28.3.2024 | Svátek má Soňa


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 32

16.12.2008

Když mi bylo třiadvacet, možná o něco víc, navrhl mi přítel Šuba, jestli bych s ním a s jeho kamarády nejel v předvánoční čas do Českého krasu. On a jeho spolužáci z přírodovědecké fakulty se dali na jeskyňařinu neboli speleologii, jak se odborně říká. Do té doby jsem nikdy v jeskyních nebyl a asi jediné, co jsem viděl byla Macocha a přilehlé jeskyně na Punkvě. Svět vlhka a tmy mě nikterak nelákal.

Předtím jsem se s jeho kolegy setkal na fakultě, když končili studia. Zažil jsem tam neuvěřitelné věci a popíjel jsem tam strašlivý nápoj, který se nazývá „Kletba akademie“. Tento se vyráběl lokálně, destilací bůhví čeho. Nápoj to je převelice silný a dokázal dělat s ctihodnými akademiky neuvěřitelné věci. Vyrábí se tam dodnes a jeho složení je předáváno od odstupujícího doyena sboru nově nastupujícímu. Protože jsem se tímto strašným nápojem také několikrát uvedl do stavu nirvány a tuším, co jsem tehdy dělal, divím se, že na pražském Albertově stále ještě nezeje po fakultě černá díra. Že se tak ještě nestalo, je podobný zázrak jako když jeptiška řekla třikrát za sebou Jan Pavel Druhý a zmizely jí křečové žíly!

Tak se stalo, že jsem stál týden před Štědrým dnem v sedm hodin ráno na smíchovském nádraží ve staré zimní bundě, kožených botách a starých kalhotách. Vedoucím oddílu jeskyňářů, kteří si říkají „Specialisté“, je člověk s akademickým titulem a nikdo mu neřekne jinak než Anča Vražda. Nepamatuji si, jak tato přezdívka vznikla, ale mám za to, že to je původně přezdívka nějaké vražedkyně z Loun, odkud tento samorost pochází. Na nádraží mě vítala prapodivná skupina lidí, neuvěřitelně postrojených. Nade všechny vyčníval přítel Šuba, neb má přes dva metry. Jakmile mne zahlédl, zařval na celou halu nádraží: „Hleďme, kdo to přichází, přítel Čech, přátelé toť náš přítel Čech!“ A přivítali jsme se jak dva ruští generálové, neb jsme se tak zdravili od té doby, co sem Rusáci vtrhli. Anča měl na hlavě klobouk, respektive jeho polotovar, o kterém tvrdil, že to je podkrkonošská hučka. Pročež proběhla kontrola lahví, které jsem přinesl. Předepsaný byl specialistický nápoj: jabčák a rum.

Odjeli jsme do Srbska. Jakmile se motorák rozjel, Anča začal chodit po vagónu a nabízel každému, kdo si řekl, ba i těm, co si neřekli „Kletbu akademie“. „Musíme si přikletbit! Kdo si nepřikletbí, nebude sil a vesel a nebude moci pěti hlasem mocným liturgické písně!“

Na krku se Ančovi houpala chromovaná trubka zakončená gumovým šlauchem. „Ančo, co to máš za trumpetku?“ „To je trumpetka na zahánění zlých jeskynních duchů, to si musíme přitrubovat.“ A zatroubil na ni „hoří“, neb ta trumpetka byla původně požárního sboru a nic jiného neuměla.

