19.4.2024 | Svátek má Rostislav


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 314

24.3.2015

Když jsem před dvěma roky řekl svým přátelům, že budu dědečkem, od několika z nich jsem slyšel posměšné: „No ty budeš pěkně poprděným dědečkem!“ To nemá nic společného se znečistěním či se zápachem, ale s faktem, že takto označovaný člověk tancuje kolem nového přírůstku do rodiny. Ano, stal jsem se poprděným dědečkem a jsem tomu rád. Dvouletá slečna se mnou mává, jak chce. Bouřlivácká léta jsou ta tam! Žádné noční výlety za kamarádkami, hýření a okouzlování dam! Nic takového! Jsem šťastný, když naše malá princezna čerstvě probuzená vyšplhá na můj klín a zabalená do deky ještě chvilku spí. „Dědó, půjdeme dělat bábiky?“ (bábovky) A tak jdeme spolu na Okrouhlík s kyblíčkem a formičkami na hřiště, na kterém jsem si hrál i já před téměř šedesáti léty. Okrouhlík prožívá renesanci. Je krásně upravený, se spoustou houpaček, prolézaček, skluzavek a kolotočů. A nesmí tam čoklové, takže písek je prost exkrementů a rohy správcova domku nejsou pomočené.

Na pískovišti panuje demokracie, když nějaké dítě zatouží po formičkách, s kterými si zrovna nikdo nehraje, tak si je prostě půjčí a nikdo neprotestuje. Samozřejmě se najdou výjimky. Nedávno tam přišla maminka-intoška. Takové baby jsou neštěstím tohoto světa, krom těch, které jsou stejného zrna. S těmi si pak sdělují, co našly na internetu, jestli vyvařené kuřecí pařáty jsou lepší než acylpirin či čaj z toho a toho, a při tom udělat dvacet dřepů je nejlepší na, už nevím na co! S takovou jsem se nedávno setkal. Přišla s čoklem. Tak jsem jí slušně požádal, jestli by s tím psem mohla jít pryč, že sem psi nesmí. Dostalo se mi přednášky, jak pejsek děti zušlechťuje a jak soužití pejska a dítěte patří do přírody. „Do přírody možná, ale tady jste na dětském hřišti a sem psi nesmí, buďte tak hodná a toho psa odveďte! Nenuťte mě býti hněvivým!“ Na ta slova vykulila oči a psa skutečně odvedla. Její bledá holčička byla bledá skoro jako její anorektická a zcela jistě i vegetariánská maminka. Samozřejmě, jako každé dítě se chopila formiček a spolu s Amálkou začaly tvořit.

„Dianko, nemáš rukavičky, kdoví, kdo měl ty formičky před tebou!“

„No, měla je před tím Amálka, ale ona už má ten svrab skoro vyléčený, už má jen maličko plíseň!“

Chudák naše princezna, nikdy nic takového neměla, ale musel jsem udělat té starostlivé mamince radost, ne? Řvoucímu dítěti byly nasazeny rukavice a záhy se mamince odměnilo šipkou do louže. Dianka v tom blátě vypadala docela šťastně, maminka již méně.

„A to jsme se tady jen zastavily, protože jsme vyrazily k lékaři moc brzy!“

Vzpomněl jsem si na slova mé tety, dětské doktorky, která tvrdila: špinavé dítě = zdravé dítě. Byla to lékařka ze staré školy, která se o mě se ségrou starala. Měli jsme ji rádi, hlavně strejdu, který jí dělal zdravotního bratra. Když teta s mámou popíjely kafíčko, strejda s námi zpíval neuvěřitelně sprosté písničky jako „Na ulici na rohu, visí prdel za nohu!“ Jeho reprtoár byl bezbřehý. Ale nebyl to takový ten hlupák, který má zábavu z toho, že učí cizí děti sprostá slova a ony je pak opakují. On byl prostě samorost. Pamatuji se, jak jsme při jedné vycházce kolem Vltavy u Jiráskova mostu viděli dav, jak na cosi ukazuje ve vodě. Byli tam tři vykulení kluci, kteří si hráli v pramičce a podařilo se jim ji odvázat. Všichni stáli a jenom koukali. Strejda rozhrnul dav, hodil po mě kabát, kalhoty a košili a přestože byl únor, skočil do řeky a pro kluky doplaval. Když s pramičkou dovesloval ke břehu, už z dálky bylo slyšet jakými výrazy častuje ty kluky. Vyfackoval je z loďky, přivázali ji a oblékl se.

„Jdeme do Paroplavby na rum, nebo chcípnu!“

Byl to skvělý a moudrý člověk a byla s ním veliká legrace. Podobný kousek po létech předvedl i Jarda Vlček (včetně rumu), ten tahal v zimě kluky u Karlova mostu.

Soužití s Amálkou mě dovedlo k poznání, že současné dětské oblečení navrhuje nějaký designer, který žádné své dítě nikdy neoblékl. O co je to víc růžové se stupidními nášvkami kočiček (toho, kdo vymyslel růžovou ohavnost „Hello Kitty“, bych nechal za státní peníze utratit), o to je to blbější. Šli jsme na hřiště a já nevzal kulicha. Bylo sice sluníčko, ale studeně foukalo. Amálka měla budičku i mikinu s kapucemi, ale ani jedna nešla nasadit tak, aby okamžitě nespadla. To musel vymyslet debil! Nám maminky všechno musely šít, protože v krámech nebylo nic. Bylo to samo-domo, ale bylo to funkční! Mému Honzovi ušila ségra kombinézu ze šusťákoviny i s kapucí na gumičku. Naprosto skvělá věc pro jaro a podzim! Zkuste něco takového koupit v krámě! Zato „Hello Kitty“ jsou všude tři pr…

A tak znovu objevuji dětský svět. Je to někdy napínavé, dvouleté děti jsou nebezpečné samy sobě. To, že Amálka občas upadne, spadne do jezírka, ji jen zocelí, ale když přede mnou utíká s otevřenými zahradnickými nůžkami, to je na infarkt. Ale stejně si to užívám, je to nejkrásnější ženská mého života!