Když je člověku devatenáct, má utkvělou představu, že všichni lidé v rodičovském věku jsou na hlavu padlí troglodyti. Jak už někdo napsal: „Když mně bylo osmnáct, žil jsem já, básník a citlivá duše povznesená nad všední život, s naprosto nechápavým otcem, který po mně chtěl tak přízemní věci, jako abych odmaturoval, abych měl hotové úkoly, abych se připravil na vysokou školu, a vůbec nechápal mé rozedrané nitro. Jak já mohu mít tak nechápavého otce? Když mi bylo dvacet pět, s údivem jsem zjistil, co se ten táta za tu dobu všechno naučil!“ I já jsem si prošel takovým obdobím. Vlastně oběma, jako syn i jako otec. A co je spravedlivé na tomto světě, i můj syn bude zákonitě pro své děti po určitou dobu tím největším blbcem pod sluncem. Je to stejně zákonité, jako že po noci přijde den.

No a tak se stalo, že v devatenácti jsem měl pocit, celkem dost výrazný, že mě přítomnost rodičů dusí a že musím vyrazit z domova. Psal se rok 1969 a já měl nastoupit na fakultu jaderné fyziky. Nejdelší prázdniny jsme se rozhodli s kamarády zakončit na vysokoškolském táboře v Jižních Čechách. Michal, který to zorganizoval, měl auto od rodičů, a tak jsme si sbalili spacáky a stan (ten přeci nebudeme potřebovat, vždyť budeme spát u holek, ne?) a vyrazili jsme.

Problémy začaly na votickém kopci, kdy Octavia Combi odmítla poslušnost. Zastavil nám nějaký pán, který zjistil, že máme prasklý palec od rozdělovače, a protože měl s sebou náhradní, tak nám ho věnoval (po tom, co mělo následovat, nás měl ten dobrý muž spíš nakopat, ale kdo to v tu chvíli tušil!). Auto jelo jak za mlada, vlastně v té době to bylo celkem zánovní auto.

Míjeli jsme Soběslav po betonce, jak se říkalo tamnímu betonovému obchvatu, který je dnes pokrytý asfaltem. Dojeli jsme buldozer, který se přemisťoval kamsi „po ose“. Michal byl rozjetý, jeli jsme kolem sto dvaceti, neměl žádné řidičské zkušenosti, ale že nemá ani řidičák, že si ho teprve dělá, jsme netušili. Rozhodl se, že buldozer předjede. S výkřikem „Babička říkala: děti, nikdy nebrzdit!“ začal pomalu jedoucí stavební stroj předjíždět. Když jsme byli v protisměru vyrazil proti nám wartburg. Michal se lekl a strhnul auto na buldozer. Teprve později, když to policajti měřili, zjistili, že bychom se tam klidně vešli všichni tři. Ve sto dvaceti jsme bokem narazili na pásy buldozeru. Auto se roztrhlo a já, který jsem seděl na relativně nejbezpečnějším místě, na zadním sedadle, jsem údajně proletěl předním sklem. Našli mě na druhé straně silnice v příkopě. Kromě okamžiku nárazu, který mi dodnes nevymizel z paměti, si pamatuji, že jsem seděl ve škarpě a nějaká paní mi utírala krev ručníkem.

Odvezli nás do táborské nemocnice. Řidiči se nestalo nic, kluk, který seděl vedle něj, si překousl jazyk, jinak se mu také nic nestalo. Zato já jsem dopadl, nejdřív mi vyndali sklo, které jsem měl zasekané všude, a pak doktor zavelel: „Sestro, přineste šicí stroj, tohle rukou šít nebudu!“ (myslel to jako vtip...!) Sešili mi obličej i záda. Při tom, jaký jsem fešák, mám dojem, že se doktor trochu spletl…

Nemohl jsem ležet ani na břiše, ani na zádech, všude to bolelo. Když Michal dojel do Prahy, zavolal mé mamince, že jsme měli malou nehodu a že ležím v Táboře v nemocnici. Když takové sdělení slyší kterákoliv maminka, je z toho na prášky! Stejně tak i ta moje: „Ježíši, co se stalo?“ „Ale celkem nic, je jenom trochu pomlácený, ale bude v pořádku, je při vědomí.“

Tím posledním to opravdu vylepšil. Protože táta nebyl doma, tak máma poprosila sousedy, jestli by ji nehodili do Tábora do nemocnice, že tam leží její Honzík. Dobří sousedé vyděšenou mámu posadili do auta a hned ji odvezli do táborské nemocnice. Když mě máma viděla, jak jsem zafačovaný, rozplakala se. Teprve později, doma, jsem se dozvěděl, že soused je tak mizerný řidič, že mámě prostě praskly nervy, když mě viděla. Celou cestu se o mě bála a teprve když viděla, že až na modřiny a obvazy mi celkem nic není, došlo jí, že se měla bát o svůj vlastní život.

