25.4.2024 | Svátek má Marek


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 331

4.8.2015

Stalo se vám někdy, že jste neviděli někoho dlouhou dobu? Někoho, s kým jste zamlada prováděli alotria a pak jste ho z různých důvodů neviděli? Vaše cesty se rozešly a ti lidé se ve vaší paměti objevovali jen sporadicky, třeba při prohlížení starých fotek? Určitě vás to také potkalo.

Když mi bylo devatenáct, Jarda Vlček mě zatáhnul mezi potápěče. V té době se lepily neoprény z odstřižků, které Jardovi posílal jeho švagr Pavel žijící ve Švýcarsku. Automatika se kupovala v NDR a ploutve a brýle také. Nejsem fanatický přívrženec hlubin a smrděl jsem korunou. Takže potápění jsem bral jenom jako důvod se vykoupat. Jsem vodní člověk, a tak jsem každou příležitost si zaplavat vítal. Seznámil jsem se s partou skvělých lidí, kteří pod hlavičkou Svazarmu měli potápěčský klub. Svazarm přispěl zapůjčením autobusu Robur a kompresorem na plnění lahví. Pořádali jsme výlety na Helenensee u Frankfurtu nad Odrou a vrcholem byl zájezd do Jugoslávie.

Zájezd byl z mnoha důvodů zásadní. Řidič autobusu, který byl silně zakomplexovaný, se nenechal vystřídat, aby ukázal jaký je chlap, že dokáže jet celou štreku non stop sám. Ke konci jízdy několikrát usnul. Chtěl být za hrdinu a skončilo to, jak to skončit muselo: na adriatické magistrále usnul a napálil to do stromu. Kupodivu to bylo v kempu, kam jsme mířili z Prahy! Naštěstí se nikomu nic nestalo a autobus jsme prozatímně opravili. Řízení se ujal Mirek Křížek, který v té době učil v autoškole a který se předtím marně dožadoval volantu, když viděl, že je řidič groggy. Mirek, milovník umění a skvělý výtvarník a restaurátor (v té době bankovní ouředník), byl šaramantní a obletovaný dámami. A ať jsme se snažili, jak chtěli, když přišel Mirek, tak jsme byli druzí. Například: v kempu pracovaly dvě mladé a hezké Polky. My jsme do nich hučeli jak čmelák do meze a bylo nám to houby platné. Mirek přišel, rozhrnul nás, postavil se před ně a řekl jediné polské slovo, které znal: „Poczong!“ Což znamená vlak a my jsme utřeli, holky z něj byly hotové. To, co zachránilo před ním mou španělskou lásku Suzanu, bylo, že Mirek tam byl s Ivankou, která ho sakra hlídala, a já tam byl sám.

odleva Sylvia, Mirek, Suzana a já

Zažili jsme společně spoustu krásných výletů. Pak se naše cesty rozešly. Já jsem - po neúspěšné misi ve Španělsku - zůstal na Ruzyni s aeroplány, Mirek šel na Akademii, Richard a Jarda měli také své starosti. A tak jsme se na čtyřicet let rozešli. Až do letoška! Zub času na nás pracoval, na mě víc, na nich míň. Co ale nikomu z nás čas nedokázal vzít, je smysl pro humor. Naštěstí! Jenom jsem musel Mirka ujistit, že Suzanu mi v Madridu nedali a že Zuzana, má současná partnerka, je češka jak poleno.

Včera jsem se po dlouhé době sešel také s Tomášem, svým spolužákem. On na rozdíl ode mne vystudoval vysokou a od školy se věnuje motorismu, respektive žurnalistice. V současné době je šéfredaktorem našeho nejlepšího motoristického časopisu Automobil. Ovšem nemuselo to tak být!

V době, kdy jsme pořádali bohatýrské cesty po hospodách pod heslem „Pijem, žijem!“, dostával velmi podivné nápady, například že emigruje. K uskutečnění takových blbostí měl svého spolužáka, nyní ctihodného senátora. Když jsme měli sudý počet lahví v sobě, vždy se ti dva rozhodli, že musí z komunistického ráje pryč. Jednou bylo sudých lahví víc než dost, a tak přistoupili i k realizaci. Usoudili, že na Západ člověk nemůže přijít jako šupák, a tak se oblékli do obleků, ve kterých maturovali. Tom měl v té době starý automobil Ford V8. Do toho sedli, naložili to nejdůležitější, co k pobytu v zahraničí mladý muž potřebuje, jako náhradní spodky a košile, a neopomněli vzít i několik (sudý počet) lahví vína. Auto vydrželo až do Maďarska. V Budapešti kleklo. Tam se jich ujal nějaký hodný Maďar, kterému nechali auto na zahradě. Ten je nakrmil a vínem nešetřil. Ráno dovrávorali na nádraží. Dožadovali se lístku do New Yorku, ale chtěli ho česky a Maďar za přepážkou nebyl jazykově vybaven a ani když mu ukazovali ve školním atlase, kam chtějí jízdenku, jenom kroutil hlavou. Shodou zvláštních náhod jim atlas spadl na zem a když ho zvedli, aby tomu tupci ukázali, kam chtějí jízdenku, Maďar se rozzářil a prodal jim dvě jízdenky. Bylo jim divné, že jízdenka Budapešť-New York není zas tak drahá, ale ranní dávka Baracz Pálinky udělala své, takže našli vlak a sedadla, na která se zřítili a usnuli spánkem spravedlivých. Díky tomu, že se jim na betonu nádraží otevřel atlas na mapě Rumunska, probudil je průvodčí v Eforii Sud!

odleva Mirek, já a Jarda Tesař. Foto R. Dvořák

Eforia Sud není zrovna nábližkou do New Yorku, dokonce včera jsme po sudém počtu lahví přišli na to, že to je docela i na druhou stranu... A tak si v maturitních oblecích užili krásné prázdniny v Rumunsku! Když se vrátili, několik dní jsme jejich návrat z emigrace slavili. Teprve po několika probdělých nocích nám sdělili, že díky malé navigační chybě nebyli v New Yorku, ale v Eforii Sud. Ještě, že před odjezdem vytrhli z atlasu politickou a hospodářskou mapu SSSR, mohli dopadnout hůř! Do New Yorku se podívali až o třicet let později!