filmoví krasavci a krasavice. Skupině kralovala Mama Cass, blondýna, která měla hodně přes metrák, ale s nádherným hlasem. Vyprávělo se o ní, že měla dítě s virtuosním kytarisou Jimi Hendrixem. Nevím, jestli je to pravda, a není to důležité.

V seriálu televize BBC o big beatu bylo této skupině věnováno jedno pokračování. Byl jsem šokován, když jsem se dozvěděl, že všichni členové byli na drogách. Skupina s tak krásnými hlasy a s tak poetickými texty? Sebezničující trend v šedesátých a sedmdesátých létech si vybíral svou daň. Zemřeli Janis Joplin, Hendrix, Morrison a mnoho dalších. Drogy také zavinily rozpad mnoho skupin. Rolling Stones to dokázali přežít.

Když jsme seděli na zahradě s Jardou Vlčkem a popíjeli naše oblíbené „Rumunské hnědé“ neboli rum (dodnes ho mám rád), Tonda na nás volal, abychom k němu zašli, že přišel z města a přinesl si nové desky. Mezi jinými i Mamas and Papas. No a tak jsme si vzali flašku a skleničky a šli k němu, takové nabídce se nedá odolat.

„Tak, co si pustíme?“ povídal Tonda a nalil si z naší láhve. „Jé, ty máš maminky a tatínky, pusť je!“ „Nebude ti to Jarouši vadit?“ „Mně je to jedno, já mám absolutní hluch, já můžu poslouchat třeba i Kocourkovský učitele, mně je to jedno, hlavně, aby nám nedošel rum, my už doma ve sklepě žádný nemáme. Ty ještě nějakej máš, Tondo?“ „Já mám dojem, že mám prd a ne rum, mám tam nějaký pivendo, to jo.“ „Tak to budeme muset přinejhorším zajít k bráchanci, on určitě má. Problém je, že než jsem zašel tady k Jardovi, že mě hlásil, že cejtí, že má dneska nějakou žížu a to je vždycky malér.“

Tonda pustil čerstvě nakoupenou muziku na svém super gramofonu. Přes velké bedny to byla nádhera. Najednou se ze zahrady ozval šílený řev: „To mě tady necháte samotného, vy volové, to se nestydíte, chudáka Todora nechat napospas ženskejm?“ Vedle bratrance totiž stála naše kamarádka Ivana, krásná blondýna, která nosila drdol a bydlela na rohu Podlipek. Byla to fajn holka, výborná kamarádka, patřila do naší party. Chvílemi se zdálo, že s někým z nás chodí, ale to byl jenom takový chvilkový rozmar, když u ní někdo z nás zůstal přes noc, protože se mu nechtělo chodit tak daleko, až do své postele, což bylo celých tři sta metrů, možná o trochu víc. Ivana měla ve svém pokoji, kde jsme často bivakovali, nádherná kachlová kamna, která krásně hřála.

A tak jsme poslouchali krásnou muziku a popíjeli rum a bylo nám dobře. Naši seanci ukončila až paní Kučerová, která začala bouchat na dveře, ať koukáme ztlumit ten šílenej řev, kdo to má poslouchat. Tak jsme se přestěhovali zpět na zahradu, kde jsme řvali akorát my. Nevím, jestli to bylo od paní Kučerové uvážené rozhodnutí. Kdyby nás tak slyšeli naši idolové, asi by se divili.

Obecný nedostatek všeho, neuvěřitelná buzerace ze strany státu a jeho kontrola přes všechno paradoxně spojovala lidi, kteří si dělali náhradní program, protože na televizi se nedalo koukat.

Některé příkazy byly vskutku kuriózní. Když se zabila manželka prezidenta Gustáva Husáka, vydal ÚV KSČ řadu neuvěřitelných příkazů. V té době dělal můj tehdejší tchán tajemníka národního výboru, a tak mimo jiné schvaloval program místní kapely, která hrála na plese v sokolovně. Díky písemnému příkazu nesměla kapela hrát „Letěla husička, letěla zvysoka“!

Když zemřel Brežněv, byl v Praze v hotelu Tichý zakázán rokenrolový ples. Ples byl tedy odložen a když jsem přišel na náhradní termín, Pepa Pilař, lídr kapely Classic Rock and roll band nás zklamal, umřel Andropov (nebo Černěnko, bůh ví, jak ti milovaní vůdci šli po sobě), tak bál zase nebyl. Naštěstí ten třetí vůdce všeho „svobodného lidu“ umřel mimo termín plesu. O to byl dvakrát odložený ples větší událostí. Ples v hotelu Tichý se stal potom jakýmsi protestem proti Rusku. Plesová hala praskala ve švech a hotel se třásl v rytmu rokenrolové basy.

Já jsem se dostal ke skupinám west coastu až po roce 1990. Měl jsem samozřejmě nahrané Mamas and Papas a Beach Boys na magnetofonu. Ušetřil jsem si na B444, což byl luxusní magnetofon firmy Tesla (ještě ho mám schovanej!) ve dřevě s plexisklovým krytem. Při těch hrůzách, co dokázali napáchat designéři Tesly, to byl ten nejmenší hřích. Dokázali například navrhnout a vyrobit magnetofon, kde byly cívky s páskem úhlopříčně a ještě byl vyroben z hráškově zeleného plastu, druhá varianta byla šedomodrá, stejný hnus. Ny svém magnetofonu jsem měl od kamarádů spoustu nahraných kapel, ale deska, tedy vinyl je vinyl!

Když bylo mému synkovi asi tak deset, našel ve Vršovicích krámek, kde nějaký Arab prodával dámské prádlo a cédéčka. Že to byly padělky, snad ani nemusím říkat. Krámek fungoval jenom pár měsíců a když ho likvidovali, měli ve výloze ohromné nápisy SLEVA. Honza tam viděl Mamas and Papas, a protože mi chtěl udělat radost, vzal své úspory a CD koupil. Bylo to v době, kdy CD byla předražená a obchodník, když viděl mladého troubu, tak ho ještě napálil. Honza mi se zářícíma očima přinesl vytoužené Mamas and Papas. Je to CD, kde zpívají již jenom tři, navíc patrně pod vlivem drog nebo alkoholu, protože perfektní vokály byly tytam. Jedním slovem: hrůza! Nedá se to poslouchat! Nechtěl jsem kluka zklamat, a tak jsem to vyslechnul až do konce, ale bylo to utrpení a mně bylo smutno z takových konců druhdy vynikající kapely.

Páskový magnetofon mám na chalupě a když jsme tam sami, tak si děláme večer pro pamětníky. Je zvláštní, jak se na nás od rána do večera valí proudy hudby, ale omílají stále stejné skladby, spousta krásné muziky leží kdesi v archívech zcela nepoužitá.