25.4.2024 | Svátek má Marek


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 38

3.2.2009

Koupil jsem si DVD Bruce Springsteen Live in Dublin. Je to nádherná muzika a z muzikantů vyzařuje naprostá pohoda a radost z muziky. Nejsou to jenom profesionálové, kteří si odehrají koncert a jedou o štaci dál. Na konci DVD, až za titulky, je zcela nečekaně záběr z chodby do šaten muzikantů, kde si hrají jen tak pro sebe na akustické nástroje. Je to úžasné, když někoho baví to, čím se i živí, a vychutnává si to.

Proč takový kostrbatý úvod? Byl jsem kdysi na koncertu Springsteena a byl jsem z toho odvázaný. Byla to neuvěřitelně skvělá muzika. Hrál tehdy sám, bez kapely, utáhnul dvouhodinový koncert a v sále to vřelo, jako kdyby stálo na pódiu dvacet lidí. Pak jsem se s ním čirou náhodou sešel v hospodě. V obyčejné hospodě, kde na baru pil pivo. Stál jsem vedle něj a říkal jsem si, sakra ten chlap je někomu podobnej! Pak se dal se mnou do řeči, docvaklo mi, kdo to je. V kožené bundě, rozcuchané vlasy, prostě chlápek z ulice. Tady o něm komunisti psali, že to je obhroublý řidič kamionů, pomalu negramotný. Když píše verše, negramotný? A ještě k tomu skvělé?

Dopil své pivo, zaplatil a odešel. Zeptal jsem se barmana, jestli ví, kdo to byl. „Kdo to má vědět, asi nějakej umělec, sem chodí samý takový.“ Řekl jsem to večer svému známému, u kterého jsem v New Yorku bydlel, a on mi odpověděl: „To víš, tady ho už nikdo nezná, tady je to nula, to jenom u vás v Československu se z něj můžete pos….“ Nechtěl jsem se s ním hádat, a tak jsem to nechal být. Co čert nechtěl, asi tři dny na to jsem vytáhnul noviny ze schránky a tam bylo, že Bruce Springsteen dostal cenu Grammy. Tak jsem mu to donesl a podivoval jsem se, že takovou prestižní cenu dostane někdo, koho nikdo v Americe nezná. Divná země, ta Amerika!

To byla jedna z mnoha prostopravd, kterými mne naši bývalí spoluobčané v zahraničí zahrnují. Jedním z úžasných „poznatků“ bylo, že v USA si Volva kupují jenom komunisté. Skvělá prostopravda, nevím proč se dotyčný vystěhoval z Československa, když je Volvo na jednom z předních míst prodaných aut v Americe. Že by tolik komunistů? Dokonce jsem viděl, že Riceová, ministryně zahraničí, jezdí Volvem. Asi to bude tajná členka KSČM!

Líbí se mi auto Chevrolet Suburban, velký teréňák. Než jsem si jednoho obstarožního zakoupil, bylo mi řečeno, že taková auta si u nich v Americe kupují jenom redneci, neboli venkovani. Když jsem byl před týdnem v New Yorku, koukal jsem jak blázen, kolik venkovanů po tom městě jezdí! Dokonce když byl prezident Bush v Praze, jeho kolona se skládala většinou z těchto vozů. Podle zvláštního náhledu na majitele těch aut to byla nejspíš obdoba zájezdu JZD do Prahy na vánoční nákupy!

Minulý týden jsem se vracel domů z New Yorku do Prahy a letěl se mnou také jeden takový „světoobčan“. Seděl přes uličku, takže se jeho řeči nedaly, bohužel, přeslechnout. Vyprávěl postupně všem stevardkám, že má za New Yorkem vilu a že tam musel ráno uklízet sníh, ale že na to má traktor, takový „douzr“. „Víte, co to je? To je traktor s radlicí, to víte, u nás v Americe se bez toho neobejdete.“ Byl jsem v New Yorku několik dní, takže jsem věděl, že týden nesněžilo, a netuším co tím dozerem uklízel, ale dost možná, když má tu vilu, že tam také bude mít umělé zasněžování. Můžete namítnout, že stát New York končí až u Niagarských vodopádů, takže na severu klidně mohlo sněžit, ale on mluvil o městě New York.

„Pořádal jsem takovou menší party, asi dvě stě lidí, kdybych věděl, že je posádka ČSA ve městě, tak bych pro vás poslal limuzínu. Bylo by fajn představit mým partnerům letce z Česka.“ Podobnými bláboly krmil všechny holky na palubě. Jedna věc mě zaujala, neb byla z mého oboru. Bylo to jenom několik dní po té, co vytáhli vrak Airbusu A320 USAiru z řeky Hudson po perfektním přistání, kdy kapitán díky svému umu zachránil životy všem cestujícím. Stevardkám říkal, že to přistání na vodu nebyl problém(!), že to by zvládnul i on, protože Airbus má na přistání na vodu takové zařízení, takovou vrtulku, kterou vytáhne z trupu a s tou se může pohybovat ve vodě! Jedna stevardka, která věděla, že jsem mechanik a které to vyprávěl, se mě udiveně ptala, jestli je to pravda. „No, je to jako rádio Jerevan, je to i není pravda. Ta vytahovací vrtulka tam skutečně je, ale slouží k tomu, když vypadnou letadlu oba generátory na motorech a nejde ani pomocná jednotka, tak aby letadlo nezůstalo bez energie, čímž by se stalo neřiditelným, vypadne z trupu vrtule, které se říká RAT (ram air turbine), která se náporem vzduchu roztočí a vyrábí tlak v hydraulickém systému a elektrickou energii, takže je letadlo řiditelné. Ale rozhodně neslouží k pohybu na vodě. To je zase nějakej vůl, ne? Ukazoval ti už fotky svého domu a auta?“ „No jasně, jak to víš?“ „Inu, to takoví dělávají.“