Když jsme vystoupili v Srbsku z vlaku, koukal jsem vyjeveně na „továrnu na absolutno“, betonové monstrum, které tam tehdy na nádraží stálo. Byla to lanovka a tuším zbytek drtičky na vápenec, který se tam všude kolem v padesátých létech těžil. V sedmdesátých létech byla už většina lomů zavřená, ale železobetonová monstra po nich tam zůstala. Pod nádražím je hospoda „U Hulanů“, kde nás uvítal typický smrad ranní hospody, když se teprve začíná topit: zápach plesniviny, cigaretového kouře a piva a také samozřejmě pánských záchodků, respektive vyasfaltovaného žlábku. Když nás pan Hulan viděl, řekl jenom: „Kriste pane, vánoce jsou zase tady, Ančo, kolik vás je? Cože? Třicet, no tak to si musím připravit šťouch na hajzl, abyste mi ho zase neucpali. Kolik mám připravit řízků na večer? A kdo si dá něco jinýho?“

Přestože se komunisti dost snažili zadupat živnostníky do země, pan Hulan mohl pracovat ve své hospodě, kterou mu znárodnili a kterou vedl stejně dobře jako před válkou. Jeho řízky byly vyhlášené a velké, jak říkají Slováci: „Ani dekel od hajzla.“

Dali jsme si každý jedno pivo a rum na stojáka a vyrazili do přírody. Zimní příroda má svou poezii. Je to taková zvláštně vonící poezie. Berounka tiše plyne kolem skal a tlející listí klouže pod nohama. Někdy se stalo, že byl sníh, zažil jsem i desetistupňový mráz.

Nepamatuji si jména míst, kam jsme jezdili. Ale akce se zvětšovaly a nabalovali se na nás další a další lidé. A začaly být nebezpečné. Díky značné konzumaci alkoholu se stále zvyšovalo nebezpečí úrazu. Pamatuji si, jak jsme byli jednou v lomu, kam se dalo slézt jenom po laně. Copak o to, dolů to šlo celkem dobře, byli jsme mladí a obratní, ale potom nahoru. Že se tenkrát nikdo nezabil, je opravdu dílo náhody.

Akce se jmenuje „Sukces“ a koná se dodnes. Pamatuji, jak jsme jednou byli na břehu Berounky na takovém návrší, kde zůstaly po těžbě i bagry a jiné stroje. Kdo chtěl, mohl pod dohledem zkušených speologů slézt do jeskyně. Já jsem zůstal na povrchu a udržoval oheň, neboť nedílnou součástí „Sukcesu“ je svařování vína, tehdy vlastně ještě tzv. „rudého kladiva“, což je víno s rumem. Moje tehdejší družka byla tak okouzlena jeskyněmi, že se po prohlídce při zpěvu liturgických písní tak upravila, že jsem ji musel odtrhnout od zábavy, neb mi bylo jasné, že návrat stmívající se krajinou nebude jednoduchý. Mezitím celodenní mrholení začalo namrzat a cesta z kopce dolů k Berounce se stala dobrodružstvím hodným členů klubu přátel bezdechého vzrušení. Protože družka nebyla schopna chůze, nesl jsem ji. Když jsem začal klouzat po ledu, odhodil jsem ji, abych upadl sám. Bohužel cestou byla šípková houští. Když jsme po mnoha odhodech doklopýtali na nádraží, měl jsem toho tak akorát. Cestou ve vlaku v teple, začala přítelkyně pofňukávat, že ji bolí „celý člověk“. Když jsem ji pak viděl doma, když se svlékla, aby se mohla vykoupat, zhrozil jsem se: díky odhodům do šípků vypadala jako ze sado-maso salónu. Chudák byla samá modřina a krvavý šrám. Já měl jenom modřiny, ale také jich bylo dost!

