Děti! Radost! Každý máme geniální děti se kterými je nutno se pochlubit. Bohužel, geniální jsou většinou jen v našich očích. Moderní výchova zakazuje děti fyzicky trestat, paní Džamila Stehlíková dokonce chtěla uzákonit zákaz pohlavků. Já nevím. Když jsem byl před léty prvně v Americe a viděl jsem ty sebevědomé spratky, řeknu vám, zflákal bych je na jednu hromadu! Ale nastojte! Uteklo pár jar a chytrolíni s titulem psycholog začali i v našich zeměpisných šířkách hlásat, že dobře míněným výchovným pohlavkem se děti zbavují osobnosti. Já nevím, nejsem šudýrovanej, ale ségra mě řezala jak žito a od našich, když mé chování přesahovalo únosné meze, jsem také nějakou chytnul, takže bych měl být logicky zamindrákovaný a uťápnutý. Nevím, jestli jsem, ale asi ne. Rozhodně jsem s tím zatím, za padesát devět let, neměl problém.

Je fakt, že na druhou stranu se u nás doma výchova neomezovala na zapnutí televize, my jsme totiž ani žádnou neměli a Dáda Patrasová ještě naštěstí nebyla ani na světě. Takže si naši s námi hráli, máma nám zpívala, děda nám vyprávěl příběhy ze svého nevázaného, řekl bych přímo brožovaného života. Většinou dosti strašidelné a vždy napínavé. A můj strýc, krasavec a bonviván, mě učil zákon ze všech nejprvnější, jak říká Falstaff, totiž abych se zřekl pití slabých břeček a oddal se pití vína, skvělého vína! Tak, poučen Sheakspearem, vrhnul jsem se do života. Když jsem sám a nikdo široko a daleko není, tak si zpívám. A když byl můj syn malý, tak jsem mu na chatě večer vyprávěl příběhy, napínavé a strašidelné. Na chatu totiž televize nepatří. Každý rok, i když už je dospělý, jezdíme na týden na pánskou jízdu a tam po mně vyžaduje další příběhy.

V době studií jsme chodili filosofovat do Nerudovky, to je ta ulice do kopce, co vede na Hrad. Chodili jsme k Bonapartovi, neboli k Bonymu, nebo Ke dvou sluncům. Dneska jsou obě hospody součástí disneylandu pro turisty a tváří se strašně nóbl a ani nevím jestli patří Arabům nebo Rusům. Další hospodou, kde jsme měli základnu, bylo Zátiší, neboli u Maxíčka na Betlémském náměstí. Dneska je to obskurní předražený podnik, kde si hrají na noblesu a kde za sedm stovek dostanete cosi, co má velmi cizokrajné jméno, ale je to velký talíř, kde se nesměle krčí tři brambůrky a dvě osoustruhované mrkvičky a kousek nějakého úžasného masa z krávy s rodokmenem. Po takové „opulentní žranici“ se musíte dojíst v buřtostánku na Václaváku, kde se ovšem také mluví rusky. Jo, to dříve, to byl reelní podnik! Scházeli jsme se tam ze všech škol v okolí. Hořčičák vína stál bůra, k tomu slané brambůrky v promaštěném celofánovém pytlíku, žádné Bohemia chips, ale skutečné české brambůrky, kde v pytlíku byl kousek papíru s cyklostylovanou cedulkou s cenou a výrobcem. Byly mastné a jistě i nezdravé, ale dobré. K tomu prodávali sýrový talíř, nakládaný hermelín, utopence a občas i topinky s tatarákem! To byly lahůdky! A po třetí hodině odpoledne tam nebylo k hnutí, o tom se současným vlastníkům může jenom zdát! A Maxíček, boží pianista, který hrál pod schody na piáno! Zahrál všechno, od klasiky, přes odrhovačky až po jazz. Někdy se tam sešlo muzikantů víc, a tak se tam jamovalo.

