11.12.2016 | Svátek má Dana






Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 361

15.3.2016

Ptal se mě kapitán: „A kam jedeš na dovolenou?“ „Do Aspenu!“ A on, protože to byl Američan, mi řekl: „Ale tam je to dost drahé, ne?“ „Ani bych neřekl, jezdím tam už léta (letos podvanácté) a není to tam drahé!“ Ještě chvíli jsem ho tahal za fusekli a pak jsem mu řekl, že Aspen je ve skutečnosti chata Jednota ve Františkově na kopci nad Rokytnicí. A to zase on nevěděl, kde to je. „A mají tam pivo?“ „Mají a také víno a rum a šampaňské nosí až na sjezdovku! Tak luxusní to tam je!“ „To zní hezky a mohl bych tam jet s manželkou?“ „Jasně, nám Američani nevadí, hlavně ne ti, co mají rádi krásnou přírodu, pivo, víno a rum!“

Tak oduševněle jsem zakončil svou pracovní činnost. Pan kapitán Jacobson řekl, že by příští rok jel s námi, když je tam sranda a dělají tam pečená kolena.

večer nad Rokytnicí

večer nad Rokytnicí

Letos jsem jel do Aspenu k Tadrům strašně unavený: od ledna až do začátku března jsem měl noční. Každý den kromě soboty. Takže jsem byl totálně utahaný. Když hučel suburban do kopců nad Rokytnicí, těšil jsem se hlavně na postel. I když postele na chatě Jednota byly vždy slabou stránkou, neb silně připomínaly Záhořovo lože a člověk vstával ráno rozlámaný. Pocházely z dob reálného socialismu a svá nejlepší léta měly již za sebou. Když jsem vytahal bágly na pokoj a posadil se na postel, něco nesedělo! Tedy já seděl, ale postel, ač na první pohled stejná, netlačila! Z vedlejšího pokoje se ozval můj Honza: „Tati, jsou tady měkké postele nebo se mi to jen zdá?“ Nezdálo se nám to. Tadrovi, ač mají bohužel hotýlek jen v pronájmu, nechali postele přečalounit a čalouník odvedl pozoruhodnou práci.

rodina pana hoteliéra

rodina pana hoteliéra

Michal Skořepa

Michal Skořepa

Bohužel, příroda nám tentokrát nepřála a sněhu nebylo mnoho. O to více bylo kulturního vyžití. Syn pana hoteliéra slavil třicetiny, a tak jsme byli pozváni na pečenou krůtu. Krůta, dobrá věc, ale my jsme k tomu měli i „hauskoncert“. Martinův kamarád, multi instrumentalista Michal Skořepa, hrál a zpíval. První večer jídelnou hřměl metal, měli jsme pokoj přímo nad reprobednami, takže mi polštář v posteli nadskakoval v rytmu basů heavy metalu. Jak jsem byl mrtvý z práce, ve čtvrt na tři jsem sešel do jídelny, jestli by to nemohli trochu ztlumit. Přivítal mě náramný řehot. Druhý den jsem se dozvěděl důvod veselí: „To jsem zvědavej, která bába v noční košili nás přijde sprdnout první!“ Žádná bába, Honoušek! Michal hned skočil k zesilovači, omluvil se a ztlumil to. Ale pověst nerudného dědka mi zůstala. Den nato hrál Michal na akustickou kytaru a zpíval, obojí fantasticky. Je neuvěřitelné, jak někdo nádherně zpívá a hraje na nenaladitelnou kytaru pana hoteliéra, když člověk slyší v televizi a v rádiu rádoby hvězdy, jak mečí a na nic hrát neumějí. Dorazil mě, když hrál písničky Leonarda Cohena, to bych od skalního „metalisty“ nečekal! Vyprávěli jsme si o Los Angeles a o Americe, o B.B. Kingovi, jak jsem byl na jeho koncertě ve venkovské hospodě, kam si šel zahrát s dalšími dědky, a vůbec o blues, protože metal skutečně není šálek mého čaje. Jsem na něj už moc starý, jak říká můj synáček.

suburban

V úterý napadl sníh, a tak jsem se přemluvil, že pojedu lyžovat. Suburban se změnil na ski-bus, ale nejelo nás v něm deset plus lyže, jen pět, protože dětská sedačka zabrala dost místa. Krpál od chaty byl adrenalínový zážitek, třítunové auto jelo, kam chtělo a rozhodně se mu nechtělo jet rovně. Na hlavní silnici se ABS již rozhýbalo (s autem jezdím teď velmi málo), a tak jsme dojeli na sjezdovku v pohodě. I zledovatělý kopec nazpět byl brnkačka. Na ježdění jsem si bohužel vzal brýle na čtení, takže jsem viděl asi tak metr před sebe! Mlátil jsem sebou o sníh jako idiot a Petr mě vždy dojel a ptal se jestli jsem v pořádku (a pomohl mi vstát). Stejný servis mi poskytoval můj osobní trenér Slávek, jehož učitelského umění jsem živou reklamou. Naučit lyžovat totálního neumětela a antisportovce je skutečně umění. Jo, kdybych ještě viděl, kam jedu, to by bylo fajn!

Když už mě bolel celý člověk, nechal jsem toho a koukal jsem se, jak Amálka řádí na sněhu, jak jede na saních a šťastně se řehtá a jak za ní běží Honza a snaží se ji chytit. Ten prcek mě nabíjí energií!

bar U sněhové vločky

bar U sněhové vločky

Druhý den jsme jeli zase. To jsem si už vzal správné brýle, a tak jsem si i zajezdil. A třetí den byla sjezdovka jako zrcadlo a vlek byl vypnutý a my jeli domů, protože strašně foukalo, tak jsme tam ani nemohli blbnout s Amálkou. Ale byli jsme zas doma, v baru U sněhové vločky, kam, ač je venku, nefouká! A letos byly nalévány opět neobvyklé lahůdky. Honza přivezl z Basileje, kde pracuje, láhve nečekaného obsahu a jak se říká, každý nápoj si najde svého pijana. My zjistili, že odporně sladký banánový likér se dá s úspěchem mísit s tonikem a barvu i chuť to má jako Amara, které jsme přezdívali žabí hněv a která nepřežila pád komunistů. Jean-Paul chodil na pastis, a tak jsme si dávali pastis s vodou, prostě jsme žili světácky. K tomu tam neustále kolovalo šampaňské. A byli jsme na čerstvém vzduchu!

Letošní sjezd Tadrova klubu krásných těl se opravdu vydařil. Vzpomínku jen kazí to, že dnes musím ve tři ráno do práce.

Tadrův klub krásných těl

Tadrův klub krásných těl



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.