Sněhulák je nejjednodušší socha ze sněhu, kterou zvládnu i já. Sněhulák stojí na místě a nehýbe se. Společnost, která obsluhuje naše letadla, to znamená že nakládá a vykládá letadla, dává k nim pozemní zdroj elektrického proudu, zakládá kola klíny, aby se letadlo nerozjelo, když kapitán odbrzdí parkovací brzdy, aby se brzdy po přistání zchladily.

Když je letadlo naložené, odjede nakládací plošina a schody. Pak mají na můj pokyn mládenci odpojit zdroj elektrického proudu a odstranit zakládací klíny od kol. Pak se připojí tahač, který bude vytlačovat letadlo. V tu chvíli se někteří mění na sněhuláky: nechápavě koukají a hlavně se ani nehnou. Já stojím se sluchátky na uších, kapitán se ptá, proč se nic neděje, ale sněhuláci stojí a stojí. Marně bezmocně mávám rukama domluvené signály, ale nic se neděje. V tu chvíli jsem ve stavu, o kterém má maminka říkala: „Aby ses nepřekous!“ Dost dlouho jsem netušil, co to znamená, ale teď už to vím: je to pocit naprosté bezmoci a vzteku.

Stojíte u letadla, ukazujete, aby odpojili pozemní zdroj, ale sněhulák na vás nechápavě kouká. Odpojím se od letadla, dojdu k němu a hlasem mocným mu řeknu: „Můžeš sakra vypnout ten pozemní zdroj?“ „Já nevím, jak se to dělá!“ Vypnu zdroj a zařvu: „Vytáhni do pr... ten kabel z letadla!“ Sněhulák se nehne a řekne: „Já nevím, jak se to dělá!“ To je mantra sněhuláků. Vytáhnu kabel z letadla, hodím ho na zem a zavřu dvířka od přípojky na trupu. A sněhulák stojí a kouká. Že by sbalil kabel, aby se mohlo začít vytlačovat, to ani náhodou. A kolem stojí další tři sněhuláci a ani jednoho nenapadne vyndat klíny od kol. A když parťákovi, který odjel se schody, prasknou nervy a vyskočí z tahače, je k fackám jenom kousek. Proč tyto lidi společnost zaměstnává, netuším.

Na letišti Luton je základna společnosti Monarch. Tato letecká společnost se zabývá dopravou „koupáků“ do prázdninových destinací. Je jasné, že v zimě je útlum, a tak má společnost na zimu plánované větší revize svých letadel. Také snižuje stavy zaměstnanců. Těm, které propustí, dá podepsat, že se zavazují, že nastoupí ke společnosti, až začne opět sezóna. Za tento podpis dostanou buď jednorázovou odměnu, nebo měsíční příspěvek. Tak má Monarch zajištěno, že mu opět nastoupí kvalifikovaní nakladači a mechanici, takže nebude mít na ploše „sněhuláky“, kteří bez jakéhokoliv zájmu stojí a čumí skoro jako sestra Ina v seriálu Nemocnice na kraji města (který napsal odbojář Dietl).

Bezmocný vztek je to nejhorší, co člověk zažije. Když narazíte na nezájem a tupost. To bych tomu dotyčnému nebo té dotyčné vzal hlavu za obě uši a mlátil s ní o zeď, dokud se v té lební dutině ty dvě améby nepotkají a nesepnou myšlenkový proces, jehož výsledkem bude nějaká smysluplná akce.

Jel jsem minulý týden s Honzovým cadillacem. Na Strakonické nás zastavila Celní správa. Kontrolovali naši dálniční známku, kterou jsme shodou okolností koupili asi hodinu před tím. Auto bylo do té doby nepojízdné, takže jsme si udělali první výlet. Jeli jsme pro mého veterána, kterého dodělal jeden šikovný mechanik. Celníci zjistili, že je všechno v pořádku, se zájmem si prohlédli cadillaca, sedli do auta a odjeli. Já seděl za volantem, protože Honza měl den před tím s kamarády merendu, a tak měl strach ze zbytkového alkoholu. Za Chrašticemi jsme odbočili k našemu servisu. Tam jsem nechal Honzu s caddym a přesedl jsem do svého thunderbirda. Ještě jsme se naobědvali v hospodě Na dole v Chrašticích a já jel do Prahy, kdežto Honza zůstal u babičky.

Kochal jsem se duněním vé osmičky, která šlapala jako hodinky. Mechanik odvedl skvělou práci! Na rovince u Dobříše jsem trochu pustil koně z řetězu, motor se rozeřval a auto vyrazilo. Hned jsem sundal nohu z plynu a dál jsem už jel katolicky. Před Prahou mě zastavili opět pracovníci Celní správy a kupodivu to byli ti samí! Pán koukal nechápavě na mě, koukal na auto a koukal do dokladů. „Já jsem vás už dneska jednou stavěl, že jo?“ Na to se nedá říct nic jiného, než: „Mě? To si mě musíte s někým plést!“ Odešel ke kolegyni, ta si mě prohlédla, koukala na auto, pak něco říkala. Pan celník mi vrátil doklady a nejistě povídal: „A stejně jsem jsem vás už dneska jednou viděl, ale v jiném autě!“ „To víte, cadillacem tam, fordem zpátky! Veselé Vánoce!“

A tak jsem jel zazimovat mého veterána s dobrým pocitem, že jsem se pobavil na úkor Babišova poskoka (i když on se tomu smál také)!