Dneska mi staré Zátiší připomíná jedna vinárna na Vinohradech, kterou má pan Černohouz, bývalý zpěvák. Tam se také hraje a zpívá a ještě k tomu tam mají chleba se sádlem a se škvarkama. Byl jsem tam jednou s americkými orly, tedy piloty, kteří zcestovali celý svět. Poručil jsem jim tuto specialitu s vědomím, jak jsou Američané chtivý zdravého jídla. Když nám paní vrchní nesla asi pátý talíř této pochoutky, orlové se snažili vyzvědět, cože to je za dobrotu. Nemohl jsem jim to vyzradit, neb to jistě nebylo „low fat, low cholesterol“, jak je na všech zdravých amerických výrobcích napsáno.

Slov air měl zamluvený stůl ve vinárně U Šuterů. Tam jsme se scházeli každé první úterý v měsíci. Výtečně tam vařili a pan vrchní si míchal tatarák v dlani a dával hostům ochutnávat! Na nepohodlné hosty nebo když zábava překročila jisté hranice měli velmi speciální zařízení. Byl to větrák. Ale ne ten klasický zalepený hospodský větráček, toto byl větrák. Byla to šestilistá vrtule o průměru asi metr, kterou poháněl ohromný elektromotor velikosti motoru od soustruhu. Když byl větrák spuštěn, lokál se rázem změnil v aerodynamický tunel, takový měl výkon! Otevřely se dveře do vinárny a všichni hosti měli vlasy vlající stejným směrem a plešatí museli nasadit kulicha i v parném létě, takový měl fuk! Podle mě to tam udělal inženýr Eiffel jako melouch, když konstruoval aerodynamický tunel na Palmovce.

Jednou jsme vyváděli nějak víc než bylo v normě a pan vedoucí na nás pustil větrák. Jenomže předtím s námi popíjel panáky, a tak na větrák zapomněl. Nám už byla strašná zima, takže bratranec strčil do větráku židli. Větrák se zastavil. Vrchní si toho nevšimnul a dál běhal lokálem. Až po chvíli mu nějak začala vadit židle trčící ze zdi u stropu: „Nnno tto ste se zbláznili, esli ste to rozbili, tak to zaplatíte!“ Bratranec vstal a židli z ventilátoru vyndal. Ozval se zvuk startujícího letadla, jak se vrtule začala rozbíhat. Za chvíli měla své točky a my měli co dělat, abychom překonali její tah, když jsme chtěli jít na záchod…

Pamatuji si od Šuterů na jeden krásný příběh. Jedno úterý jsme přišli a kamarád, který tam byl již delší dobu, nějak přehnal dávkování a hodil klasické čelo. Panu vrchnímu to kupodivu vadilo a řekl nám, ať si s ním něco uděláme. Snažili jsme se ho probudit, ale on byl neprobuditelný. Na čele měl přilepeného malého panáka od ferneta, jak na něm usnul. Ale i když jsme mu panáka odlepili, spal dál. Jeden náš kamarád, který bydlel nedaleko, jezdil u Akademie věd se služební šestsettrojkou. „Hele kluci, já ho odvezu, mám auto tady za rohem, to není problém, dopravte ho na chodník, já jdu pro auto.“ Tak jsme si půjčili od personálu rudla a odvezli ho na ulici. Tam stála nablýskaná Tatra, kam jsme ho opatrně složili. „A kde on vlastně bydlí?“ „Někde v Břevnově, ale přesně to nevím.“ A tak ho odvezl. My jsme se vrátili do lokálu a vesele popíjeli. Čas nám utíkal a ani jsme neregistrovali, jak dlouho byl Jarda pryč.

Když se vrátil, jenom se potutelně chechtal. „Kam si ho zavez, ty dobráku?“ „Dejte panáka, dozvíte se!“ Tak jsme mu poručili panáka a on začal vyprávět dost neuvěřitelný příběh.

