Nesnáším filmy nebo knížky, kde ubližují dětem. Nedovedu si představit, že by někdo ublížil naší Amálce. Jak jsem řekl, jsem poprděným dědečkem a těším se, až jí ráno přiveze Petra na hlídání. Užíval jsem si takhle mládí mého syna, ale to jsem musel ještě chodit do práce a také se kolem mne motaly ženské, takže jsem byl poněkud „rozvrkočen“. Dnes jsem již klidný, a tak si Amálky užívám plnými doušky. Nevím, po kom ta holka je, nezavře pusu a mluví i ze spaní!

V létě, když byla ta vedra, trávili jsme s Amálkou dny v bazénu. Jednou v pátek jsme v něm blbli a nad zahradou přeletěl vrtulník. Nemohu říct jaké organizace, aby neměli chlapci malér. „Amálko, zamávej pilotům, ať vidí, že jsme také od letectva!“ Amálka s pokřikem „Ahoooj!“ to udělala. Vrtulník se naklonil a otočil se. Sklesal nad Jardův dům a pověsil se proti bazénu. Posádka na nás začala blikat světlomety a mávat ze dveří. Asi čekali, že uvidí nějakou nahatou ženskou u bazénu v zahradách Smíchova. Viděli dvouapůlletou Amálku! Pak přidali plyn vystoupali do výšky a odletěli. „Dědo, oni mě slyšeli, že jo?“ „To víš, že jo. Chtěli vidět krasavici, tak se na ni přiletěli podívat!“ Kluci si spestřili službu, nám očesali třešně a Amálka nemohla po obědě usnout: „Za mnou přiletěl vytulník, to musím říct večer mámě! A blikal na mě! To byli hodní pánové!“

Teď je po čtvrté hodině tma. Přes den je šero. A já si hraji s Amálkou na naší zahradě a prolézáme naše stezky z mládí. Když jsme byli malí, měli jsme se Šubánem a Jardou u Kábrtovic plotu terénní stezku pro naše jeepy. V padesátých a v šedesátých létech vyráběla jakási naše firma plechové modely willysů na klíček. A my jsme závodili, komu vyjede výš do svahu nebo komu sjede a nepřevrhne se. Willysy jsou dnes v vystaveny v Jeep Baru, ale stezka houštím kolem naší zahrady je kupodivu zachována. „Dědo neboj se, podej mi ruku a pojď!“ Amálka se mě chytne a jak se blížíme do temné houštiny, její sevření je silnější. A tak prolézáme naše dětské skrývačky a je nám dobře.

Nedovedu si představit, jak může někdo takovému prckovi ublížit. Vzpomněl jsem si na šílený hraný dokument „Muž z lodi Cap Arcona“. Byl to německý film, jedno jestli NDR nebo NSR, z roku 1982. Bylo to o soudu s dozorci z koncentráku, kteří na konci války nahnali vězně na loď Cap Arcona a vyvezli je na moře, kde, jak správně předpokládali, je spojenci potopí a zahynou tam najednou tři tisíce vězňů. U soudu svědčil herec Erwin Geschonneck, který žil v NDR a po tomto skutečném soudu přeběhl do NSR. On potopení této lodi přežil, stejně tak to přežil i E.F. Burian. Při soudním přelíčení popisoval, jak se dozorci bavili zabíjením dětí. Byl to neuvěřitelně zvrácený a odporný hnus. Nedokoukal jsem ten film a i když to je asi třicet let, co jsem ho viděl, neustále mne to pronásleduje. Co lidi k takovým věcem žene? Absolutně to nechápu!

Pojďme k něčemu veselému. Já jenom, že na mě v tomto počasí padla depka a zítra jsem táta-máma a vařím Amálce a nám oběd, protože s ní nic nestihnu.

Nemám rád měkké dárky. Žádný kluk, jinoch a muž je nemají rádi. Tedy, když jsou normální. Je takový druh, o kterých se říká, že jsou metrosexuálové, tento podivný živočišný druh, který prolézá hadrárny.Přebírají předražené značkové oblečení. Kdysi jsem dostal od manželky pyžamo od firmy Versace. Viděl jsem v duchu, jak tento módní tvůrce sedí u singrovky a šije pro Honouška pyžamo. No, ušil ho sice pěkné, ale prd vydrželo, po třiceti létech se rozpadlo! Musím dodat, že ho Špidla koupila v Bangkoku, takže to byl jistě originál. A tak mi ho Zuzana vyhodila. Ani na hadry se nehodilo, protože se začalo rozpadat na prvočinitele. A já jsem letos v USA nakoupil trička a jiné textilie pro své blízké, protože jsem jim chtěl udělat radost. Nějak jsou v mých očích štíhlejší nebo co. Ani jedna věc neseděla! Tak jsem se urazil. Proč tolik ztloustli za těch pár dní, co jsem byl pryč? Proto už nikdy žádné měkké dárky, když jim nejsou!

Jo, kdyby Zuzana chtěla čirou náhodou alternátor na Chevrolet V8 (kterého nemá), věděl bych o jednom, který je šik!