Vloni jsem se rozhodl, že musím udělat něco pro své zdraví. Pohyb mezi Jeep Barem a mým domovem - zhruba 500 metrů, dohromady tam a zpátky kilometr - není dostačující. Jak jsem napsal, zakoupil jsem za tím účelem bicykl. Jako mladý jsem na kole jezdil hodně a ještě na chatě ve Veselí jsem na něm jezdil na nákupy nebo do hospody. Nebo lesní okruhy z Krkavce na Hamr a do Nebíčka, to byla krása. Ale chatu už nemám a jezdit po Praze může jedině šílenec nebo sebevrah (nebo Jirka Wagner).

Ale přišla ztráta nuceného pohybu - odchod do důchodu mi umožnil lenivý život. Nikdo se mnou nechtěl jezdit a já jsem člověk družný, samota mne tíží a hlavně jsem o rekreačním ježdění v Praze věděl houby. Nakonec jsem koupil kolo i Zuzaně. Ta by sice viděla ty peníze raději proměněné za něco jiného, ale smířila se s tím. Kolo bílo-fialové se jí zalíbilo. Ovšem začala vymýšlet, proč nejet nikam. Klasické výmluvy - je vedro, je zima, výčet toho, co všechno ji bolí - vyčerpala. Nakonec vidina toho, že bych mohl jet s jednou mojí kamarádkou, přesvědčila mou družku, že musí jet se mnou.

V sobotu jsme jeli naši vltavskou variantu: Braník- Zbraslav. Díky dovoleným a prázdninám byla cyklostezka poměrně volná, a tak jsme za mohutného hekání jeli od hospody kávové přes zmrzlinovou až k hospodě na otáčce. A zpět. Cestou jsme se kochali krajinou a já také dlouhonohými dívkami na in-linech. Bylo vedro, a tak byly oděny v šortkách a podprsenkách. Tak jsem se tak kochal, chvále tak Hospodina, který je stvořil k obrazu svému! A Vltava se zbraslavským zámkem v pozadí? Je jedno, jestli tady vládne šmejd z Chomutova nebo estébák ze Slovenska, zámek tady bude stále.

Za bolševika jsem obdivoval dívky více zblízka, nejen kvůli slabšímu zraku a dobrému hmatu, ale bylo mi nejméně o dvacet pět míň! Ne, že bych nebyl stále krasavcem, to jo, ale spíše panoptikálního charakteru, jsemť poněkud širokoúhlý.

Do své nové knížky jsem potřeboval fotky stevardky u letadla. Takže jsem požádal neteř Barunku, která se stala stevardkou a převzala tak pomyslné žezlo od Zuzany. Dlužno podotknout, že obě mé neteře se nesmírně povedly. Jsou krásné a ještě chytré, což je pro chlapce pohroma. V době, kdy s nimi mlátí doznívající puberta, jim těžko budou imponovat „chlapskými kydy“.

Barunku jsem vyzvedl doma, byla již nalíčená a v uniformě. Přijeli jsme na letiště a u Dakoty před APC jsem dělal fotky. Říkal jsem si, že je škoda, že mi není o čtyřicet let míň! Ale protože je podobná Zuzaně, vlastně ji mám doma.

„Tak co Barunka, jak se povedly fotky?“ „Dobrý i ty v bikinách se povedly! Tedy ona chtěla i bez bikin, ale mně to bylo blbý, přeci jenom jsem tím strýčkem!“ Na takové kecy se Zuzana chytila jako moucha na med! „Prosím tě, jseš dědeček prasáček nebo co? Si upad, ne? Chudák holka!“ Samozřejmě, že by mě nic takového ani ve snu nenapadlo, ale když si Zuzana tak pěkně naběhla, tak takovou přihrávku nenechám bez povšimnutí, to by bylo proti přírodě! „Vždy ve střehu!“ je heslo tréninku duševní svěžesti.

Krásná holka a krásné letadlo, to je úžasná kombinace! Vlastně jsem strávil víkend takříkajíc v činorodém duchu. Od kola mne trochu bolí zadek, ale to se poddá, jde prý o zvyk a prvních tři sta kilometrů.