28.5.2017 | Svátek má Vilém






Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 393

29.11.2016

Pustím televizi a na kterémkoliv kanálu se vaří. Jak říká Zuzana: „Každý, kdo má do zadku díru, vaří v televizi nebo píše kuchařky!“ Jsou ale pořady o vaření, na které se rád koukám. Když se dívám na pana Pohlreicha, vidím, že umí vařit. Už podle toho, jak bere do ruky vercajk, jak krájí, prostě jak se staví k řemeslu. Pohlreich je bezpochyby dobrým obchodníkem, ale řemeslu rozumí. Zato když jsem poslouchal šišlavého Itala, který má restauraci v ulici Ch. de Gaulla a v televizi vyprávěl, jak je nejlepší candát z tržnice té a té a že mu ho vozí každé ráno z Itálie... Ve skutečnosti přijede česká firma a vyhodí na chodník lodnu se zaledovaným candátem a s jiným rybami, ani jedna rozhodně není z Itálie. Jsem rád, že se tento pán už v televizi nevyskytuje.

Při vaření poslouchám rádio. Tam vyprávěla Linda Rybová, jaký úspěch měl jejich Herbář a že natočili další řadu. I dal jsem si tu práci a pořad jsem si pustil. Po noční mám přes den poměrně dost času. Na obrazovce byly dvě anorektičky, které byly strašně otomilé, nad vším se rozplývaly a jásaly, u ničeho neopomněly poznamenat, kdo to vyrobil a od koho to mají. Nože a jiné kuchyňské potřeby držely jak Žižka telefon a bylo jasné, že toho v životě moc neuvařily. Jako správné herečky oddeklamovaly text, ale o vaření očividně věděly úplně kulové.

Karolína, domácí kuchařka, na tu jsem úplně alergický. Tu vydržím do první „Jak říkala moje babička“. Usmívá se jako Matěj na jelito a když ji vidím něco krájet, být štábem, šel bych pro lékárničku. Kde tuto „hvězdu“ sebrali, netuším. A ona dokonce vydává knížky! Tou bych si maximálně podepřel pračku, aby se nekývala. A to jsem vynechal Hrušku a Babicu, který vše nahrazoval, na oba jsem si také vypěstoval alergii.

Mě neučila vařit má babička, ale maminka. A já byl nevděčný fracek a puberťák. Vždycky jsem se nafoukl, že já nikdy vařit nebudu. Ale pak mě to začalo bavit, užili jsme si při tom s mámou ohromnou legraci. Ono když vám přistane na hlavě těsto s výkřikem: „To je zpracovaný těsto, ty kašpare? Znovu a líp!“ Udělal jsem žádané a hodil jsem to zpět s výkřikem: „Postřeh, mami!“ Někdy to po našich seancích vypadalo u nás v kuchyni jako po boji. K tomu jsme popíjeli víno a v zimě rum. Prostě člověk si k vaření musí vypěstovat vztah. Dnes už popíjet nemohu, protože většinou někam jedu motorovým automobilem, ale když je to večer, tak to se neodříkám. Proto jsem měl rád jakéhosi černouška z Anglie, který začínal každý recept slovy: „Otevřeme si láhev whisky a můžeme začít.“ Nebo Dita P., to je nejenom krásná ženská, ale vaří s takovým gustem, že i kdybych měl v sobě zrovna pečené koleno, dostanu hlad. Také mě fascinoval druhý plán natáčení, nádherná kuchyň, krásné nádobí a její láska k jídlu, ta je opravdu nakažlivá.

„Honoušku, ty jsi zase křičel sposťárny, to byla v televizi tvá oblíbená Karolína nebo ty dvě anorektičky? Nebo Zeman se svou ovečkou?“ „Ne, Zuzanko, to byla jen ukázka ́jak říkala má babička ́! A k tomu krájela zeleninu a kudlu držela jak prase kost a pak byl soudruh Ovarov se svou ovečkou, příliš mnoho intelektuálna najednou - a pak má člověk skončit s pitím. Dneska nemám žádný aeroplán, jdu se podívat do sklepa, jak jsme na tom se zásobami!“

Většina kamarádek vaří, protože jejich rodina údajně připomíná súdánské běžence, kteří viděli jídlo maximálně na fotce. „Já se s tím dělám celé dopoledne, oni to za půl hodiny sežerou, ani nepoděkují, no vykašlat se na to!“ Musím se přiznat, že pro mě je největší odměnou, když najdu před chalupou, jak se kluci s Amálkou přetahují o kastrol se studeným buřtgulášem, který zbyl po obědě. Když jsem byl za synem Honzou v Paříži, poprosil mě, jestli bych jim neuvařil „psí žrádlo“. „Honzo, ale to dělám ze zbytků a ty tady asi nemáte.“ „Tak něco koupíme a budeme si myslet, že to jsou zbytky. Co máme koupit a kolik?“ „To myslíte vážně, že ve Francii, kolébce světové kuchyně, budu dělat náš oblíbený eintopf?“ Šel jsem s kluky nakoupit a pak jsem vytvořil ohromný kastrol tohoto blafu. „Jen toho udělej hodně, my si to budeme brát do práce! A něšetři kořením!“ A tak pařížské letiště zažilo nebývalé kulinární orgie. Honzův kolega dokonce navrhl, abych to udělal Honzovi na svatbu... Nebojte se, měli svíčkovou!

Protože se blíží svátky mně nejmilejší, plácáme se Zuzanou těsto, do práce nemusím, a tak si to trošku ředíme... Ostatně rumíček lékařský je nezbytný doplněk cukroví!



Diskuse


C. Hulka
16:15
29.11.2016

J. Lepka
13:14
29.11.2016

M. Krátký
12:27
29.11.2016

P. Zinga
9:32
29.11.2016

J. Hanzal
9:20
29.11.2016

počet příspěvků: 5, poslední 29.11.2016 04:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.