Jednou nás zatkl místní příslušník Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti. Ti na nás vůbec měli pifku. Mám dojem, že v Srbsku u Pomocné stráže byl snad každý druhý. Byla tam skutečně neuvěřitelná koncentrace těch blbů. Co to byla Pomocná stráž VB? To byla dobrovolná organizace, kde se shromažďovali zakomplexovaní idioti, kteří si dodávali důležitosti tím, že pomáhali Veřejné bezpečnosti, a měli dojem, že jsou skoro něco jako policajti. S policajtem se člověk dohodnul, tím nemyslím na úplatku, to je vymoženost až nynější čacké policie, ale většina vesnických policajtů byla celkem normální, včetně Huňáčka, přezdívaného Huňády ze Srbska. Ale pomocníci většinou s pomocnou školou, to bylo něco jiného! Když jsme se jednou vraceli večer do hospody v Srbsku, samozřejmě jsme řvali, ale bylo kolem páté hodiny odpoledne, takže jsme nikoho nerušili. Jenže pomocník se rozhodl, že si na nás zchladí žáhu, asi mu manželka zakázala jít na pivo, a tak se vybavil žlutou páskou na rukávě, kde měl napsáno „Hlídka PS-VB“. Za řev odpoledne nás nemohl ztrestat, ale Anča do toho všeobecného řevu troubil na trubku malou kvintu, čili „hoří“. Před hospodou se s červenou baterkou vrhnul na Anču a hodlal ho zatknout. Anča před ním vrávoral, ale vysvětlil mu, že ho zatknout bez policajta nemůže a za co ho vlastně chce zatknout? „Vydával jste signály ministerstva vnitra! A to se nesmí!“ „Cože jsem vydával? Cco? Jjá a nějakej signál ministerstva vnitra? Já ssem si jenom tak přitruboval“ Anča se začal nebezpečně naklánět na příslušníka Pomocné stráže. „Kde máš Huňádyho, bratře? Bez něj můžeš leda tak prd. Ustup, potřebuju jít na hajzl!“

Když ten zamindrákovaný debil viděl, že hrajeme významnou přesilovku, ustoupil. Po řízku U Hulana přišel jeden místní do hospody a povídá: „Kluci, kdo těm blbům pomocnickejm písknul poplach? Je jich plný nástupiště.“ Tak jsme prošli na nástupiště kordonem místního intelektuálního výkvětu, který doufal, že se ještě než odjedeme vrátí Huňáček a že nám dají co proto.

Akce se stávaly divočejší a divočejší. Při posledních jsem vždycky někoho zmoženého alkoholem táhnul na zádech a pak jsem se nemohl celé Vánoce hnout. Přestal jsem na sukces jezdit. Jeden z posledních příslovečných hřebíčků do rakve bylo, když jsme pod vodopády u chajdy báby Kubrychtový zjistili, že nám několik lidí chybí, a tak jsem se s jedním klukem vraceli zpět k Malé Americe, abychom je našli. S baterkou to byl zážitek! I když všechno dobře dopadlo, měl jsem toho už plné zuby.

Před jedenácti léty mi volal přítel Šuba, jestli bych nechtěl jet zase na „sukces“: „Hele, už jsme zestárli, je to už jenom takové komorní. Jezdí nás jenom pár, nechceš se projít předvánoční přírodou?“ „A kdo jezdí?“ „No, Anča, Schnilouš, Pizzi a já, jak říkám, je to komorní.“

Tak jsem zase jel. Potkal jsem se tam s partou prošedivělých, ctihodných lidí. Já jsem se domníval, že jsem nebyl na sukcesu dva, tři roky: „Jó prdlajs, dvanác let si nebyl příteli Čechu, čas utíká jeko jelen, jenž je do prdele střelen!“ Sešlo se nás na Smíchově asi osm a vyrazili jsme na Karlštejn. Bylo to skutečně decentní. žádné „rudé kladivo“, pouze „svařák“ a buřty. Pěli jsme „liturgické písně“ z nichž píseň „Dva dny po mém narození“ je hymnou specialistů. Píseň má tu výhodu, že nikdo nezná její melodii, takže nápěv je velmi volný. Jediné, co zůstalo, je nápoj „Kletba akademie“ a stále je to strašný dryják!

Od té doby jezdím stále, nyní i se svou družkou. I když nemám sedavé zaměstnání, bolí mě po sukcesu úplně všechno. Většina ctihodných profesorů a docentů s sebou bere své děti, takže je to už druhá generace specialistů. Ale těším se na to každý rok. Je to skvělé - v předvánočním shonu vypadnout do tiché přírody!