Když můj děda postavil ve dvacátých létech náš dům, nechal postavit na zahradě ze zbylého materiálu malý domek na hraní pro moji maminku, která byla v té době malá holka. Domek byl dřevěný, pobitý eternitem. Interiér byl vytapetován žlutou tapetou. Zařízený byl zmenšenou verzí nábytku, který byl v domě. Topilo se tam petrolejovými kamínky. Elektrika tam nebyla. Po naší mamince jsme samozřejmě zdědili domeček my. Jako děti jsme ho milovali.

V padesátých létech, kdy jenom náznak něčeho amerického byl téměř hrdelní zločin, táta překřtil domeček na Klondike a sobotní večery jsme s našimi a se strýcem trávili na „Klondiku“. V té době byly ještě pracovní soboty, a tak jsme se těšili se ségrou, jak večer vyrazíme na „daleký“ sever (asi sto metrů od domu). Hlavně v zimě to bylo skvělé. Máma naložila na sáňky zásoby a za odpoledního šera jsme vyrazili. Kamínka v domečku spíš smrděla než topila, ale bylo to skvělé. Táta přitopil Primusem, což byl geniální švédský petrolejový vařič. Máma na něm dokázala uvařit neuvěřitelné pokrmy. Tak jsme seděli v domečku, venku se setmělo, vlci vyli (sousedovic pes) a táta vyprávěl příběhy z dalekého severu od Jacka Londona a občas své vyprávění doplňoval hrou na kytaru. V jídelníčku nesměla nikdy chybět hrachová polévka z kostky, občas ji máma prostřídala gulášovou, ale ta nebyla tak dobrá.

Před domečkem jsme si se ségrou ve svahu vyrobili pícku, kde jsme v létě vařili, respektive ona se snažila vařit a my jsme jí to s bráchancem kazili. Pamatuji si jak jednou udělala těsto na bramborové placky. My jsme ji otravovali a ona po nás kouli těsta mrštila. To byl začátek nového typu vybíjené, místo míče jsme měli těsto. Když už měla ségra omastek dostatečně rozpálený, vzala nám tu kouli a začala dělat placky. Jak nám to těsto občas spadlo na zem (a jak známo, těsto je poněkud lepivé), nabalilo se na ně listí, klacíky i drobné kamínky. Sestra rozhodla, že když jsme debilové a nevážíme si její práce, že to budeme muset sníst tak, jak jsme to ováleli po zemi (i když vlastně ona si začala!). Odstranila jenom ty největší kusy a zbytek nechala. Měli jsme hlad jak vlci, a tak jsme jedli výtečné placky a přitom nám chroupaly mezi zuby kamínky. Přišel táta, že tady něco krásně voní, a tak také dostal placku. Když vytáhnul z pusy klacík a plival kamínky, poučil sestru, že musí tu majoránku vždycky promnout mezi prsty a klacíky vyhodit.

Náš táta měl vůbec smůlu. Jednou sestra s Jardou Vlčkem oškubali a vykuchali kosáka, kterého Jarda zastřelil vzduchovkou, neb nám žral třešně. Tehdy jsme ještě byli hloupí a nepochopili jsme, že čím víc toho kosáci sežerou, tím míň toho budeme muset česat. Vykuchaného ptáka uvařili do polévky. Jíst se to nedalo, fogl byl tuhý i po hodině vaření. Já jsem je napadl, že kosák je hezký pták a že ptáci se nežerou. „A co je kuře, ty chytráku, nebo husa? Žereš ho? Žereš! Tak nekecej!“ „Panáček je nějakej přemoudřelej, dyk ti to nikdo nenutí. Robinson si také dělal polévku z ptáků, a to neměl sůl!“ „Taky proto byl tak zdravej, až Pleva ho voddělal!“ Do této filosofické debaty jsem nehodlal zasahovat, a tak jsem se vzdálil.

Táta, když se vrátil domů, měl hlad a na sporáku viděl polévku. Tak si ji ohřál a snědl. Přišel za námi na zahradu a tahal si maso ze zubů párátkem: „Márinko, ta polévka byla dobrá, ale příště to musíš víc uvařit, to hovězí chce víc vařit, jinak je tuhé!“ Snažili jsme se nesmát. Táta byl chabrus na žaludek a kdyby věděl, co ve skutečnosti snědl, asi by mu to nedělalo dobře.

Jak jsme rostli, domeček měnil svou společenskou funkci. Když mi bylo asi osm let, rozhodl bráchanec, že jsem už sdostatek stár na to, abych se konečně naučil kouřit. On je o pět let starší, takže už dávno s klukama bánil a já furt nic. „Honzo, je na čase, abys vstoupil mezi nás chlapy! Musíš taky bánit!“ Jak řekl, tak i udělal. Vyrobil neuvěřitelná cigára: vzal bezové klacky, vyndal z nich dužinu a nacpal tam sušené rozdrcené ořechové listy. Sedli jsme si v domečku obřadně ke stolu, jak družina krále Artuše, a on mi zapálil mé první cigáro. Když ho dostatečně rozdýmal, podal mi ho: „Na a kuř! Víš, jak to bylo v Čapkově Matce? ´Cože, oni tam zabíjejí děti?´ Matka sejmula pušku se zdi: ´Na a jdi!´ A poslala synka zabít do války ve Španělsku. Tady já tě jenom zaučuji, aby ses, až někde spolu budeme, nepoblil po prvním žváru!“ Patrně měl Todor blbě naštudovanou metodiku výuky kouření, nebo ji podcenil. Cigáro, které mi vyrobil, bylo tak silné, že po vykouření asi třetiny náplně se mně neudělalo dobře a já se z roztomilého osmiletého kloučka stal plnoprůtokovým ohřívačem vody. Nevěděl jsem, jestli mám do mísy záchodu nejprve strčit hlavu nebo si na ni dřív sednout. Bylo mi strašně zle! Týden jsem v sobě nic neudržel. „Ty vole, to musíš překonat počáteční ostych! Pojď, já ti ubalím do papírku!“