Asi po týdenním pobytu v nemocnici přijel za mnou Michal se svou matkou. Tato naše bývalá učitelka mě zkroušeně poprosila, jestli bych nemohl podepsat reverz, protože Michal nemá řidičák a že to je na prokurátora. Také by prý musel každý můj den v nemocnici zaplatit. Protože jsem byl jeho kamarád a vlastně mně nic nebylo, šel jsem za doktorem a řekl jsem mu, že chci domů a kde to mám podepsat. „Hele mladej, voni na tebe tlačili, co? Nenech se vyhecovat, musíš tady zůstat, protože jsi měl těžký otřes mozku a to musíš být v klidu. Máš dojem, že ti nic není, protože ležíš, ale doma budeš chodit a blbnout, já bych ti to neradil, může ti být za čas hodně blbě!“

Ale co mě bude nějakej blbej doktor přesvědčovat, vždyť jde o kamaráda! Přeci nepůjde kvůli mně do kriminálu, ne? A tak jsem to podepsal, oni mě odvezli domů. Druhý den zorganizovali Michal a Zdeněk (třetí účastník nehody) mejdan na mou oslavu. Doktor kecal, nic mi nebylo.

Asi za rok mě při změně počasí, respektive atmosférického tlaku, začala strašně bolet hlava. Byla to hrozná, úporná bolest. Šel jsem k doktorce, ta mi dala nějaké prášky na migrénu a tím to bylo vyřízené. Pilulky, samozřejmě, nezabraly. Vzpomněl jsem si na táborského doktora. Měl pravdu. Aby se Michal vyhnul prokurátorovi, jeho rodiče, zdatní straníci, mu zařídili pobyt v Západním Německu a naše kamarádství tím skončilo. Poznal jsem, že jsem udělal pěknou blbost, ale to už holt člověk v tom věku dělává.

Máma si vzpomněla, že jeden z jejích bratranců je slovutným profesorem na lékařské fakultě a že je tuším neurochirurg. I zavolala mu, jestli by se na mě podíval. „Jo, klidně, ať přijde ve středu, to mám volno.“ Máma mě vybavila obálkou, do které dala peníze. „Prosím tě mami, vždyť je to tvůj bratranec, v rodině se snad úplatky nedávají, ne?“ „Víš, on byl vždycky na peníze, raději si to vezmi.“

I přišel jsem ve smluvený den na smluvené místo. Sestra vyšla z ordinace: „Vy jste pan Čech, že? Tak pojďte dál, pan profesor vás čeká.“ Vešel jsem dál a tam seděl člověk zahloubaný do papírů a můj pozdrav totálně ignoroval a mě vlastně také. Stál jsem tam a připadal si jako totální blb. V ruce jsem držel obálku s penězi, tak jsem ji po chvíli stání dal panu profesorovi na stůl. Pan profesor po ní sáhnul a zkontroloval její obsah. Jeho chování se rázem změnilo: „Nazdar Honzo, vítám tě, posaď se! Copak tě trápí?“ ˇKdyž jsem se vzpamatoval ze šoku ze změny, kterou vyvolala čarovná obálka, řekl jsem, co mě trápí. Pan profesor napsal žádost o vyšetření nějakému svému podřízenému, to bylo všechno, co udělal, nic víc, nic míň, a vystrkal mě ze dveří. Udělalo se mi lehce špatně od žaludku.

V čekárně před ordinací pana docenta mě potkala usměvavá sestřička: „Jdete k nám?“ „Jestli je to ordinace pana doktora N., tak ano.“ „Tak pojďte dál a posaďte se.“ Pan doktor, aniž by viděl papír od profesora, aniž bych vůbec nějaké doporučení měl, mě prohlížel téměř celý den. Byla to ohromně příjemná změna. Ten cizí člověk, na rozdíl od příbuzného, se mi zcela věnoval a díky jeho péči se mé problémy zmenšily na minimum! Byl to „jenom“ skvělý doktor, kterého zajímal pacient. A papír se žádostí o vyšetření od pana profesora mám dodnes schovaný.

Při práci na letištní ploše člověka dost často „chytnou záda“. V letadle se zpotí, venku je ledový vítr a je zaděláno na malér. Tak se stalo, že mě doktorka, když jsem chodil jako „nalomený anděl“, poslala na polikliniku na vyšetření se zády. Přišel jsem v kabátě a doktor mi řekl, ať se posadím a cože mi vlastně je. „No bolí mě záda, nemůžu se hnout.“ „A jaký sport jste dělal za mlada?“ „Závodně jsem plaval.“ „No jo, plavání, plavání, to máte od toho, to jsou ty skoky po hlavě do vody, to je jasný! Tady vám napíšu brufen, to vám pomůže.“ A bylo po vyšetření! To je doktor! Ani kabát jsem si nesundal! A to všechno jenom za třicet korun! Za cenu jednoho piva jsem se dozvěděl, že když jsem před čtyřiceti lety závodně plaval, tak teď mě bolí záda. Takovou moudrost se v novinách nedočtete! Teprve když jsem se dostal pod ruce jedné paní, která mi ty záda dala dohromady, jsem zase začal chodit normálně jako homo erectus.

Nechtěl jsem tady zveřejnit svou zdravotní kartu, je to jenom mé malé zamyšlení nad problémem, který v současnosti hýbe naší politickou scénou. Jsou lékaři od kterých bych si nenechal udělat ani manikúru a je jedno, jestli zaplatím třicet korun nebo ne. A jsou tací, kteří léčí i slovem.