Včera jsem se vrátil ze Spokojených států. V hlavě mi hučí a jsem strašně unavený. Devítihodinový jet-lag si vybírá svou daň. Za dva týdny jsem udělal kolem tisíce fotek, vlastně víc. Vyházel jsem všechny rozmazané a nepovedené a protože jsem pouhopouhým amatérem, bylo jich požehnaně. Snažím se ve své hlavě nějak utřídit letošní zážitky.

Po loňském experimentu s lepšími polovičkami jsme s Honzou Hamerníkem vzali do pouště Olina Nejezchleba, skvělého muzikanta a hlavně vtipného kamaráda. Dalším spolucestujícím byl Martin Hroch, ředitel Radia Beat a dalších rádií. Kupodivu se nezpěčovali, když zjistili že pojedeme hlavně za letadly a že to je velmi únavný výlet .

Protože jsme začínali ve středu a v sobotu byl letecký den v Miramar, zamířili jsme z Los Angeles do San Diega. Město na mexických hranicích je krásné. Je rozložené kolem zálivu, přes který vede neuvěřitelný Coronado Bridge. Ale také je zde základna námořnictva a námořní pěchoty. Záliv je plný letadlových lodí a bojových plavidel, nedovolím si tipovat, jestli je to torpédoborec, korveta či co. Jen loď letadlovou a loď nemocniční poznám na první pohled. Nemocniční proto, že jsou na ní červené kříže...

Na letadlové lodi USS Midway, kterou vyřadili v roce 1992, je letecké muzeum. Můj někdejší kolega nám před několika léty říkal, že to muzeum nestojí za návštěvu. Opak je pravdou, vřele doporučuji. Jak je Amerika plná cvoků, i po palubě této lodi se pohybovala taková dáma v minisukni a na vysokých podpatcích v jakési varietní uniformě s velikým dekoltem. V něm měla dost neúspěšně napěchovaná polystyrenová prsa. Byl to případ, o kterém moje maminka říkávala: zezadu lyceum a ze předu muzeum. Olin na její adresu poznamenal: „Ty, ta na těch sedmdesát vypadá ještě docela dobře!“ „Náhodou, v osumačtyřicátým, když byla ta sucha, tak to byla docela štace!“

O lodi a muzeu budu psát jindy. Stejně tak o základně Miramar. Udělat dobré fotky na leteckém dni je dnes daleko větší umění, než bylo kdysi, i když mám nesrovnatelně lepší vybavení. Proč? Selfíčkáři s sebou nosí své tyčky a jakmile se blíží nějaké letadlo, vypadá to jako na mistrovství světa v šermu, všichni tasí své destičky na tyčkách, takže i když jsem stál kousek od zábradlí, povedlo se jen málo fotografií.

Základna Miramar je základna Top Gun, špičkové letecké školy. Když jsme jeli večer domů, jeli jsme po stejné silnici vedle dráhy, po které projížděl Tom Cruise na motorce, jenže on jel na druhou stranu a F-14, které kolem něj sedaly, jsou již vyřazené...

Ze San Diega jsme jeli na Route 66 do Kingmanu. Když jsme přejeli hory, otevřela se před námi neuvěřitelná nekonečná pláň. „Tady chybí jenom Vinnetou.“ „Ten by se divil, že pustina v Jugoslávii je úplně jiná než ta skutečná v Arizoně. A taky Bílý otec z Washingtonu se změnil na černého otce z Washingtonu.“

V Palm Springs měl hotel Ramada jakési slevové dny, a tak jsme bydleli v tomto jinak poměrně drahém hotelu za velmi dobré peníze. Na druhou stranu tam nefungovala restaurace, takže to bylo bez snídaní, ale co je to za problém? Nepoužívaný bar u bazénu byl otevřený, a tak jsme si snídani udělali sami. Byl jsem se vykoupat a vylezl jsem z vody, že se půjdu nasnídat. Ovšem Olin mě zastavil se slovy: „Ty, člověče, tady je takový suchý zákon, že mokrým nenaléváme!“ a ukazoval na ceduli za sebou, kde bylo, že návštěvníci jsou žádáni, aby při vstupu do baru dodržovali dress code.

O Palm Springs se říká, že to je hlavní město homosexuálů. Proto na letišti stál nový typ letadla Beechcraft Buzernanza. Tak ho tedy moji spolucestovatelé pojmenovali. Palm Springs bez ohledu na to, co se o něm říká, je nádherné město pod čtyřtisícovými horami. Na tu nejvyšší z nich jezdí lanovka, která má skleněnou podlahu a ještě se za jízdy otáčí! Je odtud nádherná vyhlídka, stojí to za to. Jen je jeden problém: dole pod lanovkou je vedro na padnutí a nahoře to je na bundu.

Najeli jsme na slavnou Route 66 a začalo lejt. V poušti! „Víš, jak musí být nasraní ti chřestýši, když jim zmoknou chřestítka? Ani nehodou nevylezu z auta, není nic horšího, než nasraný chřestýš!“ Takové přívaly vody jsem v poušti neviděl. Trucky rozhazovaly vodu, ani stírače nám to nebraly.

Ve Williamsu jsme se oddávali nočnímu životu. V Arizoně se o šedesát šestku starají. Williams, Kingman, Oatman nebo Seligman jsou nádherná městečka. Je to trochu jako Disneyland, ale pro mě je to kus historie spojený s motorismem - a kromě letadel miluji i americká auta. Věkový průměr harleyářů a majitelů starých aut s nadupanými a chromovanými motory je sedmdesát. Na silnici se zdraví a když člověk někde zastaví, tak se s vámi dají do řeči. Velmi milá společnost.

V Kalifornii na šestašedesátku kašlou, a tak slavný neon „Roys Caffe“ je u prázdného motelu, kde sice v recepci píší „We are open“, ale vše pokrývala vrstva prachu. Pumpa měla rekordně vysoké ceny, za galon benzínu chtěli 4,20 USD. Normální cena je v současnosti přibližně 2,50 USD. A přitom to bylo „in the middle of nowhere“, uprostřed pustiny.

Vrátili jsme se do L.A. Honza nám udělal „sight seen“, ukázal nám všechny pamětihodnosti tohoto města. Vyjeli jsme na Griffith Observatory, observatoř na kopci, odkud je krásná vyhlídka na město. Olin pronesl: „Tož to je jako u nás v Bzencu, my tam máme také kopec, odkud je vidět celý Bzenec!“ U observatoře je pomník Jamese Deana, slavného „rebela bez příčiny“. Zahynul ve 24 letech. Busta na pomníku není zrovna z nejpovedenějších. „Ty, a kdo je toto?“ „To je Udo Jürgens!“ „No, já jsem si to myslel a ti kokoti tady píšou, že je to nějaké James Dean. Asi to byl astronom, že jo, když je u hvězdárny?“ „To byl herec a zabil se v autě!“

Museli jsme se vrátit domů. Z horka 38 stupňů do Prahy, kde je pět stupňů a o devět hodin víc. Ale vím, že když položím vedle sebe dvě identické, ale naprosto identické krabičky zápalek, jedna bude naše a ta druhá z USA, určitě si vyberu tu z USA! A komu tím prospěju? Druhé straně!