19.3.2024 | Svátek má Josef


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 373

21.6.2016

Jan Werich kdysi moudře pravil: „Je mi, dejme tomu, dvě stě let, tak se někdy cítím, a pak si něco přečtu a mám dojem, že mi je sedm!“ Tak jsem se cítil teď, když nás ministr financí častoval pohádkou, jak vystoupí z vlády. Tomu by snad nemohl věřit ani obecní blb!

Pan Babiš je ledacos, ale určitě není blbec! Proč by se odstřihl od mocenských pák? Proč národu vypráví takové pohádky? To ten národ, který ho zvolil, hodně podceňuje. I když se k moci dostal právě díky blbosti tohoto národa. Když kamarád Jarda prohlásil v Jeep Baru, že Babiš to povede dobře, dostal na všechno přirážku, aby si pan hospodský vydělal na registrační pokladnu. Další kamarád, Martin, dostal medaili za třetí odboj – a my teď žádáme, aby ji vrátil, když volil komunistu a estébáka. On má dojem, že nás uplatí několika kávovými rumy, vlastně kvůli EU nikoliv rumy, ale kávovým něčím. Na rozdíl od něj my, návštěvníci reelního podniku Jeep Bar, názory neměníme. To není „Ogoněk bar“, ale „Jeep Bar“!

orloj 1

Když jsem dosáhl dojmu, že mi je sedm, koukal jsem na příslušnici nejstaršího řemesla, která to u nás dotáhla přes rozkrok až na vrchní ředitelku této země. Kráčela k soudu a její neposedná kůzlátka vesele poskakovala v jakémsi oděvu, který jí byl evidentně o několik čísel menší. Nevím, proč mašinoidní typy chodí nacpané v něčem, co spíš zdůrazňuje jejich nedostatky, než aby je to zakrývalo. To, že vládla této zemi a přijímala miliónové dary v Kramářově vile, neznamená, že má vkus. Ten se nedá naučit, ten buď člověk má, anebo nemá. A může mít na sobě sebedražší věc, její řemeslo z ní kouká na každém kroku. Co se týče Kramářovy vily - nejen vzhledem, ale i láskou k velení a zadupávání manžela do země - je analogií Naděždy Nikolajevny, ruské manželky jinak inteligentního Kramáře. Chytrý, vzdělaný a uznávaný muž této babě zcela podlehl. Architekti, kteří projekt této vily vytvořili, před ní prchali a raději tratili peníze, než aby s ní spolupracovali. A tak vzpomínám opět na Karla, tátu někdejšího předsedy vlády, kterému jsem dělal mechanika. „Kde se stala chyba?“ Chudák Karel se otáčí v hrobě. Kdyby ho neskolila zákeřná choroba, seděli bychom v Uherském Hradišti v Prostřední ulici a tam bychom to vyřešili.

Protože jsem měl dojem, že jsem opět školou povinný (kvůli neskutečným hovadinám, kterými nás naši představitelé zahrnují), rozhodl jsem se, že si udělám školní výlet. Neudělal jsem si vajíčka natvrdo ani řízek, vzal jsem si s sebou jen láhev s vodou a vyrazil jsem do města. Mám to tramvají celých patnáct minut. Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat na Staroměstskou radnici. Když před léty chodil můj syn na devítiletku, jejich učitel říkal: „Smutné je, že děti vědí, kde je na Gran Canaria který obchod, ale jak se dostanou na Pražský hrad, to nevědí.“

Pohled ze Staroměstské věže

Patřím ke generaci, která mohla cestovat, až když nám bylo čtyřicet, a tak mám Prahu celkem prolezlou. V posledních létech do žumpy, které se říká střed města, ale nechodím. V sobotu jsem se překonal a vyrazil. Když jsem se prodíral davem šikmáčů (omlouvám se za toto slovo, ale nerozeznám Číňana, Vietnamce, Japonce nebo Korejce), vypadalo to tam jak na mistrovství světa v šermu - všichni měli selfie tyče a fotili se před vším. Krnda a její předchůdci se prsili, jak ze středu města vymýtí prodej ruských dreků. Nevymýtili, nic jiného se tam neprodává.

Když jsem se probojoval k radnici, našel jsem si místo, kde začíná prohlídka sálů, a tam jsem byl už sám. Pak se ke mně přidali manželé z Karviné a nakonec jeden pár z Krakova. Když jsem tam seděl ještě sám, povídám nahlas, že bych chtěl vidět pumprlíky. Ze dveří vystrčila hlavu paní a s úsměvem mi řekla: „Nebojte se, uvidíte!“

Astronomická věž Klementina

chrám sv. Mikuláše

A tak se nás ujala paní Frintová, skvělá průvodkyně. Nehrčela na nás data, která si stejně nikdo nepamatuje, ale roztomilým a lidským způsobem nás provedla historií Saroměstské radnice. Ukázala nám orloj z druhé strany, takže jsem viděl „pumprlíky“ zblízka a zjistil jsem, že nemají nohy ani oči, což z ulice není vidět. Najednou se před nimi otvřela okénka a apoštolové šli do práce. Mechanismus orloje funguje s přestávkami od roku 1420. Figury apoštolů jsou tu zabudovány od roku 1866. Na konci války byl orloj zničený a dřevěné figury shořely. Nové vytvořil loutkář Vojtěch Sucharda po roce 1945.

Týnský chrám 2

kostel sv. Havla

Paní Frintová mě svým vtipným komentářem o dávné historii naladila na velmi pozitivní náladu. A tak jsem ještě vyjel na věž, abych si udělal fotky Prahy, když jde fronta a vzduch je čistý a dobře se fotografuje teleobjektivem. Při pohledu na Hrad jsem chtěl poděkovat arménskému lidu za dar 400 litrů koňaku našemu prezidentovi. Je to opravdový důkaz tradičního a nerozborného přátelství mezi lidem Arménie a České republiky. To je už sakra koňská dávka!

Pražský hrad

Foto autor