Vánoce se blíží, a to nezadržitelně. Miluji je a nejraději je prožívám u nás na Smíchově. Dvakrát v životě jsem slavil vánoce mimo domov, jednou v USA, podruhé v Anglii. Jakkoliv se mi kamarádi snažili nahradit domov, Releigh-Durham nebo Windsor nejsou naše zahrada. Velký windsorský park se vůní tlejícího listí, mlhou a vlhkem trochu blíží naší zahradě. V Great Windsor parku je stará pošta, která stále funguje. Je to nádherný domeček stojící o samotě. Stará paní pošťačka tam i bydlí. Kromě pošty tam má i kavárničku.

Když se mi moc stýskalo, tak jsem k té milé paní zašel, nebo zajel na kole. Dal jsem si koláč nebo štrůdl a vyprávěl jsem jí a jejím kamarádkám, jakého mám geniálního syna (protože všichni máme geniální děti). Byl jsem z celého kavárenského spolku jasně nejmladší (asi o generaci), mně bylo tehdy něco přes čtyřicet a dámám hodně přes sedmdesát. Jak to tak po sobě čtu, už tehdy jsem byl členem pražské, vlastně pardon, windsorské kavárny. A to byl začátek let devadesátých a Ovečkinovi bylo kolem dvanácti a svého pána si v útulku teprve hledal... Všichni na mě byli vlídní a milí, můj šéf Bill Morley si se šéfpilotem rozdělili dny, kdy u koho budu. V Praze jsem byl zlý a nehodný, ba dokonce jsem prý byl děvkařem a tady se hádali, u koho mám být. Miluji Anglii a dům v Engelfield Green i svůj pokojíček ve Slough, ale doma je doma.

V Releigh to bylo jiné. Bylo teplo a vlhko, inu, Severní Karolína. I když jsem měl hotel, bydlel jsem u kamaráda. Jeho krásná a milá manželka se snažila, seč jí síly stačily, abych se u nich cítil jako doma. Vánoce byly o to zajímavější, že ona byla černoška a evangelička a Jay je praktikující žid. Tato směsice vytvořila velmi zvláštní vánoce. Neuvěřitelně jsem se přejedl na Boží hod krocanem a když jsem nad ránem ležel a nemohl spát, vzpomínal jsem, jak jsme s mámou smažili kapra a já k tomu vyráběl bramborový salát... Nic není lepšího než kapr se salátem!

Nakonec čas vše vyléčil, k rodině jsem se sice již nevrátil, ale Honza ke mně ano, a dnes, když je mu přes třicet, už ví, že býti děvkařem není zase až tak špatná pověst. Tedy ne, že by jím byl, to ne! Popravdě řečeno, já bych jím byl rád, ale nikdy jsem jím, bohužel, nebyl. A teď jsem na to již starý.

Vánoce se neobejdou bez dárků. Musím se přiznat, že jsem i za své psaní dostal několik dárků. Jednou jsem dostal nádherný dopis od paní, že její maminka uštrikovala teplé ponožky a že se ptá, jestli bych se neurazil, když mi je pošle. Úžasný dárek! V zimě v mém bytě táhne od podlahy, a tak se Zuzanou vzpomínáme na tu hodnou paní, které se tak líbily mé knížky, že mi poslala skvělé ponožky. Vážená dámo, nevím, jestli stále čtete mé vzpomínky, ale vězte, že ponožky byly skvělý dar. Dalším neobvyklým dárkem od čtenáře byla obří lžíce na boty! Obří v tom smyslu, že je přes metr dlouhá, a tak se nemusím ohýbat. Zajímavé je, že lžíce je propagačním předmětem jejich podniku, skvělý nápad!

Patnáct let se scházíme před vánoci při výrobě nepečeného cukroví a přípravě vaječného koňaku. Chtěl jsem napsat: nepečeného pečiva, ale vzpomněl jsem si na svého Honzu, jak v Basileji, kde pracuje, vysvětloval kolegům, že potřebuje volno na pečení nepečeného pečiva. Tak se do toho zapletl, že bude muset vzít vosí hnízda a rumové koule na ochutnání. „Tak je to pečené, anebo není?“ „Není, ale je to pečivo!“ „Pěkná blbost, kdo ví, co v té Praze vlastně děláte!“

Začínali jsme se Zuzanou sami, pak mě napadlo přizvat bráchance a jeho ženu Dášu. Pak se připojil můj Honza s Petrou a nakonec Petr, znalec bulharských vín. V této sestavě se scházíme patnáct let! Bohužel, od předloňska už bez Dáši. Ta to kontroluje shora z nebeské báně. A evidentně dobře, protože na naše cukroví pějí znalci ódy! Beru ho s sebou do Anglie a Suzie ho musí bránit vlastním tělem, aby vydrželo do Vánoc. Letos nebyla ani Petra s Amálkou, protože je schvátila chřipka. Ale Amálka měla angličáky buldozer a bagr připraveny, aby mohla jezdit v těstě. To ostatně dělal i její tatínek, když byl malý. Jen malověrní se rozčilují kvůli nepořádku, který při takové akci vzniká. My jsme nad tím povznesení, proč ztrácet čas neustálým uklízením?

Vzpomněl jsem si na svou sestru, která se mě kdysi ptala, jestli jsem už umyl na Vánoce okna. „No jasně, nejsem špindíra!“ „A kdy jsi je myl, že jsem tě neviděla?“ „Počkej, kdy to mohlo bejt? V červnu? Ne, to bylo v srpnu, jo, tak to bylo!“

Jak říkám, nevyčerpejte se zbytečnostmi a užijte si přípravy. Dárky ani úklid nejsou tím nejdůležitějším, nejdůležitější je být šťastný a to uštvaní lidé nebývají!