Seděli jsme v ateliéru Jardovy babičky, akademické malířky. Jarda měl trochu předchlastáno, půlka rumu mu už šplouchala kolem jater. „Sedni, vole popijeme, tyhle rumy jsme našli ve sklepě, když jsme přehazovali uhlí, to je ročníkový tuzemák z mladý gardy, to je marka, skoro jako jihočeskej!“

Měl jsem rád tu vůni ateliéru. Bylo před spartakiádou a babička pajcovala Kosárky jak vzteklá. Bylo tam několik pohledů od Novotného lávky, několik Karlových mostů, nějaký Svatý Mikuláš a já nevím co ještě. Babička to mydlila pro naše krajany, kteří sem v rámci spartakiády byli vpuštěni a chtěli si odvézt něco na památku. Nevím, po kolika to střílela, ale proti tomu, co teď nabízí ruská mafie, byli zaručení Kosárci skutečné umění… Jak tak v nás ten rum mizel, nějak v nás začal vítězit smysl pro detail a Jarda dostal strašlivý nápad trochu ty obrazy oživit: „Chyběj tam lidi, vole, to chce lidi, já jí je tam majznu, to se vo to poperou, škoda, že tady nejni Šubáno, ten umí i srnky a ovečky, to by byla krása před Mikulášem na Malostranským, co říkáš, no jo, ale když není, tak není, musíme to zvládnout sami! Múzy nás volají, co se dá dělat!“

Ještě jsme udělali několik štapmrlíků a bylo jasno. Jarda vzal paletu, vymačkal na ni barvy: „Ty vole, já vzal omylem rudou...“ Nu co, tak tam šel i indián. „Hele, já tam toho Vinnetoua vidím, von se dycinky strašně těšil na spartakiádu, von mně to říkal! Sakra, ta mladá garda má grády, já otevřu další, ne?“ „Jasně, otevři a nalej mi, já přemýšlím nad kompozicí.“

Jarda maloval jednoho panáčka za druhým. Na rozdíl ode mě docela uměl kreslit. Já to jenom popisoval, aby malířka nemusela sáhodlouze zákazníkům vysvětlovat, kdo je kdo. „Jarouši, tady ti dva, co se drží za ruce, to jsou nějaký teplajzníci, nebo co?“ „Seš blbej, to je Spartak a Áda, ne Spartak i Áda, ti tam musí bejt, eště je musím majznout do Svatého Mikuláše, tam šli taky.“

Obrazy se začaly stále více podobat obrazům jistého Brueghela, ovšem z jeho raného období. „Jardo, kam se na to hrabe Zem peciválů nebo Senoseč! Seš fakt dobrej To budou babičce rvát ruce!“ Jarda znalecky poodstoupil od obrazů, přimhouřil oči a byl očividně spokojený se svým dílem.

Protože nám došel rum, odebrali jsme se přes zahradu k nám, bratranci málokdy došel, a tak jsme šli k němu oslavit naše umělecké snažení. Jarda vzal s sebou takovou nevinnou lahvičku. „Co to máš, to se dá pít?“ „Ale ne, to uvidíš, to bude sranda, až tím natřu schody k nám domů.“

Bráchanec nás uvítal, protože se nudil a my jsme mu evidentně chyběli. A tak do nás tekl zlatistý mok jak potrubím. Jarda se nám na chvíli ztratil, mysleli jsme, že na záchod. Zapomněl jsem poznamenat, že Jarda také byl amatérským chemikem, řekl bych přímo explosivním chemikem.

Nastal čas rozloučení a Jarda se odebral vratkým krokem domů. Za chvíli se ozval ze zahrady smluvený signál, tak jsme vykoukli z oken. Jarda na nás mával, abychom přišli za ním na zahradu. Když jsme za ním zalezli do lískového roští, které oddělovalo naší zahradu od jejich, slyšeli jsme strašný řev z ateliéru. „Ty vole, to je přímej přenos, co? To je živě z Prahy, já to mám stereo, co vy?“ Z ateliéru se ozývali většinou nepublikovatelné výrazy, které evidentně souvisely s naší uměleckou činností: „Ten kripl, já ho zabiju, zejtra si má pro to přijít herr Schneider, co já mu řeknu, co já mu jenom řeknu?“ Jarda se postavil a zařval hlasem mocným: „No, já bych mu řekl: Guten Tag, Herr Schneider, to bych mu řekl teda já!“ Pročež z baráku se ozvalo:“Kde seš, ty debile, kam ses schoval, já tě najdu i ty tvý ožralý kamarády!“ a byl slyšet dusot po schodech v domě. „Hele, dávejte bacha, babičce doktor nakázal pohyb, tak jsem jí natřel schody třaskavou rtutí, to bude vodzemek!“ Babička vyběhla z domu a začala skákat po venkovních schodech, od nohou jí létaly jiskry a každé našlápnutí doprovázela malá exploze. „Zase nedodržuje rytmus, nikdy se to nenaučí! Druhá doba babi, druhá doba!“ „Já ti dám druhou dobu, ty hajzle, teď, abych to celý přemalovala!“ Měl jsem dojem, že asi Jarda nedožije rána, že ho bude muset babička zabít. Nevím, jak to udělal, ale druhý den byli zase nejlepší kamarádi. Ach, ti umělci!

