23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 321

26.5.2015

Nejsem sportovní typ. Ba co dím: velmi pečlivě dodržuji recept sira Winstona Churchilla na dlouhověkost: „Absolutely no sport!“ Nikdy jsem ani nebyl soutěživý typ, to, že někdo chtěl být za každou cenu první, nejrychlejší, nejlepší atd., prostě nej, mne nechávalo chladným. Také tak jezdím například s autem: když mě dojede nějaký blb se stříbrným koncernovým zázrakem a chce závodit. I když vím, že bych ho zahanbil, ba udělal z něj blba, nemám to zapotřebí. Mně stačí, že to vím. Vím, co mám pod kapotou, a to mi stačí.

Ale stala se taková věc. Přestal jsem chodit pravidelně do práce a splnil jsem si svůj sen: začal jsem se hrabat ve své knihovně. A při čtení se člověk zrovna moc nepohybuje. Láska k jídlu a k pití mne ale léty neopustila. Stalo se, co se muselo stát, začal jsem se zakulacovat. Pohyb jsem začal nenávidět, kolena mě bolela, záda také a v ušáku se tak dobře sedí! O chatičku ve Veselí jsem přišel, kolo jsem pověsil ve sklepě na hřebík. Tam se krásně jezdilo kolem Nežárky a Lužnice. Cesty v lesích byly vyasfaltované a nikde nikdo. Ten asfalt byl asi jediným pozitivem militarizace naší západní hranice. Aby Rusáci mohli převážet po lesích své mírové rachejtle, jsou všechny cesty asfaltové.

Kolo Favorit jsem si koupil v bazaru v Lidické ulici v roce 1967. Byli jsme na kolech s přítelem Šubou u Baltu v NDR. Pro naši vlast to mělo fatální následky, přepadly nás spřátelené hordy, které si říkaly internacionální pomoc. Naskákaly k nám přes noc a zůstaly dvaadvcet let!

Kolo bylo skvělé, sice se pode mnou trochu kroutilo, ale Favorit to zvládal. Po devadesátém roce se začala dovážet kola s milionem převodů, ale jejich mohutné rámy vážily desetkrát tolik co můj favouš. Zůstal jsem mu věrný. Byl jsem vypuzen z milované chaty a kolo jsem si vzal do Prahy. Zuzana má chalupu v Českém ráji. Nevím, proč se této krajině tak říká, na to jsem dodnes nepřišel. Samé kopce - a prudké. Kde nejsou kopce, například údolí Plakánku u hradu Kost, jsou neuvěřitelné davy cykloteroristů. Nikomu z nich nevadí, že zrovna tato lokalita nese značku „vjezd cyklistů zakázán“. Takže když chci jít s vnučkou Amálkou na procházku, je bezpečnější procházet se po dráze 24 na pražské Ruzyni.

Vraťme se na začátek vyprávění. Prostě jsem zjistil, že se musím začít trochu hýbat. Slůvko trochu jsem dopsal, abyste neměli mylný dojem, že začnu běhat, chodit do fitka či začnu nějak jinak blbnout. Ani žádnou mladou kamarádku nemám, před kterou bych chtěl předvést své vyrýsované tělo. Nevadí mi, že nemám „pekáč buchet“ a že mám místo toho stále „mazanec“ (pro neznalce: jedná se o břicho). Za tím účelem jsem si vloni koupil bicykl. Když sportovní obchody ruší staré kolekce, kola zlevní na přijatelnou sumu. Nepodezírejte mne, že navštěvuji takové krámy, ale můj milovaný synovec Ondřej je vedoucím jedné takové prodejny. Když viděl, jak supím na pár schodech, řekl mi, že si musím koupit kolo a že zrovna u nich mají jedno takové v akci. Také řekl, že bude se mnou jezdit, a to velmi rekreačně. Kolo jsem si koupil, ba i helmu, vzpomněl jsem si na kamaráda Vláďu Tesaříka, který se blbě zabil, protože helmu neměl.

Ondřej se mnou jel jen jednou... Nemá čas a já mu věřím. S kým mám jezdit? Švára je cyklista fanatik, který na svém super kole jezdí na Ještěd a zpět a dělá podobné šílenosti. Pavel, člen naší horské party, ujíždí od své panovačné baby, aby si vyvětral hlavu, a na to potřebuje stovky kilometrů. S kým tedy jezdit? Jedna naše kamarádka z hor má potíže s kyčlemi a musela silně zhubnout. Chůze jí stále působí potíže, a tak se mě zeptala, jestli bych s ní nechtěl jezdit na kole na malé vyjížďky. Mezitím jsem koupil kolo i Zuzaně. Ta si vymýšlela, proč se mnou nemůže jezdit. Ale druhá Zuzana jí k tomu vyhecovala. A tak se stalo, že v sobotu nebo v neděli nakládáme kola do auta a jedeme k Vltavě nebo Berounce a tam se v davech jiných magorů projíždíme od studánky ke studánce, protože každý výlet má mít svůj cíl. Nelámeme rekordy, prostě jedeme, dokud to nás a náš zadek baví. Na rozdíl od Českého ráje řeky tečou po rovině, takže i tací, jako jsme my, mohou šlapat a kochat se. Akorát Strahovský kopec, kde bydlím, je od mého mládí nějaký strmější, takže auto je auto a nesmírně se hodí k dopravě kol v hornatém terénu! Cyklistům zdar!