Jako hrdý nositel modré knížky jsem měl vždy k armádě odtažitý vztah. Modrá knížka - ozdoba knihovničky každého intelektuála, říkalo se v dobách mého mládí, to znamená na začátku sedmdesátých let. Modrá knížka - pro nezasvěcené - nebyla ve skutečnosti knížka, ale dvoulist tvrdého papíru, kde hned v titulu bylo napsáno, že to je osvobození od vojenské služby. Povinná vojenská služba byly dva ztracené roky, kdy se většinou vyžívali téměř negramotní idioti v buzeraci lidí, kteří se naučili číst a psát a bohužel i přemýšlet.

Než jsem tento skvost získal, což se za komunistů považovalo za vrchol umění, musel jsem absolvovat tzv. odvod, vlastně několik. To jsme stáli oděni pouze v trenýrky v řadě v klubu Motorlet n.p. na Plzeňské třídě. A tam nás měřili, vážili a kdosi s titulem MUDr. a výložkami majora dal nakonec palec nahoru, schopen, anebo dolů, neschopen. Protože jsem se strašně rozmlátil v devatenácti s autem (jako spolujezdec) a byl jsem celý posešívaný, vojnu mi odkládali a každý rok v září jsem musel abslvovat odvod. Jednou jsem se tam sešel i s košířským blbem Bohouškem, který trávil své dny na rohu Plzeňské a Práchnerovy ulice u trafiky, která je tam dodnes. Na záludnou otázku „Bohoušku, jaký máš nejradši holky?“ se Bohoušek rozzářil a začal vyskakovat a šťastně vykřikovat: „Kozatý, kozatý!“

Při odvodu nenechal Bohoušek nic náhodě a zatímco se všichni normální kluci snažili „čestné povinnosti“ vyhnout, on přišel k odvodu vyzbrojen: za pionýrským páskem nataženým přes trenýrky měl pistoli na gumičky a přes rameno samopal, který mu někdo vyřezal z prkna. Šťastně se na komisi usmíval a měl jenom jeden problém: „Zbraně budeme fasovat, nebo si máme vzít svý?“ Když ho kupodivu komise uznala vojenské služby neschopným, vběhla do sálu jeho matka, začala mlátit pěstí do stolu a řvala: „Proč jste ho neodvedli, dyk by mohl skály lámat, kdo se s ním má doma trápit? Von je sice blbej, ale kterej z vás nejni?“ Kluk, který stál vedle mě, nyní významný chirurg, tiše poznamenal: „Až na ministra by to mohl dotáhnout! Tak je blbej!“

A tak jsem byl také vyřazen z povinné vojenskéslužby a byl jsem postaven morálně na úroveň Bohouška, ale to mi nevadilo. Nestal se ze mne pacifista, to ne, ale na Československou lidovou armádu jsem zanevřel.

Tento poměrně dlouhý úvod jsem musel zvolit, abyste pochopili, k jakému zvratu u mě došlo. Ne, nemějte strach, zbraň mi nikdo do ruky nesvěři a ani nehrozí, že bych šel někam bojovat. Jsem starý a nejdelší běh, který uběhnu, je chodbou na záchod. Zatím jsem to vždy stihnul.

Vloni jsem dostal mail od velitele letiště Pardubice, jestli bych se nechtěl zúčastnit Aviatické pouti u příležitosti výročí letu Ing. Kašpara. Jak říkával jeden můj kolega, když se ho někdo ptal, kdy na letišti začínal: „Dřív jsem dělal mechanika Kašparovi, teď dělám kašpara mechanikům!“ Napsal jsem, proč ne. Jenže i když téměř nevím, co je nemoc, v době konání této akce mě skolila choroba. I omluvil jsem se a pan Ivo Šťastný mně napsal, že by to snad mohlo příští rok vyjít. Mezitím mě v Praze navštívil a já jsem s údivem zjistil, že ten pán, ač podplukovník a v uniformě, je velmi sympatický. Je sice o dost mladší než já, ale máme stejnou krevní skupinu a tou jsou letadla.

Letos to málem opět nevyšlo, protože můj zaměstnavatel mi změnil rozpis služeb a samozřejmě jsem měl mít v době konání Aviatické pouti noční. Začal jsem řvát, že mám i já kupodivu svůj soukromý život a že mám smlouvu s letectvem ČR na celý víkend (což jsem si vymyslel). Nakonec někoho sehnali a já mohl vyrazit směr Pardubice. Sešel jsem se tam se svým kamarádem Zdeňkem, který také miluje letadla a žije trvale v USA. A tak jsme se večer v pátek procházeli se Zuzanou a se Zdeňkem po letišti v Pardubicích a průvodce nám dělal pan podplukovník. Byl to úžasný večer, i když Zdeněk byl mrtvý, protože přiletěl z Arizony, a já jsem byl mrtvý, protože jsem byl po týdnu nočních.

V sobotu bylo nádherné počasí a my byli v sektoru našeho letectva. Přišel tam za mnou i můj Honza s Petrou a s Amálkou. Měl jsem kolem sebe lidi, které mám nejraději, a ještě k tomu nádherná letadla. Může si člověk přát víc?

„Tati, ty a armáda? To tedy čumím.“ Představil jsem tomu, co to všechno spáchal, svého syna, snachu a vnučku. A Honza pochopil, proč jsem změnil svůj letitý názor na naši armádu. Pan pplk. Ivo Šťastný sice nosí uniformu (slušivou), ale je to stejný blázen do aeroplánů jako já. Tento článek by měl být poděkováním za úžasný zážitek a také výzvou pro ty, co nikdy v Pardubicích na této akci nebyli - jeďte tam, je to skvělé, stojí to za to! Jak řekla Zuzana: „Je to nejhezčí letecký den, který jsem viděla!“