Jednou nás potkalo to neštěstí, že nám odjeli rodiče na dovolenou. Ne společně, ale v jeden čas. Naši mi tady nechali peníze na jídlo a já dělal zkroušeného. Otec mně přísně kázal, abychom nepili, abych se učil a choval se vzorně. Bratranec Todor dostal přikázáno, že má na mě dohlédnout: „A hlavně, nedělejte tady žádný mejdany!“ To říkala teta, našim bylo jasné, že až budou na okraji Prahy, že už bude odšpuntováno. Máma mě nikdy nepodceňovala. Ledva odjeli, Todor zavelel, abych zašel pro Jardu, že půjdeme nakupovat. Todor je nejstarší z nás a měl už tehdy auto, tuším Simcu Aronde. Jardu, kterého postihlo stejné neštěstí, nebylo k nákupům zapotřebí přemlouvat. Dali jsme peníze dohromady, sedli do auta a sjeli pod Klamovku, na Plzeňskou do Nových baráků, kde byly krámy.

„Co koupíme? No, rum je jasnej, ale co k jídlu?“ „Jarouši, máš rád fazole?“ „No, to mám, ale to budeme jíst týden fazole?“ „Hele, Honza nám bude vařit, my obstaráme zábavu.“ Protože mě měl bratranec na starosti, nezbývalo, než poslechnout, ostatně já vařím rád. „Pánové, fazole stokrát jinak!“ Koupili jsme celou krabici konzerv bulharských fazolí v „tomatnom souse“, jak psali na krabici. Jedna půl kilová plechovka stála 4,50 Kč, což byla vynikající cena v poměru k obsahu. K tomu jsme koupili kilo a něco točeňáku, chleba a samozřejmě rum. Jídlo jsme přizpůsobovali okamžité situaci: když Pája přinesl kus sekané a nakládaná rajčata, měli jsme fazole po bretaňsku. Když nás navštívila Kačenka, která v menze dostávala jako večeři příšernou a naprosto nejedlou konzervu hovězího ve vlastní šťávě, dal jsem do toho curry a byly to čínské fazole. Prostě jsem se překonával. Když bylo hezky a mohli jsme sedět na zahradě, bylo to úžasné, špatné bylo, když začalo lejt a museli jsme být doma. Díky známému vedlejšímu účinku luštěnin, bylo za chvíli doma nedýchatelno. Nic nepomohlo ani módní kuřivo mých kamarádů: baleniko z Tarase. Taras Bulba bylo cosi, co smrdělo jak bolavá noha, a na papírovém pytlíku tvrdili, že to je lulkový tabák. Určitě by to s dnešními změkčilými kuřáky fláklo. Byla to taková síla, že když do dýmu vletěla moucha, tak nedotočila zatáčku. Jarda tvrdil, že kde se kouří Taras, tam neznají moly: „Ti prchají a jednou nohou si drží rypák, aby se nepoblili!“ Je fakt, že když kuřáci seděli na jednom místě celý večer, ráno byl na stropě černý flek od sazí. Když jsme takhle jednou seděli u Jardy, když se rozednilo, Jarda se podíval na strop a znalecky povídal: „To mně naši nebudou věřit, že jsem tady měl na návštěvě dvě lokomotivy!“

Jednou jsme se rozhodli pro výjezdní zasedání. Jarda měl v Podolí kamaráda, který byl také sám, a tudíž smutný. Dali jsme do tašky fazole, točeňák a rum a vyrazili jsme. Chlapec měl z nás takovou radost, že považoval za svou hostitelskou povinnost otevřít španělské víno, které tam měl jeho otec na lepší příležitosti. Popíjeli jsme španělské víno, které mělo na hrdle malého plastového býka, a kamarád se nám svěřoval, jak celou jejich rodinu tyranizuje soused, poťouchlý stařík, který je neustále udává, že hlučí, že k nim pořád někdo chodí, že jsou to podezřelí elementi a tak dále. Prostě klasický hajzl. Tatínek našeho kamaráda byl spisovatel a malíř, a tak měli neustále nějaké veselé návštěvy a také tam byli neustále policajti. Španělské víno se ukázalo jako nesmírně inspirativní a Jarda dostal šílený nápad: „Máš nějaké staré noviny, tak troje, čtvery? A kousek igelitu?“ „Na co? Mám, tady v komoře, kolik toho potřebuješ?“ Jarda vymyslel přímo ďábelskou věc: „Až půjdete na velkou a to musíte, protože potřebuji vaše exkrementy, tak do těch novin, prosím.“

Tak jsme šli, tedy až na mého bratrance, který už byl na záchodě zbaběle doma. Když byly noviny plné, Jarda je opatrně zabalil a přenesl je naproti přes chodbu před dveře toho dědka. My jsme ho se zájmem pozorovali. Zabalené exkrementy opatrně položil na zem. „Hele seš si jestej, že je doma?“ „No natuty!“ „Tak mně puč sirky,“ řekl a noviny zapálil. Když chytly plamenem, zazvonil na dědka a vlítnul do bytu kamaráda a rychle zavřel dveře. My jsme je pootevřeli a koukali jsme, jak udavačský důchodce vyběhl z bytu a v bačkorách začal skákat po hořících novinách. Teprve když oheň uhasil, zjistil, v čem skákal… Bačkory asi vyhodil, mám takový dojem. My jsme se za dveřmi mohli udusit smíchy. Bráchanec začal škytat, když dědek při hašení začal řvát: „To je na ho…, takovej oheň, volám bezpečnost, už volám bezpečnost.“ Ve chvíli, když se šel přezout, jsme nenápadně vypadli z bytu, kde jsme všechno povypínali a zhasli, aby to vypadalo, že tam nikdo není.

Když jsme seděli v podolské hospodě, viděli jsme, jak před domem zastavilo policajtské auto a dědek ukazoval na setmělá okna bytu. Policajti kroutili hlavami, nasedli do auta a odjeli. Pak jsme se odebrali zpět na Smíchov, kde jsme to řádně oslavili. Dědek se prý potom odstěhoval.