Díky této drastické kúře jsem byl doživotně vyléčený z kouření. Už nikdy jsem nevzal cigaretu do pusy. U ostatních nešvarů, jako je například alkohol, jsem počáteční ostych kupodivu překonal, takže jsem dospívání prožil v kocovinách ze Šumavského bylinného, Pyrisu a podobných „značkových“ vín s přívlastkem „poblijón“.

Domeček se stal mejdaništěm. Máma měla akorát strach, abychom to tam nepodpálili. Když jsem začal svou lásku k letadlům ředit láskou k ženským, maminka to zpozorovala a koupila mi knížku od MUDr. Hynie „Dospíváte v muže“, kterou ostatně dostala většina mých spolužáků. Nebyl tehdy zrovna moc velký výběr v této literatuře. Tam jsem se dočetl takové prostopravdy, že při onanii při výronu semene se dostaví stejný pocit jako při močeni. No, musím říct, že jsem zkusil obojí, ale vůbec se to nedá srovnat!

Jak vidno, teorie mne neuspokojila, a tak jsem se obrátil od teorie k praxi. Jak jsem již psal, strašně jsem se zamiloval do dívky jménem Zora. Jak je to jméno krásné, tak i ona byla nádherná (a musím po pravdě říct, že krasavice je to dodnes, i když je to už „starší princezna“). Scházeli jsme se večer v domečku a milý domeček začal plnit funkci školícího střediska, neb jsme se tam oddávali „experimentální erotice“, jak bych to dnes odvážně nazval. Nějak mě nenapadlo, že je divné, že v domečku přibyly přikrývky, aniž bych je tam já donesl. Až o mnoho let později mi ségra vyprávěla, jak jsem ji několikrát naštval, že ona tam přitáhla svého šamstra a já jsem tam už byl, a tak oni museli do přírody, k rybníčkům, kde to sice bylo romantické, ale strašně tam žrali komáři. Todor správně usoudil, že jsme si měli udělat „jízdní řád“ nebo rozvrh hodin.

Na tohle jsem měl vůbec kliku. V dospělosti jsem se zamiloval do Jany. Byla to ohromná láska. Studovala v ekonomku a v té době se učila na státnici z marxismu-leninismu. Tam byly neuvěřitelné ptákoviny. Jedna skripta se jmenovala: Láska v pojetí marxismu-leninismu. Z toho jsme si citovali, protože tam byly skutečně neuvěřitelné pravdy. Tam nám soudruzi zjevili, že ne jenom sexem živ je člověk, ale, když si to správně dialekticky zdůvodní, i lehké sexuální úchylky se dají omluvit! A tak jsme si nejenom užívali, ale také jsme se při tom vzdělávali. Ten idiot, co ta skripta napsal, by měl z nás radost!

Ale zpět k meritu věci: scházeli jsme se v bytu naší kamarádky na Pankráci, který byl zařízený, ale nikdo tam nebydlel, protože Zuzaniny rodiče pracovali v zahraničí, tak Zuzana bydlela v jejich domě a tento byt byl volný. Vůbec mi nepřipadalo divné, že Jana trvala na tom, že v šest musíme vypadnout, protože u Zuzany budeme dělat večeři a já že mám jít koupit víno. Teprve o dvacet let později na horách, kam jezdíme každý se svou rodinou, nám jeden kamarád vyprávěl, jak ho strašně štval jeden člověk, kterému strašně dlouho trvalo, než se odhodlal odejít z bytu v Batelovské ulici a oni museli celou tu dobu mrznout na ulici. „Počkej, Batelovská, Batelovská, to je jedna ulice na Pankráci, ne?“ „Přesně tak a Zuzana nám ten byt půjčovala, abychom se měli kde scházet, ale vždycky tam zacláněl nějakej Čech a my museli čekat, až s Janou vypadnou!“ „Tím chceš naznačit, že jsme chodili do stejného bytu? A aniž bychom se znali?“ „A to jsem měl k tobě přijít a říct: Nezlobte se, pane Čech, my bychom si také rádi vrzli, kdybyste byl tak laskav a táhnul do háje! Já jsem stydlivej člověk a Jana taky!“ „Ještě, že jsme měli každém svou Janu!“ „No, mně zůstala a ty jsi ostrouhal, heč! Tebe včas prokoukla, tobě šlo jenom o to jediný!“ „Ale zase to bylo v duchu marxismu-leninismu!“

Takže to bylo podruhé, co jsem byl v pořadníku na postel. Domeček, jak jsme se ségrou stárli, ztratil na významu. Nakonec jsem se musel odstěhovat ze Smíchova a když jsem se tam po létech vrátil, domeček už byl ten tam. Byl za ta léta už shnilý, a tak nic jiného nezbývalo, než ho buď celý postavit znovu, a nebo ho zbourat. Tonda, můj švagr, se rozhodl bohužel pro druhou alternativu, takže jedna nádherná věc z mého života nenávratně zmizela. Je to prostě už tak, domeček zmizel, mé krásné přítelkyně zestárly a já jsem se stal také poněkud prostorově výraznější.