Tak mi přidali na důchodu 40 Kč! Samou radostí se musím držet, abych nevyrazil na ministestvo a nepolíbil paní ministryni Marxovou- Engelsovou! Štěstí zaplavilo mou duši! Tak abych se nezbláznil, asi zajedu do Německa a nějakému syrskému dítěti koupím nový iPhone, když ten starý se mu už nelíbí! Jen jsem se zalekl, jestli vyberu chudému běženci ten správný.

Koukám na ten papír a nevěřím svým očím: „To se nestydí? 40 korun prezentují jako péči o seniory, to si dělají socani srandu!“ Naše maminka, která oslavila na vánoce devadesátiny, trpí Alzheimerem. Celý život v této zemi pracovala a platila daně. Bohužel, je už ve stavu, kdy o sebe nemůže pečovat a potřebuje někoho 24 hodin denně. Tři roky(!) jsme vyřizovali příspěvek na péči u ministerstva paní Marxové. Napřed, aniž by maminku viděli, tak dle lékařských posudků usoudili, že mamince vlastně nic není. Odvolali jsme se, stejný výsledek. Ve finále maminku pozvala jakási posudková komis. Ouřednice, ve špinavých bílých kalhotách a plášti, která sama o sobě budila důvěru, hlasem neurvalým tak vyděsila starou paní, že z ní nemohla komis dostat kloudné slovo. Nakonec se maminka rozhovořila o tom, jak chodí na italštinu a do knihovny a jak je vlastně soběstačná. Nic z toho není nejméně čtyři roky pravda. Lhaní je součást této nemoci a komise složená z lékařů by to měla vědět. Ostatně i maminka bývala lékařkou, a tak měla radost, že si může popovídat s kolegy....

A pak se člověk dozví, kolik dáme na běžence! To se otevírá kudla v kapse. A vrchní dobrotrus Dienstbier, ministr na nic, nám vypráví v televizi, jak je musíme pochopit a musíme se od nich vzdělávat, protože multi kulti atd. atd. A vlastník tohoto státu Babiš ujišťuje, že peníze na běžence jdou z jiného účtu. Ale ty peníze na ty účty nedal ani Goebbels, ani Panenka Maria, ale my, daňoví poplatníci. Ti lidé jsou zcela odtrženi od skutečného života.

Přečetl jsem si, jak naši dobrotrusové, respektive dobrotrusky přemýšleli nad tím, kterak je vlastně normální, že pravověrný muslim osahává naše spoluobčanky, obyčejné ženy a dcery nevěřících ďauru, neb to patří k jejich kultůře a tu my přeci musíme respektovat! Je fakt, že paní profesorku Šiklovou, ani Petrušku Šustrovou asi nikdo osahávat nebude. Připomíná mi to Zelenou kobylu od Marcela Aymého, kde při jakési slavnosti polovina žen ječela, protože je muži osahávali, a druhá polovina ječela, protože je nikdo neosahával. Odehrávalo se to na počátku dvacátého století ve Francii. Naše dobrotrusky patří k té druhé polovině.

I když mi zvýšili důchod o celých 40 korun, musím chodit pracovat. A to ze dvou důvodů: kdybych byl závislý jen na důchodu, mohl bych maximálně chodit krmit holuby do parku a jezdit MHD, kterou mám zadarmo. A hlavně mě má práce baví, bez aeroplánů bych se asi zbláznil. A tak se v noci nechám mořit mrazem na ploše letiště Ruzyně a musím říci, že někdy je to fakt „dost hustý“. Naštěstí americké posádky jsou slušné (až na jednu výjimku, ale blb se najde všude). A ráno, když přijedu domů vymrzlý, vychutnám si několik hrnků čaje, toho opravdového černého a silného s mlékem, jak jsem se to naučil v Anglii. Pak následuje cílová páska v podobě postele, kam se chystám i teď. Tak dobrou a užijte si zvýšený důchod!