V čase před vánocemi se na nás odevšud valí reklamy. Jak jsem mohl a mohu žít bez spousty báječných věcí? Stejně tak miluji, když mě dopoledne budí telefon s nabídkou nějakého úžasného „produktu“. Já jsem po noční neživý-nemrtvý a nějaký sladký hlas mi cosi nabízí. Já na to: „Jsem po noční, dejte mi s tím pokoj prosím!“ „A kdy vám mohu zavolat?“ „Pokud možno nikdy!“ A za chvíli znovu. „Je náš hovor monitorován?“ „Ovšem!“ „Tak mi laskavě polibte prd...!“ Normálně si vypínám zvonění, ale někdy zapomenu. Nejvíc urputní jsou u O2 a u Bohemia Energy. Po velmi špatných zkušenostech s Kyslíkem (O2) jsem je několikrát prosil, aby si mě dali do seznamu lidí, kteří s touto společností nechtějí mít nic společného.

Posledně jmenovaná společnost mě nadzvedává ze židle, když vidím, jak babička přijede motorákem na nádraží a veze dárky vnoučatům a svým dětem a evidentně se na těší. Ale její milovaná rodinka se baví jakousi elektronickou srač..., že na babičku zapomenou a ta marně mrzne na opuštěném nádraží. Tato reklama mne uráží. Verbež, pro kterou je nějaká elektronická věc, patrně telefon, důležitější než milující babička? Je to oslava konzumu v nejhrubším slova smyslu. Co člověk může chtít od O2, když bez upozornění zdraží několikanásobně polatky za pevné linky? Kdo je dnes používá? Staří lidé a podniky. Když jsem šel odhlásit pevnou linku, protože ji stejně nepoužívám, snižoval jsem věkový průměr naštvaných lidi v kanceláři O2 na pouhých sedmdesát let!

Domníval jsem se, že existuje jakási komis, která kontroluje etiku reklamy. Kdysi byla nádherná reklama na Fidorky s holčičkou s andělským výrazem, která praštila s panenkou do nárazníku kabrioletu tak, že se nafoukly airbagy a ona bezmocně uvězněné krasavici vzala z ruky Fidorku s textem „Když musíš, tak musíš!“ Prý to mohlo podporovat agresivitu dětí! A tady nevadí, že O2 uráží staré lidi? Nebo je to tak všemocná firma, že může všechno?

Je období Jiřiny Bohdalové. Mám strach otevřít lednici, aby na mě nevyjukla. Skuhrající a kvílející, případně šišlající. Chápu, že z něčeho musí platit složenky, ale co je moc, to je moc.

Pro mne je nejlepší televizí vnučka Amálka. Jsem večer unavený po celodenním blbnutí. Když jsem byl se synem Honzou sám, bylo mi o pět a dvacet let míň a nějak jsem se o něj nebál. Amálka má velké sebevražedné sklony a ve svých čtyřech letech je neuvěřitelně rychlá. Její snaha vykoupat se s kapry u Anděla v kádi byla téměř korunována úspěchem. Naštěstí ji včas chytil prodávající rybář. „Nemějte strach, není dnes první, kdo chce do vody!“ Spod kulicha se na mě smějí její oči, rukou v mokré rukavici, kterou hladila rybičky, se mě chytne a jdeme na autobus. Vzpomněl jsem si, když jsme byli s Honzou sami, jak nám „teta rybářka“, bezvadná paní, která prodávala ve Vršovicích v Ryby-drůbež, dala malou rybku z kádě a řekla: „Honzíku, tady máš Tondu a hoď ho do Vltavy, ať má hezké vánoce!“ A tak jsme tenkrát jeli k železničnímu mostu a Honza Tondu hodil do Vltavy a volal na něj: „Veselé vánoce, Toníku!“ Teta rybářky byla vůbec moc hodná. Když jí byla u kaprů zima, zabouchala na okno: „Grog se podává!“ Já jsem oblékl Honzu a šli jsme před dům k jejím kádím a tam na bednách od limonád bylo prostřeno. Honza dostal čaj a my si dali grog, vlastně ohřátý rum. Byla to skvělá žena a byla s ní velká legrace. Po roce devadesát se odstěhovala z Prahy a já z Vršovic. Vinárna U hroznu a Rybárna, to byla za komunistů centra inteligence ve Vršovicích. Ani jedno už neexistuje. Po komunistech se mi rozhodně nestýská, ale po Rybárně a Hroznu ano.

Nedávno jsem byl v Radiožurnálu a volal mi tam Ivan Štěpán z té výše zmíněné někdejší vinárny U Hroznu. Vynikající kuchař, úžasný vinárník, opravdový profesionál. Vždycky jsem si říkal, že až komunisti odtáhnou, on bude mít skvělou vinárnu. Bohužel jsem se zmýlil. Když privatizace Hroznu dopadla tak, že je přeplatili nějací veksláci, oni to vzdali a Ivan z pohostinství odešel. Je to velká škoda! Dodnes jsem nepotkal lepšího! Vinárna záhy zkrachovala a dnes je zavřená.

Procházeli jsme s Amálkou vánoční trh u Anděla. Aby lépe viděla, nesl jsem ji na ramenou. Amálka z výše ramen komentovala, co viděla: „Ta ovečka vypadá vskutku jako živá! Jejda, ta koule je ale nádherná!“ Používá slovní obraty z mých pohádek, které jí vyprávím. Najednou se ozve: „A teď vidím prd!“ Jak jsme prolézali dřevěné chaloupky, Amálka zavadila obří koulí na kulichu a ten jí spad přes oči. Nějaká paní, která se zjevně bavila Amálčiným slovníkem, se smíchem povídá: „Máte plné ruce, počkejte, já jí to srovnám, skloňte se!“

A tak sedím večer před Štědrým dnem u počítadla, vedle Amálka spokojeně oddechuje a já vzpomínám. Honza se řítí po zledovatělých silnicích z Basileje, kde pracuje, Petra šílí, že nemá všechno, jak má být. Zítra Amálku odevzdám a půjdu v noci do práce.