Mám rád červen. A vždycky jsem ho měl rád. Hned z několika důvodů: když jsem byl školou povinný, blížil se konec školního roku a většinou už byly známky napsány, takže nehrozily nervy z písemek a zkoušení. Prvního června jsem se před šedesáti šesti léty narodil a dvacátého čtvrtého června mám svátek. Kdysi jsem vysvětlil svému synovci Matesovi, že prvního června se slaví mezinárodní den dětí, protože jsem se narodil a byl jsem nejkrásnější dítě v porodnici a soudruh president Gottwald položil přes mou kolébku českou vlajku a řekl, že na mou počest se bude první červen slavit jako den dětí. Ve skutečnosti netuším, proč se to v ten den slaví. Dříve mi ségra upekla bábovku se slovy: „Mezinárodní dítě, tady máš bábovku k tvým narozeninám!“ Nedávno od tohoto zvyku z neznámého důvodu upustila. Sladké nemusím, ale bábovku od ségry jsem měl rád. Teď mě podstrojuje Petra, budoucí manželka mého syna. Ta dává do bábovky i kousky čokolády. Protože jsou Amálce tři a půl, rozhodli se Petra a Honza, že se vezmou. Přece si Honza nevezme někoho, koho pořádně nezná, ne?

V sobotu jsme s Petrou a s Amálkou slavili svátek Jana Křtitele. Seděli jsme na zahradě a blížila se bouřka. Bylo dusno a strašné vlhko a já jsem si vzpomněl na svou anabázi v Bangkoku, kde jsem strávil půl roku. Leden až začátek června bylo horko a vlhkost vzduch se pomalu zvětšovala, až na konci června měla kolem 98 % a bylo nedýchatelno. Můj šéf mi dovolil, že jsem nemusel nosit kravatu a sako. Teklo ze mě jako z hasičské stříkačky. V srpnu, kdy monzuny vrcholily, než jsem došel asi dvě stě metrů z klimatizované prďárny k letadlu, jsem byl jak ze sprchy. Thajští kolegové se nepotili a já jim záviděl. Můj šéf, původem z Kodaně, se divil, že mě nelákají erotické hrátky a představení ve středu města. Je to část thajské kultury a významná součást thajského hospodářství. Uprostřed Bangkoku převažuje množství nabízejících se holčiček a chlapců nad množstvím molekul kyslíku. Kvůli neuvěřitelnému množství prskoletů se v pětačtyřicetistupňovém vedru dá vzduch krájet. Po vyřízení nutných věcí jsem ze středu města zbaběle prchal na letiště na předměstí, kde jsem bydlel v hotelu. Podle množství cizinců se to lidem asi líbí. Ale prodírat se davem v neuvěřitelném dusnu? To mě jakékoliv hříšné myšlenky rychle opustily, nad vším vítězila představa sprchy a suchého oblečení. I když slovo suché je silně relativní, mezi koncem června a srpna bylo všechno vlhké, až plesnivé. Každý, kdo vzdychá, když slyší slovo Thajsko, ať si představí beton letiště, vedro a vlhko, nikoliv nekonečné pláže a moře.

Můj patron Jan Křtitel mi to kdysi na začátku sedmdesátých let pěkně zavařil. V té době jsem nesmírně miloval Suzan, nádhernou Španělku. Protože jsem byl od příbuzných přezkoušen ze životopisu mého patrona a já věděl kulové, a to i ve španělštině, Suzan mi nedali a vyhnali mě. Můj kamarád a bývalý kolega Radik, který pracuje dlouhá léta ve Španělsku, mi říkal, že Suzan najde, abych viděl, jak teď vypadá, a ztratil iluze. Tedy jestli vůbec ještě žije. Aby to s ní nedopadlo jako s mým kamarádem kytaristou Paco de Luciou, na kterého jsem se v Praze chystal tak dlouho, až zemřel na infarkt v Jižní Americe. Na house koncert v jeho madridském domě nikdy nezapomenu. Vždy, když si pouštím film Carmen od Carlose Saury, který je zčásti natáčen v jeho domě, vzpomenu si na krásné večery na jeho zahradě a na jeho nádhernou a milou manželku.

Já to mám s ženskými vůbec problematické. Když Jana usoudila, že si ji nevezmu, zavrhla mě (a dobře udělala), protože chtěla děti a já se neměl k rozvodu. Poslal jsem jejímu bratrovi vtip od Renčína, kdy takový otrapa, jakým jsem byl já, stojí před rodiči a povídá: „Tak dceru jste mi nedali a co takhle dvacet korun?“ Za několik dní jsem dostal dopis a v něm nebylo nic jiného než dvacetikoruna s přípisem, že mám recht, že by to stejně za víc nestálo. Dnes, když mi souružka Marxová-Engelsová přidala na důchodu čtyřicet korun za měsíc, je to jako by mi nedali Janu hned dvakrát, a mám tak dvakrát za měsíc na záchodky na Hlavním nádraží v Praze. No, nevemte to!