Letošní léto se vydařilo. Vloni jsem pracoval v Bangkoku. V letních měsících je tam nesnesitelně. Zejména srpen byl pro mě hrozný, 45 stupňů a 100% vlhkost. Než jsem došel k letadlu, byl jsem durch. Naštěstí mě sprostili povinnosti nosit kravatu. Myslel jsem si bláhově, že po slejváku se ochladí. U nás ano, tam ne, tam to bylo jako v hodně rozžhavené prádelně. Letos jsem doma a užívám si suchého horka. V mém brlohu je ale příjemný chládek. A večer jsem zaskočil do Jeep baru. To na letišti Don Muaeng nehrozilo.

Konečně se ochladilo a vedro vystřídal déšť. Seděli jsme s Amálkou na schodě do zahrady a koukali jsme, jak krásně prší. Pak přijeli rodiče. A jak to tak bývá, naše děti nás úkolují, aby se nám, důchodcům, nezkrátili žíly. Honza potřeboval odvézt do Chraštic, kde má uložené auto. Chtěl s ním původně odjet, ale nenatočili jsme ho, amerika si trochu postavila hlavu. Jeli jsme mým autem, protože Honzova manželka Petra potřebovala nakoupit. Když jsme to vzdali, sedli jsme do velkého Pontiaca a a jeli jsme domů.

Když jsem viděl film Výlet s Janžurovic rodinou, byl jsem otrávený z toho, jaká to byla promarněná příležitost natočit film o tom, co si při jízdě autem dokáže říct například táta se synem. A je úplně jedno, jestli je tátovi pětašedesát a synovi třicet, nebo jestli jim je o dvacet míň. My jsme se s Honzou hodně najezdili sami dva a vždy jsme si povídali a já na to rád dodnes vzpomínám a rád s ním dodnes jezdím.

Když jsme na začátku let devadesátých jednou jeli z Chraštic, padal sníh s deštěm a bylo to v době, kdy se měl zdražit benzín a u pump prodávali kdejaký sajrajt. Tehdy už byla dálnice kolem Dobříše, ale nebyly pumpy. Právě když jsme Dobříš objížděli, začala Volha škytat a chcípat. Co teď? Všude daleko, vzadu v sedačce spal Honza, venku se čerti ženili, mobily neexistovaly. Pěšky k nejbližššímu stavení to byl kus cesty a kluka jsem nemohl nechat v autě samotného. Naštěstí se Volha chytla a starý dobrý Fordův čtyřválec made in CCCP, začal zase dunět. Až do Prahy jsem se klepal. A kdykoliv jedu tou táhlou zatáčkou, si na to vzpomenu.

Když jsme se tehdy blížili k Cukráku a koukala na nás červená výstražná světla, vzpomenu si, jak jsem říkal Honzíkovi, že tam bydlí večerníček. Když jsme se včera vraceli, řídil Honza. Lilo a z mlhy koukala špička Cukráku. „Tati, pamatuješ, jak jsi mi říkal, že tam bydlí večerníček? Víš, že to říkám Amálce, když jedeme od babičky? A pamatuješ, jak jsme spolu courali po Páté v New Yorku a bylo po lijáku a Empire se ztrácel v mracích a koukala jenom špička?“ „No jo, ale tam žádný večerníček nebydlí, ten je doma jenom tady!“

„Synáčku, ale musím ti říct, že když někam jedu s Amálkou, nikdy jí nezapínám ty vaše kouzelné krabičky, vždycky si s ní já nebo Zuzana povídáme. A Amálka nám vypráví, jak až přijedeme na Kost, že tam je véélkej kámeň a na něm skála. A je tam velkej hrad a tam žijí princové a králové a také princezny. „Amálko, ten velkej kámen je skála, tak se tomu říká, víš?“ „Jo, jo, dědo, a já to dnes ukážu paní Eghamový (což je medvěd koupený v Eghamu), aby ten kámeň skálu viděl!“ Nebo když jedeme Chotkovou ulicí nahoru, Amálka také hlásí, že vidí véélkej hrad, ale tady ji musím opravit, že tam nebydlí král, ale už jen šašek. Amálka celou cestu nezavře pusu (po kom to dítě je?) a je s ní velká legrace.

„Tati, vzpomínáš, jak tě zastavil ten policajt, když jsem jel dolů z Votičáku a přejel jsi dvě plné čáry, když jsme dojeli ten náklaďák, co tak strašně čadil? Jak ti napařil tu ohromnou pokutu a musel jsi dvakrát přepočítávat pokutové bločky?“ „Honzo, vždy, když tam jedu, tak si na toho starého policajta vzpomenu a musím říct, že měl pravdu, když říkal: A teď si to budete pamatovat do smrti! Ale také si pamatuji, že nějaký hodný chlapeček to doma hned zatepla vykecal mamince! Neznáš ho?“

Blížili jsme se domů a i když naše mise byla trochu zbytečná, celou cestu lilo a bylo všechno, jen ne krásné počasí, my jsme si to užili. Proto vám radím, přátelé, vypněte v autě všechna udělátka a kouzelné krabičky a povídejte si! Já si někdy s Amálkou i zpívám. Je to tedy spíš řev, ale jak se při tom nachechtáme!