„Když jsme byli v Břevnově, tak jsem se ho ptal, kde bydlí, ale on jenom hučel a když se mi ho podařilo jakž takž vzbudit, řekl mi, ať táhnu do prd…. Já jsem si řekl, když do prd…, tak do prd…! A když už jsem byl v tom Břevnově, pokračoval jsem dál na Karlovi Vary.“ „Nekecej, žes ho odvezl až do Varů?“ „Jo, silnice byla volná, tak jsem to pálil a vysadil jsem ho ve Varech na kolonádě.“ „No, to si děláš srandu, ne?“ „Jo, vysadil jsem ho tam, nechal jsem mu padesátku v kapse a občanku. Přikryl jsem ho starou dekou, co mám v autě a nechal ho tam na lavičce. Hele, je červen, tak to se nenastydne. Aktovku s věcma jsem odvezl jeho manželce, když jsem už znal jejich adresu. Tý jsem řekl, že byl odvolán na služební cestu do Varů, ale že tam nemůže mít žádné osobní věci. ´Prosím vás, co to je za blbost, proč by letecký mechanik nesměl mít své osobní věci?´ Tak jsem jí řekl, že my, důstojníci sedmého oddělení, jsme vázáni mlčenlivostí a nasednul jsem do své černé Tatry. Ta manželka stála na zápraží jak Lotova žena!“

Popíjeli jsme na jeho zdraví a přemýšleli, jaké asi bude mít Honza probuzení v neznámém městě. Ale on na nás zanevřel a trvalo asi půl roku, než nám odpustil a přišel zase mezi nás. „Pánové, to bylo to nejstrašnější probuzení, co jsem zažil! Přestavte si: ráno, probudíte se na lavičce, v hubě jak v polepšovně, v hlavě hučí jak v úlu a kolem chodí báby s takovými porcelánovými kelímky a srkají minerálku a koukají na vás jak na lachtana v zoo. Když jsem byl jakž takž schopný se stranově orientovat, vstal jsem, ukolnil se před jednou stařenou a zeptal jsem se jí, kdepak to jsem. A ona hned, že na Gagarinově kolonádě, já na to, ať mě nezdržuje podrobnostmi, že mě především zajímá město. A ona zděšeně chtěla uprchnout, ale já jsem jí ještě stačil vytrhnout džbáneček s minerálkou a vychlemtal jsem jí na jeden zátah. Matičko, děkuji vám, zachránila jste mi život! Podal jsem jí džbáneček zpět a ona ho přitiskla na svůj vyschlý hrudníček a zděšeně prchala pryč. Já jsem zahlídnul na rohu fízlárnu, tak jsem se tím směrem vydal. Ještě jsem měl chytrou vodu v hlavě a tak, když se mě zeptali, co si přeju, jsem jim řekl, že nevím, jak jsem se sem dostal, že akorát vím, že jsem byl poobědvat v pražské vinárně a probudil jsem se ve Varech a jestli maj hlášenou nějakou výtržnost, tak jsem to udělal já! To se ještě policajtům nestalo, aby se jim někdo přiznal dopředu, a koukali na mě jako na zjevení. Držel jsem občanku v ruce a strkal jsem jí službu konajícímu a teď i chechtajícímu se policajtovi, pod nos. Von se dusil smíchem a povídá: Helejte, kluci jedou teď služebně do Prahy, voni vás tam vezmou, jestli chcete, musíme ocenit, že ste se udal, i když ste nic neudělal!

A tak mě odvezli až před barák a tam ze srandy zapnuli sirénu a maják, takže celá ulice viděla, že mě přivezli policajti. Doma mi zděšená manželka ukazovala mou aktovku a se slzami v očích mi vysvětlovala, že nejsem mechanik na Ruzyni, ale špion ze sedmého oddělení a že jsem jí celý život lhal. Sedmé oddělení? Jarda! Bylo mně jasný, že to celé spískal on. Vždycky, když měl naváto pod kulichem, vykřikoval něco o důstojnících sedmého oddělení, a tak mu všechny průšvihy procházely, protože nikdo netušil, co to je.“

A jak jsme se usmiřovali s Jardou, „důstojníkem sedmého oddělení“, ani personál vinárny neměl tehdy pevný krok!