19.3.2024 | Svátek má Josef


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 363

29.3.2016

Je spousta špatných lidských vlastností. Já se v poslední době několikrát setkal se snobismem (nebo snobstvím?). Jedna moje známá má jedinou přednost - a tou jsou její „přednosti“. Je to ten typ ženy, která, když Bůh rozdával rozum, stála ve frontě na prsa a když měl Stvořitel náhradní termín, stála znovu na prsa. Takže trochu přepadává, ale rozhodně to není kvůli tomu, že by ji převažovala mozková hmota.

Rozhodně nemám nic proti prsatým dámám, naopak. Vzpomínám si při té příležitosti na text jedné písně skupiny Saze: „Když jsem šel Mezibranskou, potkal jsem prsatou ženskou. Holadryjá, holadra - šlápl jsem jí na ňadra!“ Ano takové sexistické písně se zpívaly v létech šedesátých! To ještě feministky u nás neexistovaly. Ale to jsem trochu odbočil.

Ona zmíněná dáma mě překvapila svým neuvěřitelným tlacháním. Vyprávěla, jak byla tam i onde s doktorovými. A také že byla kdesi s inženýrovými. Zpočátku jsem si bláhově myslel, že jde o nadsázku, že je to její způsob vyjadřování. Bohužel, nikoliv! Ta dáma se domnívá, že když bude kamarádit s někým, kdo je vysokoškolsky vyučený, že pel jejich inteligence padne i tak trochu na ni, a tak její osoba získá malinko na významu. Bohužel, kdyby využívala spíš toho, co jí dala příroda měrou vrchovatou, mohla vyniknout tím, co měla, a ne tím, co nikdy neměla a mít nebude.

Když mlela o inženýrových dost dlouho, přišla „paní inženýrka s panem inženýrem“ osobně a dáma roztála: „To jsou oni, mohu vám je představit?“ „Ne, nemusíte, my se známe třicet let!“ Byli to totiž moji letití kamarádi a i když skutečně tituly mají, nikdy jim nikdo tak neřekl, jedině v legraci. „A taky mě tak titulovali v porodnici, i když nevím proč!“

Nás je jen deset milonů a jak řekla kdysi jedna Japonka, když tuto skutečnost zjistila: „Tak to se musíte všichni znát!“ Tak jsem zjistil, že „doktorovic“ jsou moji další kamarádi a jsou dokonce stejně jako předchozí z naší horské party! Inu, svět je malý! Ačkoliv, „doktorovic“... ona je lékařka, ale on je řezník! A jsou to skvělí kamarádi!

Ve Spojených státech se mi dostalo dalšího poučení od této dámy. Seděli jsme v podniku „all you can eat“, cože je oblíbený druh stravování v USA. Zaplatíte paušál a jíte, co sníte. Není to samozřejmě žádný luxus, ovšem my jsme měli hlad a byli jsme unavení, a tak jsme zrovna nehledali michellinské hvězdy. Když jsme seděli nad plnými talíři, dostalo se nám ponaučení, že kdybychom byli v Americe lidmi z vyšší společenské vrstvy, že bychom se takovou hospodou úplně znemožnili. Pak jsem se dozvěděl, že v takových póvl podnicích ani neumí pořádně vymýt sklenice (ve skutečnosti kelímky na jedno použití), protože cola smrdí chlórem. Tehdy jsem se jí ještě snažil vysvětlit, že ve velkých amerických městech vodu silně chlórují, a tak limonáda z postmixu musí být cítit chlórem.

Dalším poučení se mi dostalo o pařížském metru, v němž lidé určitého postavení jezdí jen v první třídě. Byl jsem v Paříži několikrát a když jsem tam byl na podzim za synem Honzou, marně jsem hledal v metru první třídu. Ale mně to nevadilo, nejsem v určitém postavení, jsem důchodce.

Doufám, že mě již život ušetří dalšího setkání s touto dámou. Jak říkávala moje maminka: „Život je moc krátký na to, aby si ho člověk znepříjemňoval s idioty!“ Moudrá to žena!