Pamatuji si na jednoho borce, se kterým jsem se před léty sešel na letu do New Yorku, ten mně hnojil mozek tím, že má Mercedes Dealer Ship (prodává mercedesy) a že to je skvělý bussines. Když mě tím otravoval asi dvě hodiny, požádal jsem ho, aby mi dal pokoj, že chci spát. Dal mě i vizitku, že ho mám navštívit, až budu v New Jersey. A co čert nechtěl, osud mě tam zavál a když jsem zjistil, že jsem čirou náhodou blízko tohoto generálního zástupce Mercedesu pro USA, řekl jsem si, že navštívím jeho show room, když už mě s tím prudil celý let, alespoň si u něj dám kafe. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že na udané adrese je řadový dřevěný domek, kde v garáži za domkem tento údajný zástupce firmy Mercedes Benz předělává ojetá auta z Evropy na americké předpisy a pak je prodává. Takže, tak je to s takovými „bussinesmany“. Ti opravdu úspěšní o tom nemluví, nemají to totiž zapotřebí.

Opustit vlastní zemi, odjet s tím, že už nejspíš nikdy neuvidím své přátele ani rodiče, že se nikdy nebudu moc projít po milých místech, to musí být opravdu těžké rozhodnutí. Valná většina lidí, kteří za vlády jedné strany opustili Československo, šli do zahraničí, protože si chtěli ekonomicky polepšit. Co si budeme namlouvat, polská uklízečka v hotelu Pennsylvania v New Yorku bere víc než kvalifikovaný mechanik na pražské Ruzyni. Znám také člověka, který je emigrantem „z leknutí“. Zůstal v USA poté, co se byl zeptat na imigračním oddělení, co by měl udělat, aby mohl v Americe zůstat. Zděsil se, když pak potvrzoval knihování letenky v kanceláři Československých aerolinií a zaměstnanec ČSA mu do telefonu řekl: „My mysleli, že tady chcete zůstat, když jste byl na imigračním.“ A i když měl v Praze velmi dobré postavení, sesypal se a v USA zůstal. Později si vymyslel legendu o tom jak ho StB pronásledovala. Jak je vidět, důvodů, proč lidé zůstali v cizině, je mnoho. Ale stejně ty lidi obdivuji, ať už jejich důvody byly jakékoliv. Já bych to nedokázal.

Arnošt Lustig, aspoň myslím, že to byl on, řekl, že většině emigrantů se zastavil kalendář v den, kdy opustili Československo. Vždycky si na to vzpomenu, když mi někdo předvádí nějaký úžasný mobil nebo fotoaparát se slovy: „To asi u vás v Česku neznáte, co?“ Ale já si můžu u nás koupit všechno nebo to objednat přes internet, a to dokonce z toho samého krámu, kde to koupil on. Stejně jako když se mě ve Vídni zeptala jedna známá, jestli jsou u nás v obchodech plenky na jedno použití. Tak jsem jí vysvětlil, že už nežijeme v jeskyních a nesvítíme loučemi, anóbrž máme elektrickou energii. Zajímavé je, že jeden kamarád, který žije v USA už přes třicet let, přijel do Čech, tady se zranil a musel být hospitalizován. Strašně se divil, že musí pobyt v nemocnici zaplatit, že mu tady jeho pojistka neplatí: „Mám nejlepší americkou pojišťovnu, která kreje úplně všechno a tady v týhle posr…. zemi neplatí!“ „Proč sis to nezjistil, než si odjel, ta pojišťovna neplatí nikde v Evropě. Já jsem sice jenom blbý Čech, ale než někam jedu, tak si zjistím, kde moje zdravotní pojištění platí, ale my holt nemáme džáb, ale práci, a neplatí tady baky, ale koruny.“

Když jsem poprvé v životě viděl Pavla Tigrida a poslouchal jsem jeho moudrý proslov, nemohl jsem si v hlavě srovnat, že tento člověk žil valnou část svého života v zahraničí. Jeho čeština byla lepší než je čeština většiny redaktorů televize Nova! Stejně tak Ája Vrzáňová, vždy elegantní dáma, nebo Meda Mládková, to je také neuvěřitelná dáma. K nim by se jistě mohl bok po boku zařadit pan Medek a pan Škvorecký. To jsou lidé, na které je radost se i jenom dívat! Paní Mládkové závidím energii, se kterou byla s to bojovat za svůj sen o galérii s pražskou zlatokopeckou galérkou, která si říká magistrát. To jí mohou závidět lidé, kterým je polovic! Lidé tohoto formátu nikdy a nikomu nedali najevo, že jsme opice, které dostali ze stromů teprve oni, když se vrátili zpět do Čech. Před takovými já smekám a jsem rád, že jsem je mohl vidět a slyšet. Těm, o kterých jsem psal předtím, se raději vyhýbám, bez jejich „mouder“ se klidně obejdu.